Čaputová: Bez SNP bychom byli poraženi a historicky pokořeni

Povstání, do kterého se zapojili bojovníci řady zemí včetně Česka, sice skončilo porážkou povstalců, Slovensku ale pomohlo zařadit se mezi členy vítězné protinacistické koalice. Jedním z cílů protifašistického odboje navíc bylo obnovení Československa a povstáním byly položeny základy k poválečné obnově společného státu Čechů a Slováků.

„Ve Slovenském národním povstání šlo o vše, co je nám drahé a vzácné - o právo na život, právo na svobodu, právo na národní a státní existenci. Bez povstání bychom byli poraženi a historicky pokořeni. Masovým ozbrojeným vystoupením jsme opět nabyli téměř již ztracenou čest,“ řekla Čaputová, během jejíhož projevu se z davu lidí ozval i pískot.

Přítomným veteránům SNP prezidentka řekla, že se zasloužili o republiku způsobem, na který jsou už tři generace právem hrdé. Slovenské národní povstání je podle podle ní důležité nejen svou velikostí, ale i pluralitou.

Do SNP se zapojili konzervativní Čechoslováci i slovenští nacionalisté, stoupenci parlamentní demokracie, sovětské moci, obdivovatelé Západu či Východu, katolíci, evangelíci, Romové i Židé. „V rozhodující historické chvíli se všichni dokázali povznést nad to, co je rozdělovalo, dokázali se dohodnout, aby se mohli podílet na odstranění hlavní hrozby tehdejší doby - nacismu a jeho říše zla,“ uvedla Čaputová.

Čaputová: Nemusíme se ve všem shodovat, abychom spolu mohli žít

S cílem uchovat odkaz SNP by Slováci v současnosti měli podle Čaputové mít v sobě dostatek odvahy i odhodlání k obraně hodnot demokratického právního státu, svobody, spravedlnosti a lidské důstojnosti. Prezidentka uvedla, že i po 75 letech od SNP existuje naléhavá potřeba, aby pluralita nebyla překážkou spolupráce.

„I dnes, po 75 letech, naléhavě potřebujeme, aby pluralita nebyla překážkou spolupráce. Nemusíme se ve všem shodovat, abychom spolu mohli žít a podílet se na budování státu, který bude sloužit všem občanům,“ řekla v projevu Čaputová.

Ceremonie v Banské Bystrici, která byla za války centrem povstání, se zúčastnil i podplukovník ve výslužbě Josef Svoboda. „Nejtěžší boje byly u Liptovského Mikuláše, kde padlo z mé roty několik mladých kluků. Válku bych si (již) nikdy nepřál, protože jsem jí pocítil na vlastní kůži,“ řekl novinářům Svoboda, jenž se do bojů na území Slovenska zapojil v osmnácti letech.

Danko ocenil Husáka, Babiš se divil

Předseda slovenského parlamentu Andrej Danko zase ocenil Gustáva Husáka, který se zapojil do SNP a který se později v období komunismu stal prezidentem Československa.

Český premiér Babiš odpoledne novinářům řekl, že je důležité si SNP připomínat, nad oceněním normalizačního prezidenta se podivil. „Husák byl vězněn v 50. letech, ale samozřejmě po invazi (vojsk Varšavské smlouvy do Československa) se stal symbolem normalizace. Pravděpodobně pan předseda (Danko) hodnotil tu první část jeho života až do pražského jara,“ uvedl Babiš.

Danka český premiér označil za svérázného člověka, jehož projevy jsou legendární (šéf slovenské Národní rady je známý svými proruskými postoji, kvůli přeřekům se zase stal oblíbeným terčem satirických webů).

Odpoledne v Banské Bystrici proběhla velká přehlídka slovenské armády, první svého druhu za posledních více než deset let. Účastnilo se jí zhruba jeden a půl tisíce vojáků a ulicemi projela také těžká bojová technika, například houfnice, tanky, raketomety či bojová vozidla pěchoty. Armáda předvedla i protiletadlový raketový systém S-300 a odminovací systém. Vzdušné síly ukázaly vrtulníky, dopravní letadla nebo stíhačky.

„Snažíme se ukázat to nejlepší, co máme,“ řekl mluvčí armády Štefan Zemanovič a dodal, že s ohledem na prostorové možnosti nelze představit všechnu techniku. Ministr obrany Petr Gajdoš dodal, že přehlídka není demonstrací síly, ale mimo jiné vyjádřením poděkování účastníkům povstání.

Odkaz SNP jako součást politického boje

Význam Slovenského národní povstání dříve opakovaně zpochybnil předseda opoziční krajně pravicové strany Kotleba – Ľudová strana Naše Slovensko Marian Kotleba, která je podle posledních průzkumů veřejného mínění třetí nejpopulárnější politickou stranou v zemi a hlásí se k válečnému slovenskému státu. Za druhé světové války bylo tehdejší Slovensko spjato s nacistickým Německem.

