„Nejednou jsem si uvědomil, že za sebou tahám nohy.“ Varšavané vzpomínají na povstání

Byl to nerovný boj. Špatně vyzbrojení povstalci, často bez výcviku, zaútočili na stále ještě dobře organizovanou armádu, která proti nim nasadila těžké zbraně i letectvo. „Město se zapojilo. Byla to bojující Varšava, a ne pouze bojující Zemská armáda,“ připomíná historik z Muzea Varšavského povstání Szymon Niedziela.

Zbigniewu Galperynovi bylo v osudném létě patnáct let. Před veliteli si rok přidal, aby mu dovolili bojovat. Vypráví o hořících ulicích a o tom, jak ani úkryt ve sklepě neznamenal bezpečí: „Nejednou jsem si uvědomil, že jsem raněný, že za sebou tahám nohy, že se můžu plazit jen na loktech. Když to viděli kamarádi, vzali mě za ruce a odtáhli do jiného sklepení.“

Přežil bombardování lazaretu i čtyři dny, kdy ležel bez pomoci na ulici. Před smrtí se zachránil, protože nacistům tvrdil, že nebojoval – stejně jako dnes třiadevadesátiletý Eugeniusz Tyrajski. Ten nejvíc vzpomíná, jak se hned první den povstání snažil vyvést svou jednotku z obklíčení. „Nejdůležitější bylo, že jsme přes tu zeď dostali víc než deset kamarádů. Kdyby zůstali na její vnitřní straně, tak by je Němci pozabíjeli,“ vzpomíná.

Zklamané naděje

Povstalci čekali, že bude nepřítel oslabenější. Na jednu stranu chtěli město osvobodit sami – dřív než postupující Rudá armáda. Na druhou stranu doufali, že když bude nejhůř, Stalin jim pomůže. „Stalin neměl politický zájem na tom, aby Zemské armádě pomohl osvobodit Varšavu, spíš naopak,“ upozorňuje však na tehdejší události historik Niedziela.

Vyčerpaná Rudá armáda se po velké jarní ofenzivě zastavila východně od Varšavy, za Vislou. Město osvobodila až v polovině ledna roku 1945, tři měsíce potom, co nacisté povstání utopili v krvi. Slitování neměli ani s civilním obyvatelstvem, vyvraždili celé čtvrti. A splnili rozkaz srovnat kdysi milionové město se zemí.