Bobu Dylanovi je osmdesát let. Jedna z tváří občanského mírového hnutí z šedesátých let a písničkář, který definoval folkovou hudbu, se na hudební scéně pohybuje přes šest dekád. Ještě předloni odehrál tři koncerty v pražské Lucerně. Loni vydal studiové album a v 79 letech se stal nejstarším umělcem, který se s deskou obsahující nové písně dostal do čela britského žebříčku. Vítěz Grammy, Oscara i držitel Nobelovy ceny za literaturu dokazuje, že i v „podzimu života“ dokáže oslovit široké publikum.
Kudrnaté kadeře, ledabylý výraz – kytara, harmonika a decentní ozvučení. Obraz ze slavného folkového festivalu v Newportu z let 1963 a 1964 by Bobu Dylanovi na nesmazatelné zapsání nejen do hudební historie vystačil. Mladík s nezaměnitelným ochraptělým hlasem, jehož prostřednictvím zasahoval srdce svého publika.
Dylan ale nebyl figurou, která se chtěla za každou cenu zavděčit publiku. Naopak. Jeho kroky jsou svérázné a za více než šedesát let aktivní kariéry si slavný americký umělec několikrát nechal „přemalovat tvář“.
Ostatně jeden ze známých filmových experimentů jím inspirovaný se jmenuje „Beze mě, šest tváří Boba Dylana“ a jednotlivé úseky z umělcova života stihne zahrát šest herců, včetně herečky Cate Blanchettové, která si za to vysloužila nominaci na Oscara.
Jako by Dylan chtěl dostát prvním větám svého nejslavnějšího textu Blowin' in the Wind: „How many roads must a man walk down before you call him a man?“ Tedy: „Kolik cest musí člověk ujít, než jej nazvete mužem?“ Cest, dosud neprošlapaných, prošel nespočet. Byl milován i nenáviděn – někdy i naráz.
Muž bez jména
Robert Allen Zimmerman, jak zní Dylanovo rodné jméno, vyrůstal ve 40. a 50. letech v americkém státě Minnesota. V prostředí loděnic, dolů na těžbu rudy a těžkého průmyslu. „Bylo to temné místo, dokonce i za denního světla,“ vzpomínal.
O svém dospívání mluví bez sentimentu. „Neměl jsem žádnou minulost, nic, k čemu bych se hlásil. Zajímala mě jen současnost. To se vlastně nezměnilo dodnes,“ přiznal v dokumentárním snímku No Direction Home z roku 2005.
„Napadlo mě, že jsem někdo úplně jiný. Že jsem se nejspíš narodil do špatné rodiny.“ To si Dylan v duchu řekl poté, co si poprvé pustil desku. Našel ji vlastně náhodou, na talíři gramofonu po svém otci. Obsahovala country muziku, sám Dylan ale později propadl jinému žánru – folku. Významně ho ovlivnil písničkář Woody Guthrie.
S Guthriem se začínající folkový zpěvák setkal na počátku 60. let, to už si nechával Robert Allen Zimmerman říkat jinak. V roce 1959, když se jej na univerzitním kampusu v Minneapolisu ptali, jak se jmenuje, odvětil „instinktivně, automaticky a bez rozmýšlení“ – Bob Dylan. Odstartoval se proces, který z kluka beze jména vytvořil novou identitu, jakousi dvouslovnou mantru, která prochází hudební historií dodnes.
Pochodeň přešla na další generaci
Zlom v životě Boba Dylana nastal na počátku 60. let, kdy se vydal na zkušenou do New Yorku. V metropoli na východním pobřeží USA se tehdy formovala nová generace umělců, včetně písničkářů a písničkářek. Bohémská newyorská čtvrť Greenwich Village byla pro „chlapce ze Středozápadu“ nekonečným semeništěm inspirace. O rok později, v roce 1962 vydal svoji první desku.
Dylan byl na newyorské scéně zjevením. Nebyl prototypem charismatického miláčka publika s andělským hlasem typu Hanka Williamse, zaujal ale nezvyklou barvou hlasu, frázováním a hlavně hlubokými, upřímnými a vyzrálými texty. Vybrat si pro ně nemohl lepší dobu – v USA v šedesátých letech bujelo mírové hnutí.
Druhé album, The Freewheelin’ Bob Dylan, z roku 1963 už z Boba Dylana udělalo hvězdu, která přesahovala nejen folkové kruhy, ale i hranice Spojených států. Písně jako Blowin' in the Wind, Masters of War nebo A Hard Rain's a-Gonna Fall přežívají a jsou aktuální dodnes.
