Ústřice kdysi tvořily rozsáhlé útesy podél většiny evropského pobřeží. Ale před více než sto lety tyto složité ekosystémy zanikly, ukazuje nový výzkum.
Mlži ústřice jedlé tvořili kolem Evropy v podstatě jakousi hradbu. Šlo o rozsáhlé útesy z živých i mrtvých schránek, které poskytovaly životní prostředí podporující bohatou biologickou rozmanitost.
Dnes se tyto ústřice vyskytují většinou jako rozptýlené populace, ale vědci našli důkazy o existenci útesů téměř všude, od Norska po Středozemní moře, a to na ploše nejméně 1,7 milionu hektarů, což je plocha větší než Severní Irsko.
Původní ústřicové útesy vytvořily vlastní ekosystémy plné rozmanitého podmořského života podporujícího větší počet druhů než okolní oblasti. Kromě toho, že ústřice vytvářely domov pro téměř dvě stě zaznamenaných druhů ryb a korýšů, hrály také důležitou roli při stabilizaci pobřeží, koloběhu živin a filtraci vody – přičemž jedna dospělá ústřice přefiltruje až dvě stě litrů vody denně.
„Lidská činnost ovlivňovala oceán po staletí,“ uvedla Ruth Thurstanová z Exeterské univerzity, která je součástí projektu Convex Seascape Survey, ambiciózního pětiletého projektu zkoumajícího ukládání uhlíku v oceánu. „Díky tomu je obtížné zjistit, jak naše mořské ekosystémy vypadaly dříve, což následně brání jejich ochraně a obnově.“
„Jen málo lidí ve Velké Británii dnes vidělo ústřici, která je ale přitom naším původním druhem. Ústřice v těchto vodách stále existují, ale jsou roztroušené a útesy, které vybudovaly, jsou pryč. Máme tendenci považovat naše mořské dno za plochou, bahnitou plochu, ale v minulosti byla řada lokalit trojrozměrnou krajinou složitých živých útesů – dnes zcela ztracených z naší kolektivní paměti,“ dodává vědkyně.“
Historici a biologové v jednom projektu
Ústřice se díky svému hospodářskému a kulturnímu významu objevují v historických záznamech, včetně novin, knih, cestopisů, záznamů o vylodění, námořních map, raných vědeckých výzkumů a rozhovorů s rybáři.
„Kombinací popisných zpráv z různých historických zdrojů můžeme vytvořit obraz našich minulých moří,“ řekla Thurstanová. „Největší koncentraci ústřicových útesů jsme našli v Severním moři.“
Podle záznamů existovaly rozsáhlé útesy na pobřeží dnešní Francie, Dánska, Německa, Nizozemska, Irské republiky a Spojeného království. „Ústřicové útesy se vyvíjejí pomalu, vrstvy nových ústřic se vytvářejí na mrtvých schránkách jejich předchůdců, ale jejich zničení v důsledku nadměrného rybolovu bylo poměrně rychlé,“ doplnila čestná vědecká pracovnice na univerzitě v Edinburghu Philine zu Ermgassenová.
To podle ní způsobilo zásadní restrukturalizaci a „zploštění“ mořského dna a likvidaci prosperujících ekosystémů, po nichž zbyl jen měkký sediment. „Díky tomuto výzkumu historické ekologie jsme nyní schopni kvantitativně popsat, jak vypadaly ústřicové útesy před jejich zasažením a jaký byl prostorový rozsah ekosystémů, které tvořily. „Byly to obrovské oblasti, které byly hustě porostlé ústřicemi a hemžily se dalšími mořskými živočichy.“
Projekty obnovy probíhají po celé Evropě, zatím hlavně v malém měřítku. Projekty jako The Wild Oyster Project jsou podle vědců klíčovým odrazovým můstkem pro návrat těchto životně důležitých ekosystémů v mezinárodním měřítku.
