Pieta za 11. září. Pasažéři letu číslo 93 se pustili do boje s teroristy, jejich hlasy díky větru neutichnou

Třiadevadesát stop vysoká věž má upomínat na let číslo 93. Od prvních plánů po slavnostní otevření památníku uběhlo dlouhých patnáct let. „Věž hlasů je v podstatě zvonkohra rozeznívaná větrem. Kdykoliv sem přijdete, je tu jen vítr. Věž tím jejich hlasy oživí,“ říká zástupce správce Národního parku Keith Newlin.

Hlasy cestujících se dochovaly díky záznamům z palubních telefonů. Vychází z nich i film o tragédii letu z New Yorku do San Francisca.

Lidé v letadle se díky spojení s úřady a příbuznými dozvěděli, že tři další stroje právě narazily do Světového obchodního centra a Pentagonu. Uvědomili si, že teroristé chtějí i jejich letadlo použít jako zbraň, a pokusili se je přemoci.

Trauma, které trvá i po 17 letech

Věž hlasů stojí u vstupu do Národního parku, tři kilometry od místa, kam se letadlo zřítilo. Čtyřicítku cestujících a členů posádky, kteří se postavili teroristům, připomínají jejich jména.

„Je důležité vědět, jak by se člověk zachoval v takové situaci. Zda by se pustil do boje, nebo ne. Jestli je zbabělec,“ říká hasička Tasha Scheffeyová, která přišla k památníku uctít oběti.

Její kolega Tom Griffin navíc oceňuje záchranáře, kteří na místě zasahovali. Přiznává, že před 11. zářím si tragédii takového rozsahu neuměl představit. „Přispěchali kdykoliv ve dne i v noci, snažili se pomoci. Bohužel tady toho moc udělat nemohli. Chci je prostě podpořit,“ tvrdí.

David Drye je jedním ze záchranářů, kteří zde byli před sedmnácti lety nasazeni. Se svým týmem hledal těla obětí a vyšetřovatelům pomáhal sbírat trosky stroje. Na místo neštěstí se od roku 2001 odhodlal teprve poprvé. „Změnilo se tady toho hodně. Když se ale podívám na pole, kde byl kráter, a do lesů, kde jsme zasahovali, vzpomínky se mi vrací,“ přiznává.

A nejsou to obrazy, na které by vzpomínal rád. Doma má fotografie, které tu před 17 lety pořídil. Zatím se na ně ale nedokázal ani jednou podívat.