Protestní písničkář Ewan MacColl připodobnil Dylana k symbolu antiumělce „v naší společnosti“, nemyslel to ale v negativním duchu. „Je proti všemu. Je posledním útočištěm pro někoho, kdo vlastně nechce změnit svět. Jeho písně přijímají svět takový, jaký je,“ konstatoval MacColl.
Prorok, který o to nestál
Vliv Boba Dylana stoupal raketovým tempem. V roce 1963 vystoupil na velké demonstraci mírového hnutí ve Washingtonu. Rok nato vydal další úspěšnou desku: The Times They Are a-Changin'. Stejnojmenná titulní píseň se zařadila mezi další perly hudební historie a stala se vzkazem celé jedné generace adresovaným americkým institucím. Jedna ze slok začíná: „Pojďte, senátoři a kongresmani, a slyšte tuhle výzvu. Nestůjte ve dveřích. Nepřekážejte na chodbě…“
Dylan byl považován za mluvčího celé generace, na folkovém festivalu v Newportu byl největší hvězdou. Právě tady, na „svaté půdě“ písničkářství, se ale dopustil něčeho, co mu řada jeho fanoušků nikdy neodpustila. V roce 1965 vystoupil s kapelou a s elektrickou aparaturou. V hudební historii se tento incident ustálil pod názvem „Dylanova elektrická kontroverze“.
- Na folkovém svátku v Newportu vystupovali umělci s akustickými nástroji ve velmi decentní atmosféře. Bob Dylan ale všechny nepříjemně překvapil, když své vystoupení zahájil s elektrickou aparaturou a rock’n’rollovou show. Publikum jej vypískalo, jeden z organizátorů podle vzpomínek pamětníků dokonce chtěl sekerou přerušit kabely k ozvučení.
- Po nezvykle krátkém setu se kapela odebrala do zákulisí. Organizátoři ale Dylana ještě přemluvili, aby se na pódium vrátil. Ten tak zahrál dalších pár písní už sám, jen s akustickou kytarou a harmonikou.
Dění na festivalu v Newportu bylo důsledkem dlouhodobějších vnitřních pocitů Dylana. Podle Roberta Sheltona, spisovatele a hudebního kritika, který je autorem Dylanovy biografie, se slavný písničkář cítil aktivisty manipulován a omezován do figurky, role lídra, o kterou vlastně už nestál.
„Chtěli mě mít za angažovaného zpěváka, já ale angažovaný nikdy nebyl,“ popsal později sám Dylan.
Jidáš?
Výše popsané tendence Boba Dylana se projevily i v jeho autorské tvorbě. Folkový zvuk foukací harmoniky s akustickou kytarou vystřídaly elektrické varhany, rockové kytary a basa s bicími. Do jisté míry se změnila i textová složka jeho hudby.
I v téhle roli však obstál. Hit „Like a Rolling Stone“ několik renomovaných médií, včetně časopisu Rolling Stone, označuje za vůbec nejlepší píseň dějin. „Začal jsem psát příběh, bylo to dvacet stránek zvratků, a z toho vznikl singl Like a Rolling Stone. Nikdy dřív jsem nic podobného nenapsal,“ popisuje Dylan.
S novým materiálem odjel Dylan na světové turné, které svým pojetím a reakcí publika je zřejmě už nezopakovatelné. První polovina koncertů byla čistě ve folkovém provedení, jen s Dylanem, kytarou a harmonikou. Ta druhá s doprovodem kapely, silnými rockovými zvuky.
Mnozí posluchači tak první polovinu svého zpěváka milovali, načež ho s příchodem druhé půlky koncertu začali nenávidět a častovat nadávkami. Asi nejznámější je případ z koncertu v Británii, kdy se z publika ozvalo „Jidáši“, načež Dylan odpověděl „nevěřím ti“, „jsi lhář“.
Vypjaté období, kdy se Bob Dylan typicky v černých brýlích objevoval na řadě večírků v New Yorku, působil vyčerpaně a „tykal si“ s drogami a medikamenty, končí zpěvákovou nehodou na motorce a stáhnutím se do ústraní.
Krev na skladbách
Potom, co se v roce 1966 Dylan vyboural (lékařská zpráva nikdy nebyla zveřejněna), přestal koncertovat na dlouhých sedm let. Vrátil se tak až na severoamerickém turné v roce 1973. Během dvou měsíců stihl odehrát čtyřicet koncertů.
