Dvě ženská těla v jednom hrobě. Nebyl mezi nimi žádný příbuzenský vztah. A leží v poloze, která naznačuje vztah velmi intimní. V polském Opolí našli archeologové středověký hrob, který je v této zemi zcela unikátní. A teď se ho pokoušejí interpretovat.
Dvě těla v jednom hrobě nebyla ve středověku častá. V tomto případě archeology zaujalo na první pohled ještě něco dalšího – obě pohřbené byly ženy. A, alespoň podle polohy ostatků, byl mezi nimi nějaký hlubší vztah. První byla pohřbena podle křesťanských obřadů, ležela na zádech s rukama podél těla. Druhá spočívala na boku, čelem k první. Ruku směřovala tak, jako by měla svou společnici objímat.
Polští archeologové tuto pozoruhodnou dvojici objevili pod jednou z nejdůležitějších polských náboženských staveb, katedrálou v Opolí. Ženy žily ve třináctém století a pohřbené byly současně.
Archeologové řekli novinářům z deníku Gazeta Wyborcza, že jde o o první pohřeb dvou lidí stejného pohlaví, který je z Polska známý. „Kombinací genetických a kontextových důkazů překračujeme tradiční předpoklady o manželských nebo blízkých příbuzenských vztazích,“ píší ve studii.
Co to znamená a co to neznamená
Obě kostry byly sice ve špatném stavu, ale díky pokroku v moderních technologiích vědci dokázali provést nejen antropologickou, ale také genetickou analýzu ostatků. DNA prozradila, že tato situace je ještě zajímavější, než se zprvu zdálo.
Původně archeologové předpokládali, že jsou ženy příbuzné, jenže genetická analýza to spolehlivě vyvrátila. Nebyly to ani matka s dcerou, ani sestry, dokonce ani vzdálené příbuzné. Jaký tedy mezi nimi mohl být vztah?
Pohled moderního člověka na tomto místě pravděpodobně zamíří k další možnosti: mohly být obě ženy v romantickém vztahu?
Polští archeologové jsou k takové interpretaci skeptičtí, označují ji jednak za velmi moderní pohled, ale současně za zcela neprokazatelnou. Hlavní autorka studie Agata Cieśliková tvrdí, že provedené analýzy neumožňují vyvodit žádné závěry o emocionální ani sexuálním vztahu mezi oběma ženami, ani o jejich identitě.
Z pohledu historie je nějaký vztah romantické povahy krajně nepravděpodobný. Ve středověku se homosexuální vztahy přísně odsuzovaly. Kdyby se vědělo, že ženy společenské normy porušovaly, nemohly by být pohřbené v blízkosti tak důležitého místa, jako je katedrála. Takové umístění naopak naznačuje významný pozitivní vliv pochovaných na tamní komunitu.
Hroby lžou
Podle archeologů navíc nemusí být úplně spolehlivé ani umístění těl v hrobu. To, co vypadá jako obejmutí, může být jen výsledkem náhody, respektive procesů, jež probíhají po smrti a po pohřbu. Hřbitovy se totiž často překopávaly, zasahovalo se do nich a ten opolský byl dobrým příkladem – stále se kopaly nové hroby, další zanikaly, probíhaly zde nejrůznější stavební práce, což všechno mohlo vést k posunům v hrobě.
Polští vědci se odkazují na pražského archeologa Jana Turka, který ve svém výzkumu opakovaně popsal, že právě poloha těla může být při pokusu o vysvětlení velmi zavádějící.
Jak tedy vědci tento nález vysvětlují? Za prvé velmi opatrně. Nejpravděpodobnějším vysvětlením je podle nich nějaká silná sociální vazba, která obě ženy spojovala, ale nejspíš neměla sexuální ani romantickou povahu.
Je možné, že osud obě ženy nějak svedl dohromady, že byly pokládané za příbuzné, i když reálně nebyly. „Prostor pro nevědecké interpretace je prakticky neomezený. Každý má právo na vlastní úvahy a závěry,“ říká Cieśliková v rozhovoru s Gazetou Wyborcza.
Romantizující pohled
V Polsku je to sice první takový pohřeb, ale v jiných zemích už archeologové našli tak podivné pohřby, že by nad nimi žasl i Indiana Jones. Právě stejnopohlavní páry jsou velmi zajímavé. Populární interpretace se mnohdy snaží naznačovat, že mohlo jít o milence nebo partnery, ale tento pohled vypovídá víc o moderním světě než o minulosti.
Autoři ve své studii upozorňují rovnou na několik takových romantizujících pohledů. Typickým příkladem jsou „milenci z Moderny“, dvojice mužů zemřelých v pátém nebo šestém století. Také zde, jak ukazuje už jejich přezdívka, populární intepretace naznačuje sexuální vztah.
Jenže mnohem pravděpodobnějším vysvětlením je úzký nesexuální vztah. Mohlo jít třeba o spolubojovníky, kteří si navzájem zachránili životy, sdíleli spolu stan, jídlo, možná i milenky a museli k sobě mít nesmírně silný vztah. Jeho formu už moderní člověk dokáže jen těžko pochopit, chybí mu k tomu totiž zkušenost.
Existuje také příběh o pompejských milencích, kdy se dvě mužská těla v těsné blízkosti někteří amatérští archeologové pokoušeli interpretovat romanticky, šlo ale téměř jistě jen o dva muže prchající před katastrofou, které dohromady svedla náhoda nebo trasa ničivého mraku ze sopky.
Třetí známý pohřeb se týká „milenců z Hasanlu“, koster dvou mužů, kteří leželi společně ve velmi intimní pozici s hlavami v těsné blízkosti. I tady ale vědci varují před moderním pohledem.
Trojice z Moravy
Možná vůbec nejzajímavější je ale pohřeb z pravěké Moravy. V Dolních Věstonicích se totiž našel trojhrob, v němž leží vedle sebe tři osoby: dva muži, mezi kterými je další osoba s pohlavními znaky muže i ženy. Podivné pozice těl, která jsou obarvená rudožlutým okrem, mají zřetelně nějaký rituální význam. Jeden z mužů má ruce natažené k pánvi bezpohlavního jedince.
Archeologové nedokáží okolnosti této situace vysvětlit. Je velmi pravděpodobné, že za vším stojí osobní příběh těch tří, který se ale nikdy nepodaří rozluštit.
