Potkali se s ním v divadle, ve vězení anebo v samoobsluze – pro všechny to ale bylo setkání osudové. Pět pamětníků vzpomíná na to, jak jejich život ovlivnil Václav Havel. Někteří ho poznali ještě v době, kdy byl „jen“ obyčejným dramatikem, jiní už jako politického aktivistu a bojovníka za lidská práva. Všichni se ale shodují v jednom: i po tom, co se stal prezidentem, zůstal citlivým a smířlivým člověkem, který druhé nesoudil, rád vařil a byl nenapravitelný puntičkář.
„Náš kamarád choval ovce a my jsme proto pro něj sbírali suchý chleba. Když jsme mu pak telefonovali a do sluchátka jsme mu říkali, že už máme dost chleba, tak StBáci si mysleli, že je to nějaké tajné heslo, a dokonce nás kvůli tomu vyslýchali,“ vzpomíná Dagmar Havlová, manželka Ivana Havla, prezidentova bratra.
Bydleli totiž tehdy s Václavem Havlem ve společném dvoubytě, a tak naplno zažili odposlechy, domovní prohlídky i sledování. Stejně jako většina lidí, která se s Havlem v době komunismu stýkala. I za cenu omezení vlastní svobody a problémů se ale od něj nikdo z nich neodvrátil.
To důležité nesměli říkat nahlas, vzkazy si psali na papírky, vzpomíná švagrová
Dagmar Havlová, rozená Ilkovičová, se s Václavem Havlem seznámila na Hrádečku, kde zvláště za komunismu s ženou Olgou často pobýval. Bratrovi ji tehdy přivedl představit Ivan. A Václav mu prý vřele doporučil, aby se s Dagmar oženil. A to i proto, že uměla výborně vařit. „Kontakt s Ivanem pak způsobil, že jsem dál nemohla pracovat na Slovensku. Došlo to až tak daleko, že jsem se po druhém vyhazovu došla zeptat na Ústřední výbor strany, jaké se mnou mají plány. A oni mi řekli, že už mě na Slovensku nenechají ani umývat okna. Tak jsem se přestěhovala do Prahy,“ vzpomíná Havlová.
Tak začalo její sousedství s Václavem Havlem. Byt na Rašínově nábřeží tehdy rozdělili na dva samostatné – v jednom bydlel Václav s Olgou, v druhém Ivan s Dagmar. Sdílet v podstatě společný prostor s tehdejším předním disidentem pak samozřejmě mělo pro Dagmar Havlovou citelné následky. Kromě odposlechu telefonů policie neustále pozorovala, kdo do domu přichází a odchází, a domovní prohlídky v kteroukoli noční dobu se staly nevítaným standardem. Ty důležité věci si neříkali nahlas, ale psali si je jako vzkazy na papírek. Havlova švagrová ale vzpomíná především na příjemnější okamžiky společného soužití.
„V zimě býval Václav v Praze (v létě naopak na Hrádečku, pozn. aut.), to jsme často sedávali spolu, dívali jsme se na filmy a bavili jsme se. Dost času jsme trávili i v kuchyni kolem stolu. Václav nebyl introvert, rád se bavil,“ vzpomíná Havlová.
Špinavé boty, mercedes a šampaňské. Havel se rychle dokázal spřátelit i ve svém „vyhnanství“
Václav Havel neměl jen přátele z okruhu disidentů. Když v roce 1974 pracoval jako dělník v trutnovském pivovaru, zdržoval se většinou právě na Hrádečku. A nakupovat chodil do trutnovské samoobsluhy na náměstí. Tady se potkal s Vlastou Maněnovou. „Vždycky tam přišel takovej chlápek, špinavý boty, dlouhej kabát, ale vylezl z mercedesu, koupil basu šampaňskýho a většinou stál u pokladny přede mnou. Tak jsem si vždycky říkala, co to asi je za mužskýho,“ popisuje Maněnová první dojmy z budoucího prezidenta.
Velice rychle se pak na Hrádečku se svým manželem spřátelili s Olgou i Václavem a navzájem se navštěvovali. To jim samozřejmě okamžitě přineslo problémy s komunistickou mocí. „Po cestě sem nás třeba pětkrát u silnice kontrolovali, i jestli máme v pořádku technickou. Manžela neustále lámali ke spolupráci s StB a vyhrožovali nám. Ty jejich nátlakové metody byly hrozné,“ vzpomíná Maněnová. Jeden soused jim například ze strachu přestal i prodávat vajíčka.
Blízká přítelkyně vzpomíná také na to, jaký byl Václav Havel puntičkář. „Všechno musel mít písemně a všechno muselo být dokonalé. Jednou jsem s ním vařila svíčkovou. Měl k tomu připravený veliký papír, kde měl zeleně podtrháno, kdy se má maso obrátit, červeně zase, kdy se má dát do trouby,“ popisuje Havlova sousedka. Na návštěvě u Maněnových prý například vstal a šel o pár centimetrů posunout nějakou věc na poličce do „správné“ polohy.
Vlasta Maněnová také ráda vzpomíná na oslavu nového roku 1993 – prvního roku samostatné České republiky. Tu trávili s Havlovými na Hrádečku. „Byla půlnoc a Václav mi dal pusu. A já jsem si pak uvědomila, že jsem vlastně první člověk, který dostal v nové republice od nového prezidenta pusu,“ popisuje s úsměvem.
Osud vězňů ho zajímal i jako prezidenta. Ve společnosti bez něj chybí smířlivost, vzpomíná spoluvězeň
Velice dobře stačil poznat Václava Havla Petr Pospíchal. V 80. letech spolu strávili osm měsíců ve věznici v plzeňských Borech. Když měli pak Pospíchala propustit – a Havel byl v té době už na svobodě – šel na znak podpory na svého spoluvězně čekat před věznici. Jenže komunisté se to nějak dozvěděli, a proto Pospíchala pustili oproti plánu už o tři hodiny dřív.