Českou republiku na oslavách výročí v Banské Bystrici kromě premiéra Babiše zastupuje předseda Senátu Jaroslav Kubera, šéf sněmovny Radek Vondráček a ministr obrany Lubomír Metnar.

Zlom přišel po bitvě u Stalingradu

Odtržení od pomnichovského okleštěného Československa a následné vyhlášení samostatnosti na jaře 1939, které provázela i díky válečné výrobě hospodářská konjunktura, poměrně dlouho zajišťovalo slovenskému autoritářskému režimu prezidenta Jozefa Tisa přinejmenším tichý souhlas většiny obyvatel země.

Atmosféra ve společnosti se začala měnit teprve v souvislosti se zapojením slovenských vojáků do bojů na východní frontě, a zejména po porážce wehrmachtu u Stalingradu v únoru 1943.

Jednotlivci i skupinky nespokojení s vývojem událostí na Slovensku existovali už od března 1939, jejich počet však byl omezený. Efektivitu slovenského odboje navíc zpočátku snižovalo jeho rozdělení do dvou proudů. První byl organizovaný ilegálně působící komunistickou stranou. Druhý tábor, zvaný občanský blok, v sobě sdružoval členy předválečných nekomunistických stran, ale na jeho činnosti se ve velké míře podíleli například i slovenští evangelíci.

Předčasný začátek jako předzvěst neúspěchu

Neshody, které mezi oběma skupinami odbojářů panovaly, se nakonec podařilo překlenout, a to Vánoční dohodou z prosince 1943. V ní se zástupci komunistického a občansko-demokratického proudu shodli na vytvoření zastřešujícího orgánu odboje, kterým se stala Slovenská národní rada (SNR). Organizaci připravovaného povstání svěřili do rukou Vojenského ústředí, které vedl důstojník československé prvorepublikové armády a později také slovenského vojska Ján Golian.

Přípravy povstání, které mělo usnadnit postupující Rudé armádě přechod Karpat, se však nečekaně zkomplikovaly. Důvodem byla narůstající aktivita ozbrojených skupin, jež se jednotnému velení SNR odmítaly podrobit.

Rozbuškou povstání se stala akce partyzánů, při níž byli 28. srpna v Martině postříleni členové německé vojenské mise. Ještě týž den předložili Němci Tisovi návrh na vojenský zásah na slovenském území a prezident Slovenského státu s okupací souhlasil.

Už dva týdny navíc na Slovensku platil výjimečný stav a s vyhlášením povstání už nešlo dál otálet. Večer 29. srpna proto Golian vydal prostřednictvím rádia smluvený signál: „Začněte s vystěhováním!“

Během následujících hodin a dní vyslyšela výzvu většina vojenských posádek na středním Slovensku, k nimž se připojili dobrovolníci z řad civilního obyvatelstva. Na západě a východě země však byl ohlas slabší, takže Němci v těchto oblastech odpor záhy potlačili.

Předčasně iniciovaná akce se od počátku nevyvíjela podle představ povstaleckého vedení. Členové 1. československé armády na Slovensku původně kontrolovali zhruba 20 tisíc kilometrů čtverečních, tedy zhruba polovinu území státu. Toto číslo se však každým dnem zmenšovalo a nic na tom nedokázal změnit ani rychlý nárůst počtu povstalců z původních přibližně 18 tisíc na více než trojnásobek. O to víc vynikaly nedostatky v zásobování výzbrojí a dalším materiálem.

Povstání ukončil teror a vypálení horských obcí

Německým jednotkám se rychle podařilo odzbrojit dvě slovenské divize na východě země a následně omezit operační prostor povstalecké armády na izolované území na středním Slovensku. V průběhu září a října svedli odbojáři s německými jednotkami řadu těžkých bojů, bez účinné vnější pomoci však byl jejich odpor odsouzen k nezdaru.

Centrum odboje, Banská Bystrica, padlo 27. října, a jen několik dní poté byli zajati a později popraveni velitelé Golian a jeho nástupce Rudolf Viest.

Zbytky povstaleckého vojska se na prahu počínající zimy musely stáhnout do hor a přejít na partyzánský způsob boje, v němž pokračovaly až do osvobození Rudou armádou a příslušníky 1. československého armádního sboru.

Při likvidaci ohnisek odporu přitom německé a slovenské bezpečnostní orgány systematicky odřezávaly povstalce od zdrojů zásob. V řadě podhorských obcí při tom rozpoutaly teror, jehož symbolem se stalo vypálení vesnic Kľak a Ostrý Grúň v lednu 1945.