Diskuse o vlastnících českých médií, která se točí zejména kolem Andreje Babiše, je bezpředmětná. Je o tom přesvědčen filozof a sociolog Václav Bělohradský. Babiše, jeho vstup do politiky a vztah k mediálnímu domu Mafra považuje za menší nebezpečí pro českou demokracii než postupné uzavírání politiky, o které se pokoušejí „profesionální politici“ v tradičních stranách. Václav Bělohradský byl hostem Interview ČT24.
Ačkoli má Václav Bělohradský dlouhodobě blízko k sociální demokracii a loni za ni dokonce kandidoval do Senátu, v pohledu na současnou politickou krizi a spory s ANO se s ní příliš neshoduje. Otřesy na politické scéně, které nakonec skončily odvoláním předsedy ANO Andreje Babiše z vlády, považuje filozof ve shodě s Babišem za důsledek propadu preferencí ČSSD a součást volebního boje. Totéž podle něj je i připravovaná diskuse v Evropském parlamentu o českých médiích.
„Je to externalita předvolebního boje, zatažení Evropského parlamentu do předvolebního boje. Iniciovala to především TOP 09. Je to evidentní součást volebního boje a nemělo by to tak být,“ řekl Václav Bělohradský o programu čtvrtečního jednání EP.
Sám ostatně k diskusi o českých médiích nevidí důvod. „Nemyslím, že je česká situace horší než situace jinde,“ podotkl. U celkového směřování médií navíc nevnímá vlastníka jako nejdůležitější postavu. Tou je šéfredaktor, jehož politické smýšlení konkrétní médium směřuje. „V tisku působí novináři, kteří jsou ideologicky definovaní velmi ostře. (…) Do novin se otiskne především figura šéfredaktora – pokud je to opravdu šéfredaktor a není to nastrčená figurka, a to v Česku doufám opravdu není,“ míní.
Berlusconi Itálii nezboural
Václav Bělohradský se již v 70. letech usadil v Itálii a prožil tam i dvě desetiletí, kdy byl na politickém vrcholu Silvio Berlusconi (premiérem v letech 1994–1995, 2001–2006 a 2008–2011). Podobně jako Andrej Babiš byl i on již při vstupu do politiky podnikatelem s velkým majetkem a do jeho portfolia spadala i média. Itálie však za jeho vlády zůstala demokratickým státem s dostatečně svobodnými médii. Bělohradský proto předpokládá, že podobný výsledek bude mít i Babišova éra v Česku.
„Berlusconi neohrozil svobodu tisku, jakkoli se mediální prostor přepóloval. Například se některé noviny specializovaly na boj proti Berlusconimu, jako máme u nás třeba Echo 24, které je specializované na boj proti Babišovi. Ale tím se nezávislost veřejného prostoru nijak vážně neohrozila a myslím, že v Česku to nehrozí vůbec,“ srovnal.
Vstup Silvia Berlusconiho do politiky měl navíc velmi výrazný efekt, když podnikatel rozhýbal strnulou politickou scénu, a totéž se nyní daří i Andreji Babišovi. Za zásadní nebezpečí pro demokracii totiž nepovažuje Václav Bělohradský populismus ani vstup oligarchů, nýbrž to, co nazývá homogenností politické třídy. „Když se politická třída semkne a nedovolí jak občanským aktivistům, tak lidem z podnikatelské sféry vstup do systému. Jako to, co se děje teď – honička na nepřítele, všichni se sjednocují. (…) Do politiky vstoupili lidé, které jsme dříve neznali, nejsou to profesionální politici,“ popsal.
Je otevřená cesta k Havlově postdemokracii?
Na italské politické scéně je ovšem patrné, že ji Berlusconiho éra výrazně změnila z hlediska složení stran. Ty, které se střídaly v čele státu před rokem 1994, kdy poprvé vyhrála Forza Italia, jsou dnes již takřka zapomenuty. O přízeň voličů se uchází především Demokratická strana založená v roce 2007 a Hnutí pěti hvězd, které je ještě o dva roky mladší.
Podobný vývoj předpovídá Václav Bělohradský i v české politice po příchodu Andreje Babiše a jeho ANO. Nejvýznamnějším stranám posledních 25 let výrazně padají preference a na doby, kdy získávaly přes 30 procent, mohou už jen vzpomínat. Zato ANO stále roste. „Staré ideologické strany – levice, pravice – už se nedají oživit. Vidím naději v tom, co Václav Havel nazýval postdemokracie, já tomu říkám demokracie kritických množství: Z občanských aktivit, z protestů nebo i z podpory něčeho začnou vznikat politická hnutí, která se zase rozpustí, když dosáhnou svého cíle,“ nastínil filozof označovaný za pokračovatele Edmunda Husserla a Jana Patočky.
Hnutí přitom budou mít různé iniciátory a vůdce – budou vznikat jak „zdola“ na základě občanských hnutí, ale i „shora“ z řad mocných podnikatelů. Jejich zájem o politiku ostatně není italsko-českým specifikem. Jak Václav Bělohradský připomněl, dosáhli podnikatelé v poslední době politických úspěchů například i ve Finsku (premiér Sipilä) či Spojených státech (prezident Trump).
Aby ale Česká republika v tom všem zůstala demokratickou zemí, potřebuje zlepšit politickou kulturu. To přitom není úkol jen pro politiky. Politická kultura bezprostředně souvisí s vnímáním politické scény. „Tvorba konsenzu v naší zemi není racionální, je to velmi často konsenzus založený na hospodském ‚všichni politici kradou, všichni jsou stejní',“ shrnul Václav Bělohradský.
