Fast fashion značky často kopírují, a tak rychle chrlí zboží, říká módní návrhář Jan Černý

Jaké jsou podle vás nejpalčivější problémy spojené s fast fashion?

Myslím si, že velký problém je i na straně zákazníků. Kdybychom se všichni zamysleli nad tím, co si kupujeme, a kupovali si kvalitnější věci, tak tu vůbec nebudou všechny ty problémy, které známe. Lidé často nepřemýšlí a nechávají se ovlivňovat tím, co a kolik si toho mají kupovat. Neuvědomují si, že ten rychloobrátkový režim znamená cestu zboží z různých částí světa. Často se třeba děje i to, že než aby firma znovu do oběhu uvedla zboží, které jí zákazníci vrátí, tak raději to zboží zničí, protože se jim nevyplatí náklady spojené se znovuzalistováním produktu.  

Dá se tomu nějak pomoci? 

Jediná cesta, jak narovnat to prostředí fast fashion a jak ho trošku zpomalit, je edukace zákazníků a současně možná i nějaké vládní regulace, které budou vést k podpoře lokálních výrobců. Když korporace vydělávají, těžko se budou samy měnit. Tlak musí přijít od zákazníků a vlád světa. 

Když sledujete vývoj v celé módní branži v posledních letech, je něco, za co by šlo obor pochválit?  

Velkým plusem je demokratizace módy. Všechny sociální vrstvy si můžou dovolit koupit si nějaký kousek, který se jim líbí, ať už stojí víc, nebo míň. Další velký přínos je to, že v módě se aplikuje mnoho nových, například funkčních materiálů. A určitě podstatná je také inkluzivita v módě. Všichni bychom měli mít stejné možnosti a příležitosti a to se v módě možná víc než v jakémkoliv jiném oboru akcentuje a ukazuje. 

Jak v principu vypadá koloběh módy? Od prvního nápadu na design po prodej? 

Když se bavíme o značkách, které mají své návrháře a řekněme promyšlené kolekce, tak ty spolupracují s takzvanými trendsettingovými agenturami, které dělají nějaké predikce na to, jaké budou trendy v dalších letech. Značky pak zadávají materiály, zadávají barvy látek, které si chtějí nechat vyrobit, podle toho, co jim právě doporučí ony trendsettingové agentury. Na kolekci se začne pracovat rok, dva před tím, než to pak jde do obchodů. Důležitým momentem je oficiální představení dané kolekce, typicky módní přehlídka. Na ní se sjedou nákupčí, kteří vybírají to, co by se jim hodilo do jejich prodejen. A podle toho pak módní dům zhruba půl roku v požadovaném množství dané kusy vyrábí. 

Tohle je velký rozdíl oproti fast fashion, který vlastně tady tenhle proces vůbec nectí. Takové firmy v podstatě jen vezmou a zkopírují ty designy, které vymyslely kreativní týmy v těch velkých módních domech. A díky tomu jsou mnohem rychlejší. Jsou schopni chrlit zboží velmi rychle, protože jen okopírují to, co někdo už vymyslel a na čem si někdo dal tu práci a tu přidanou hodnotu. Navíc s tím rozdílem, že to udělají zpravidla v horší kvalitě. 

Zásadní rozdíl je i to, kde a v jakých podmínkách se takové zboží vyrábí, že?  

Ano. Fast fashion značky oproti těm větším módním domům vyrábí ty svoje produkty v rozvojových zemích, kde mzda i celá transparentnost výroby a pracovních a lidských práv není úplně jasná. Často jde z našeho pohledu opravdu o nehumánní podmínky. 

V posledních letech se marketing i u módy přesunul hlavně do on-line prostředí. Jakou roli v tom hrají influenceři?

Influenceři a celebrity mají velký dosah na sociálních sítích i v klasických médiích. Ale současně se z toho stává takový trošku kolotoč, který je podle mě potřeba trochu brzdit. Já sám pracuji s influencery a s celebritami také. Je důležité si umět vybírat. Někteří influenceři jsou takoví davoví, sypou produkt za produktem a jenom vás nutí a trošku manipulují do toho, abyste si koupil další a další produkt. Pak jsou osvícenější influenceři, kteří si vybírají, s kým spolupracují, a sami říkají – přemýšlejte nad tím, co si kupujete. A sami vzdělávají publikum o nutnosti přemýšlet nad kvalitou, tím, kde bylo zboží vyrobeno a tak dále. 

Jak dnes vypadá český módní průmysl?

V Česku máme takové dva pilíře módního průmyslu. První jsou ty výroby a fabriky, které v Česku i na Slovensku vyrábí často pro opravdu světové módní domy. A ten druhý pilíř jsou designéři a nezávislá studia, jako je to moje. Jsou to menší značky, které tvoří pro nějakou subkulturu nebo svoji bublinu lidí, kteří je sledují. 

Chybí každopádně nějaká větší značka, která by cílila na masy. Máme tady pár posledních, ale jak vidíme, poslední dobou se jim moc nedaří a z trhu mizí. 

Souvisí to nějak třeba i s tím, jak Češi na rozdíl od jiných národů vnímají a konzumují módu? 

To je těžko říct. Co se ale týče českých konzumentů módy, tak já si myslím, že se určitě lepšíme. Přestáváme se bát nebýt uniformní, na což jsme byli zvyklí v těch předchozích dekádách. Sleduju, že minimálně mladá generace se opravdu víc obléká tak, jak chce, a neřeší úplně to, co je, nebo není konvenční. A z toho mám velkou radost. V porovnání se Západem, kde už to tak je dlouho a opravdu každý se tam obléká podle toho, do jaké subkultury patří, nebo podle toho, jakou hudbu rád poslouchá, tak u nás pořád, si myslím, že se ještě držíme hodně na veřejnosti zkrátka.

Jak jste se vy sám dostal k módě?

Když jsem studoval na gymnáziu, takže jsem ani nestudoval odbornou střední, jsme jednou byli na školním výletě v Praze, když zrovna probíhal Fashion Week. S kamarádkou jsme koupili vstupenky a šli jsme se podívat na jednu show. A ta mě tehdy tak ohromila, že jsem si řekl, že chci dělat přesně tohle.

Po vysoké škole jste absolvoval stáž v Paříži u módního domu Louis Vuitton. V čem byl hlavní přínos této stáže?

Na stáži v Louis Vuitton jsem se naučil hlavně takovou tu týmovou práci a systematičnost v tvorbě, kterou se v Česku nenaučíte, právě protože tu chybí ty větší značky a každý pracuje sám na sebe jako samostatný designér. 

Jakou módu dnes tvoříte? 

Dělám pánskou módu na pomezí streetwear a high fashion. A teď na konci loňského roku jsme oslavili moji desátou kolekci, takže už je to nějaký ten pátek, co to dělám.

Odkud berete materiály, jak a kde vaše oblečení vzniká?

Ty produkty jsou vyráběné tady v Česku a na Slovensku, maximálně nějaké úplety jsou z Portugalska. Ale všechno vlastně dělám tady v Evropě.