Čeští studenti mají obrovský potenciál, málo ale vyjíždějí do zahraničí, míní molekulární biolog Jiřičný

Když se tehdy osmnáctiletý Josef Jiřičný dostal v roce 1969 do Velké Británie, byl otevřený novým příležitostem. Měl už tam tehdy sestru, architektku Evu Jiřičnou. „Než jsem si našel pokoj v hostelu, pár dní jsem s ní bydlel,“ uvedl. Dodal, že si našel také zaměstnání a začal navštěvovat výuku angličtiny.

„Čas na život moc nezbýval, ale hned jsem si v hostelu našel kamarády a smích nechyběl,“ vzpomíná. Začátky v cizí zemi podle něj nebyly lehké, ale sestra ho podporovala. „Potřeboval jsem peníze na stravu a ubytování. Pracoval jsem o každých prázdninách – u benzinové pumpy, jako noční stráž na parkovišti, v obchodním domě jako prodavač porcelánu, prodával jsem nábytek… Naučil jsem se tak být samostatný,“ uvedl.

Protože jako přistěhovalec neměl šanci studovat medicínu, rozhodl se pro chemii. „Poněvadž středoevropský systém středoškolského vzdělání není stejně specializovaný jako například anglický systém. V Anglii se od šestnácti let ve škole – na gymnáziu – studují jen tři předměty,“ vysvětlil. Když tam někdo chce studovat medicínu, tak si podle Jiřičného zvolí chemii, biologii a možná latinu nebo matematiku.

Jiřičný se na gymnáziu v Československu učil chemii spolu s dalšími jedenácti předměty. „Chemie mi připadala jako věda, která byla velice zajímavá. Hlavně proto, že paní učitelka Martinovská byla přímo z univerzity a byla absolutně fantastická. Najednou jsme všichni seděli v první řadě a žrali jsme chemii, jestli to tak můžu říct,“ vzpomíná. U maturity pak chemii zvládl na jedničku. „Takže jsem si myslel, že bych se s ní možná na univerzitu dostal.“

DNA jako zip

Výzkum profesora Jiřičného je nyní spjatý zejména s tím, jak se opravuje DNA. „Na DNA jsem moc nemyslel až do mého druhého post-docu, kde jsem měl obrovské štěstí a našel pozici v King's College London,“ uvedl. V této instituci se mimo jiné pracovalo na chemické syntéze DNA.  Když pak tento postdoktorát končil, rozhodl se dál pracovat s DNA v biologickém systému.

V době, kdy působil na Imperial Cancer Research Fund, se naučil i biologii. „Jako chemik jsem neměl žádnou přednášku z biologie. Tu jsem se naučil pasivně tím, že jsem dobrovolně chodil na úplně všechny přednášky a semináře z biologie. A zjistil jsem, že jako chemik rozumím biologii, poněvadž biologové se schovají za terminologii, která je mysteriózní a my jako chemici tomu nerozumíme. Ale jakmile známe terminologii, tak zákony za terminologií jsou chemické – a tak jsem velice rychle biologii a biochemii pochopil,“ řekl.

DNA by Jiřičný přirovnal k zipu. „Je to mechanická molekula, která je absolutně geniální. Její struktura je tak geniálně vydvojená, že když v řetězci kus chybí, díky komplementaritě můžeme přesně odvodit sekvenci, která chybí. A to je něco, co DNA dává její stabilitu a dává její důležitost, “ poznamenal.

Opravování DNA

Deoxyribonukleová kyselina označovaná zkratkou DNA je postavená na čtyřech nukleotidech – adeninu (A), thyminu (T), guaninu (G) a cytosinu (C). Platí, že adenin se páruje s thyminem a guanin s cytosinem. Tím pak vznikají takzvané báze. To, jak se tyto báze naskládají, dává dohromady kód, který je informací, s níž pracuje organismus. Že se správně poskládat nepodaří a vznikne nějaká chyba, kterou je třeba opravit, se podle Jiřičného stává velice často.

„DNA je prodávaná jako velice stabilní molekula, ale vlastně stabilní není. Hlavně ve formátu, když není řetězcová, když se tyto dvojité páry rozdělí, tak může být poškozená. My vždycky myslíme na poškození jako na radioaktivní záření, ultrafialové záření nebo chemikálie. Ale největší nepřítel – nebo nepřátelé – naší DNA jsou dva reagenty, kterým se nemůžeme vyhnout, a to je voda a kyslík,“ uvedl profesor. Vysvětlil, že kyslík báze oxiduje a voda je hydrolyzuje. „Takže když se například podíváte na pár G a C… tak cytosin je hydrolyzovaný na uracil. Ten náleží do RNA, ale ne do DNA,“ uvedl.