V tu dobu se mu začalo hroutit manželství. S manželkou Sarou mají čtyři děti (dohromady i ze vztahů má Dylan šest dětí a už je několikanásobným dědečkem). Rozpad rodiny se v 70. letech na Dylanovi velmi podepsal a podepsal se i na oceňovaném albu Blood on the Tracks (Krev na skladbách).
Blood on the Tracks vyšlo roce 1975 a je niterním vyznáním, glorifikací lásky, která ale končí. „I still believe she was my twin, but I lost the ring,“ tedy „Stále věřím, že je mým dvojčetem, ale já ztratil prsten,“ zpívá v silné písni Simple Twist of Fate.
- Rolling Thunder Revue bylo multikulturní koncertní turné, které probíhalo v USA v letech 1975 a 1976. Představilo se na něm asi sto umělců, se kterými se Dylan setkal hlavně v počátcích své hudební kariéry v rámci folkové scény Greenwich Village. Mělo velmi specifickou atmosféru, vystupující používali až cirkusové líčení a bohaté pestré kulisy. Režisér Martin Scorsese v roce 2019 vydal dokumentární film o revue i s Dylanovými vzpomínkami.
Byla to další z rolí, kterou renesanční duše Boba Dylana v bohaté kariéře vykreslila. Jeho životních epizod bylo nesčetně. Od zapojení ve filmovém průmyslu, v rámci kterého vznikla další jeho slavná píseň Knockin' on Heaven's Door, přes komponování gospelových písní nebo countryové hudby až po reflexi, ohlédnutí za životem, s nadhledem a moudrostí.
Obecně vzato ale z pohledu Dylana „bouřlivé“ období 60. let, kdy se jako umělec transformoval opravdu z roku na rok, vystřídala od 80. let až dodnes epocha, kdy se vyvíjel spíše na bázi dekád nežli roků.
Časy se mění, ale Dylan je pořád tady
Bob Dylan je stále aktivním muzikantem. Kromě koncertních turné, v rámci kterých se dostal opakovaně i do České republiky (naposled v roce 2019), stále přichází s novou autorskou tvorbou. Po roce 2000 vydal devět studiových alb, to poslední v roce 2020.
Se svým 39. albem, které nese názem Rough And Rowdy Ways, se navíc loni v 79 letech stal nejstarším umělcem, který se kdy dostal s albem obsahujícím zcela nové písně do čela britského žebříčku alb. Bylo to mimochodem 56 let poté, co se mu to podařilo poprvé – s The Freewheelin’ Bob Dylan.
Hudební magazín NME podotkl, že album je zřejmě Dylanovým „dosavadním nejimpozantnějším básnickým vyjádřením“. Časopis Rolling Stone zas napsal, že Dylanovi „táhne na osmdesátku a jeho tvůrčí vitalita je stále ohromující a trochu hrozivá“.
- V roce 2016 udělila Švédská akademie Bobu Dylanovi Nobelovu cenu za literaturu. Bylo to vůbec poprvé, kdy cenu získal hudební textař a interpret.
- Akademie v souvislosti s tím vyzdvihla Dylanovo vytváření poetických novotvarů ve velké tradici amerického písničkářství.
- Kontroverzi spustilo rozhodnutí Boba Dylana se tradiční recepce nezúčastnit. Ceremonii na stockholmské radnici, která se konala 10. prosince 2016, v den výročí smrti Alfreda Nobela, odmítl písničkář s tím, že mu v tom brání závazky.
- Nezvyklá situace se stala podhoubím pro různé spekulace, například že americký hudebník cenu nepřevzal z přesvědčení. Nakonec ale, byť se zpožděním v dubnu 2017, Nobelovu cenu ve Stockholmu převzal. Dylan si nicméně vymínil, že cenu převezme na soukromém setkání bez přítomnosti médií.
- Jako první hudebník získal Dylan také Pulitzerovu cenu.
Umělec, který předchozích „osm let neřekl nic nového“ a jeho poslední tři alba tvořily coververze, pustil do světa sérii hutných skladeb plných narážek a odkazů na výtvarné umění, literaturu a popkulturu, napsal o nejnovějším albu list The Guardian.
Americký deník USA Today poznamenal v narážce na Dylanovu slavnou píseň, že „časy se mění, ale Dylan je pořád tady“. Chlapec z Minnesoty tak má i v osmdesáti letech stále co nabídnout.