Když pak v květnu 1989 propouštěli z Pankráce Havla, před věznicí na něj čekal zase Pospíchal. „Bylo nás tady tehdy asi dvacet a hrozně jsme se radovali. Pro mě to mělo takovou symboliku. On na mě čekal předtím, já jsem chtěl být u jeho propuštění teď,“ popisuje Pospíchal, sám opakovaně souzený politický vězeň.
Zdůrazňuje, že na Havlovi si cenil také toho, že od této své části života, kterou nuceně strávil ve vězení, se nikdy nedistancoval. „On vždycky cítil solidaritu s těmi vězněnými, bez ohledu na to, z jakého důvodu byli za mřížemi. Pohled člověka, který to nezažil, bývá vždycky paušalizující. Já vím, že s některými spoluvězni se stýkal dál – a teď myslím i ty, kteří byli odsouzeni za kriminální činy. Zajímalo ho, jak se mají. Bylo v tom něco hezkého. Protože takový člověk by klidně mohl říct: ‚Tyhle lidi ke mně nepouštějte, to byla jiná životní etapa.‘ Ale on se zájmem dál sledoval jejich osudy,“ vzpomíná Pospíchal. Podle něj právě tato smířlivost a porozumění druhým po odchodu Václava Havla v současné společnosti chybí.
Ani jako prezident se nezměnil, tvrdí herečka. Dokázal k sobě lidi srdečně připoutat
Profesně se s Havlem setkala Marie Málková, herečka Divadla Na zábradlí, která hrála v několika jeho hrách. Sblížili se natolik, že Havel pak svědčil na její svatbě s režisérem Janem Grossmanem.
„Václav Havel jednou přišel do DISKu (divadlo studentů pražské DAMU, pozn. aut) s Janem Grossmanem na naši generálku a Honza říkal: ‚To je pan Václav Havel, bude pro nás psát hry a vy v nich budete hrát.‘ Takže to bylo moje první setkání s Václavem Havlem,“ vzpomíná Málková. Dramatik se pak stal jejím nejinscenovanějším autorem – nejvíce rolí hrála právě v jeho hrách.
A s Havlem ji pojil i společný osud – od konce roku 1968 už nesměla vystupovat, na jeviště se pak znovu vrátila až v prosinci 1991. V obou případech, na začátku i na konci své nedobrovolné herecké přestávky, hrála roli v Havlově hře. „S Havlem jsem odcházela a s Havlem jsem zase přicházela,“ vzpomíná.
S prezidentem zůstala dál v kontaktu i po jeho nástupu do nejvyššího státního úřadu. „Najednou byl velice známý, ale že by se změnil osobně, to myslím ne. Byl pořád velice chytrý, hravý, se smyslem pro humor a přátelský. Svou přirozenou autoritou a srdečným chováním k sobě lidi dokázal připoutat,“ popisuje herečka.
Problém s hovnocucem a Havlův návrat do veřejného života. Jako prezident pak zavedl svetrové dny
Hudební kritik Jan Rejžek se s Václavem Havlem seznámil v roce 1988 na festivalu Folková Lipnice, který moderoval. Přemýšlel tehdy, jak vyplnit čas mezi nazvučením a přípravou jednotlivých kapel. Rozhodl se, že do těchto přestávek vždy vloží krátké rozhovory. A v publiku tehdy seděl Václav Havel, který předtím 19 let nesměl promluvit na veřejnosti. Tak se s ním domluvil, že udělají rozhovor.
„Václav mě varoval s tím, že ‚bude prrrrůserrrr‘. Tak jsem ho uklidňoval, ať to nechá na mně. Už jsem byl připraven, že vystoupím na pódium a po X letech ho zase uvedu na veřejnosti, když v tom mi na rameno zezadu udeřila těžká ruka. Říkal jsem si, samozřejmě se o tom policie, estébáci, museli dovědět. Nikoli. Byl to místní hasič v uniformě, který mi přikázal: ‚Šéfe, ty to uvádíš, tady ten festival?‘ Já jsem říkal: ‚No prosim, co potřebujete?‘ ‚Hele, řekni těm lidem, ať uhnou tady z tý stráně k těm hajzlům, my tam s hovnocucem nemůžem, ty hovna tečou po stráni, jó, ať tam nelezou.‘ Tak jsem mu říkal: ‚No, teď ne, až za chvíli,‘“ popisuje humorně napjaté chvíle před Havlovým vystoupením Rejžek.
Už po vyhlášení jeho jména a příchodu na pódium následoval dlouhotrvající potlesk, který přerušil až moderátor svojí první otázkou. To samé se pak opakovalo po Havlově odchodu. Lidé se pak spontánně k bývalému politickému vězni nahrnuli a začala neoficiální autogramiáda. Havel pak napůl žertem a napůl vážně Rejžkovi řekl, že mu v Praze půjčí brožurku Jak se chovat ve vězení. Pro Rejžka ale toto rozhodnutí znovu veřejnosti představit Václava Havla nemělo žádné následky.
Rejžek po revoluci začal pracovat v Havlově prezidentské kanceláři. Na prezidenta vzpomíná jako na nejskvělejšího šéfa, jakého kdy měl. A zvlášť ocenil, že ačkoli s dalšími disidenty samozřejmě dodržovali povinný hradní dresscode, Havel zavedl na Hradě i takzvané Svetrové středy, kdy jeden den v týdnu mohli chodit do práce v tom, co jim bylo ještě i za dob komunismu nejpřirozenější – v džínách a svetru.