„Tomas Lindahl, můj přítel, objevil ten enzym, který je schopný uracil z DNA vystřihnout. A to byl první enzym (…) který se specificky vyvíjel na opravu DNA,“ dodal.

Frekvence změn v lidské DNA není podle Jiřičného diktovaná procesem selekce. „Když se podíváte na vývoj organismů na Zemi, vidíte, že selekce fungovala daleko nejrychleji v periodách, kdy se měnilo třeba složení atmosféry nebo teplota Země. Příroda nemá žádný program, jak má jít vývoj dál. Příroda funguje tak, že dělá pořád chyby a ty chyby, které jsou negativní, zmizí, poněvadž organismus zemře. Kdežto chyby, které jsou pozitivní, umožní organismu přežít, a proto se objeví v budoucnu jako dominantní varianty. To samé platí pro viry,“ řekl. 

Pomoc pro lidi s predispozicí pro rakovinu

Jiřičný se svým týmem také našel dva proteiny, které zabraňují nástupu rakoviny. Jedním z témat rozhovoru tak byla identifikace genetických předpokladů ke vzniku kolorektálního karcinomu –⁠ rakoviny tlustého střeva a konečníku –⁠ který představuje jeden z nejrozšířenějších druhů nádorových onemocnění.

 „Genetická diagnóza je trochu –⁠ jak říkají Angličani –⁠ double edged sword (pozn. red. dvojsečná zbraň),“ uvedl Jiřičný. „To je otázka, kdy se ptáme, zda je to pro pacienta výhoda, že ví, že má predispozici k rakovině, nebo ne. Odpověď je, že se jedná o výhodu pod podmínkou, že s tou informací můžeme něco pozitivního udělat,“ vysvětlil. 

„V případě HNPCC (pozn. red. Lynchova syndromu) to tak je. Když víme, že rodina má tu a tu mutaci v tom a v tom genu, tak můžeme analyzovat DNA všech jejích členů a identifikovat ty, kteří ji zdědili,“ dodal Jiřičný.

„V normálním případě bych řekl: ,Tak já mám mutaci, zemřu na rakovinu.' Ale díky tomu, že jsme schopni pomocí kolonoskopie polypy předčasně z tlustého střeva odstranit, tak když víme, který člen rodiny predispozici má, můžeme už od dvaceti let regulérně endoskopicky screenovat a odstranit polypy tak, že už nemají šanci se přeměnit na tumor,“ popsal.

To, že jako vědec může v tomto ohledu vidět reálný dopad své práce, je podle něj velmi pozitivní. „Na druhé straně je to spojené s obrovskou frustrací, protože víme, že jsme schopni kolorektální karcinom predikovat. Když si představíte, že každý dospělý by šel třikrát za život na kolonoskopii –⁠ v pětapadesáti, dvaašedesáti, v sedmdesáti letech, tak bychom mohli kolorektální karcinom odstranit ze spektra rakovin. Možná až do devadesáti procent,“ poznamenal profesor.

Dodal, že za to však stát ani pojišťovny nechtějí platit, a to i přesto, že pokud pacient onemocní, tak je to stojí daleko víc. „Pro mě je to trošku kriminální, že neinvestujeme do prevence třetího nejběžnějšího tumoru, když je tak velice jednoduchá,“ řekl.

Problémy české vědy

Jedním z témat rozhovoru byla také úroveň vysokých škol v Česku. Tuzemské univerzitní vzdělání je přitom podle něj velmi dobré. „Čeští studenti mají obrovský potenciál, když jim bude nabízena možnost pracovat ve velice dobré laboratoři s dobrým finančním základem a velice solidní infrastrukturou…,“ prohlásil s tím, že tento aspekt ale nyní v Česku dost chybí. 

„Problém je, že čeští studenti zřídka vyjíždějí za hranice. V Anglii a Americe se už děti ve škole naučí myslet jinak, než myslíme my ve střední Evropě. My jsme trénovaní školou tak se stát nějakým úředníkem v bance, všichni ve třídě mají naučené úplně to samé. Kdežto v anglickém nebo americkém systému v dobrých školách jsou studenti učeni podle jejich kompetencí a možností. Dobrý učitel táhne žáky, kteří mají talent, a vyzývá je daleko víc než ty, kteří jsou pomalí… Proto je cestování a výměna mezi studenty tak velice, velice důležitá,“ domnívá se.

Chybou podle něj je také krátkodobost grantů v tuzemsku. „Biologie je tak komplikovaná, že najít otázku na projekt, který dokončím během tří let –⁠ když se mi to podaří –⁠ tak to je projekt, který je blbý, poněvadž už můžu předpovědět, jak vyjde,“ míní profesor.

Celý rozhovor je k dispozici ve videu výše.