„Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lidi této země následujícím způsobem. Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku,“ napsal 16. ledna 1969. Pak nakoupil benzin a svá slova naplnil. Právě před padesáti lety se před Národním muzeem v Praze zapálil Jan Palach.
Ještě o den dříve se dvacetiletý student zúčastnil pohřbu svého strýce. Následující ráno odjel ze Všetat, odkud pocházel, do Prahy. Svůj záměr dokázal utajit před matkou, bratrem i spolužáky z vysoké školy, se kterými se setkal na koleji. Na pokoji napsal čtyři dopisy, které podepsal jako „Pochodeň číslo 1“. Adresoval je svému spolužákovi Ladislavu Žižkovi, studentskému vůdci Lubomíru Holečkovi a Svazu československých spisovatelů. Čtvrtý vzal s sebou v aktovce.
Z koleje Palach odešel okolo jedenácté hodiny, dopisy vhodil do poštovní schránky a zakoupil dvě umělohmotné nádoby, do kterých si nechal v Opletalově ulici natočit několik litrů benzinu. S plnými nádobami a aktovkou pak zamířil k Národnímu muzeu. Několik minut před půl třetí odpoledne si svlékl kabát, vylil na sebe obě nádoby a škrtl sirkou.
„V době, kdy jsem jmenovaného viděl hořet, plameny již byly tak mohutné, že jsem viděl spoře jen jeho výraz v obličeji. Než jsem však mohl něco podniknout, jmenovaný hořící mladík přeběhl vzdálenost od zdi pod Muzeem k zábradlí do blízkosti mého vozidla, přeskočil zábradlí od chodníku a kolem mého vozidla a vozidla, které stálo po mé levé ruce, se přeřítil do vozovky,“ popsal ten okamžik svědek Josef Kříž.
„Proti nesvobodě slova a tisku“
„Na protest proti všemu, co se tady děje. Proti nesvobodě slova a tisku. Říkejte to všem,“ odpověděl Palach zdravotní sestře v nemocnici, kam ho převezli s těžkými popáleninami, když se ho tázala na důvody jeho jednání. Následující tři dny bojoval o život, ale snažil se navzdory popáleným dýchacím cestám vysvětlovat, proč se ke svému činu odhodlal. V dopisech, které sepsal, naléhal, aby se lidé zasadili o svobodný tisk. V dopise žádal zrušení cenzury a zákaz rozšiřování okupačního tisku.
- Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lidi této země následujícím způsobem. Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku, a tak jsem získal právo napsat první dopisy a nastoupit coby první pochodeň. Naše požadavky jsou:
- Okamžité zrušení cenzury
Zákaz rozšiřování Zpráv - Jestliže naše požadavky nebudou splněny do pěti dnů, tj. do 21. ledna 1969, a nevystoupí- li lid s dostatečnou podporou (tj. časově neomezenou stávkou), vzplanou další pochodně.
- Pochodeň č. 1
- P. S. Vzpomeňte na srpen. V mezinárodní politice se uvolnil prostor pro ČSSR, využijme jej.
Palachova oběť skutečně zvedla vlnu odporu, byť jen dočasnou. Mladí lidé začali na Václavském náměstí držet protestní hladovku za splnění požadavků, záhy se k nim připojili také studenti jinde v zemi. Na Václavském a Staroměstském náměstí se konaly mítinky, na nichž lidé vyjadřovali podporu jeho poselství. Vědecká rada Palachovy Filozofické fakulty UK vyzvala politiky, „aby si uvědomili, na jaké křižovatce stojí“.
Živé pochodně
Zda byl Palach skutečně členem organizované skupiny, jak tvrdil v dopisech, zůstává otázkou, ačkoliv většina historiků se dnes přiklání k tomu, že byl sám a pohrůžka dalšími živými pochodněmi byla jen promyšleným politickým nátlakem. Přesto našel přímé následovníky. Dne 20. ledna 1969 se v Plzni polil petrolejem a zapálil pětadvacetiletý dělník Josef Hlavatý; o pět dnů později v nemocnici zemřel.
O měsíc později, dne 25. února, se v jednom z domů na pražském Václavském náměstí zapálil student Jan Zajíc. Zemřel na místě, nepodařilo se mu vyběhnout z budovy ven. Na Velký pátek 4. dubna 1969 se v domovním průjezdu na jihlavském náměstí Míru polil ředidlem a zapálil tovární pracovník a člen KSČ Evžen Plocek.
„Po cestě k socialismu jsme šli za Sovětským svazem. Protože jsme šli těsně za Sovětským svazem, tak jsme se mu dívali do zad. Když si zašel on, zašli jsme i my. Možná, že kdybychom se dívali kupředu k cíli, a dál, a uvědomili si, že každý máme na tuto cestu jiné boty, tak jsme nebyli tak utrmáceni jako nyní,“ napsal Plocek nedlouho před smrtí.
Podobné činy byly zaznamenány i v některých dalších zemích. Známý je případ Poláka Ryszarda Siwiece, který se dokonce už 8. září 1968 na protest proti polské účasti na invazi zapálil během dožínek před vládní tribunou. Jeho smrt o čtyři dny později byla utajena. V lednu 1969 se na schodech maďarského národního muzea v Budapešti upálil sedmnáctiletý učeň Sándor Bauer a stejný druh protestu zvolil v dubnu 1969 i mladý Lotyš Ilja Rips, který svou akci přežil a skončil v psychiatrické léčebně.
Proti okupantům s pistolí
Podle historiků nebyl Palachův čin zoufalým zkratovitým jednáním, z historických pramenů naopak vyplývá, že student delší dobu přemýšlel o radikálním činu, který by vyburcoval veřejnost k odporu. Zvažoval různé formy protestu, včetně ozbrojených akcí.
Historik Petr Blažek nedávno zjistil, že během srpnové okupace se Palach pohyboval po Praze s pistolí browning a podle svědectví spolužáka zvažoval, že ji použije proti okupačním vojákům.
Už na počátku ledna 1969 poslal studentskému vůdci Lubomíru Holečkovi návrh na obsazení hlavní budovy rozhlasu, odkud by povstalci vysílali výzvy ke generální stávce. Podle Palacha v době zoufalství se měla iniciativy chopit odhodlaná skupina studentů, která strhne k odporu širokou veřejnost. V dokumentu se také objevují teze, které později Palach použil v dopise „Pochodně č. 1“. Mezi požadavky nechybí zrušení cenzury.
Pro své plány však zřejmě nenašel podporu, a proto se rozhodl pro sebezničující gesto. Ke konkrétní formě živé pochodně Palacha patrně inspirovaly zprávy o sérii sebeupálení vietnamských buddhistických mnichů. Pro duchovně založeného mladého evangelíka mohl hrát roli také vzor Jana Husa, který se raději rozhodl podstoupit smrt v plamenech, než aby odvolal pravdu, na které stála jeho víra.
Pohřeb jako archaická slavnost
Jan Palach podlehl následkům rozsáhlých popálenin 19. ledna 1969. Jeho pohřeb v Praze o šest dní později se stal gigantickou manifestací národního zármutku. Průvodu Starým Městem se tehdy zúčastnilo na 200 tisíc lidí. Paradoxně však masové vzepětí společnosti nevedlo k naplnění politických požadavků mladého studenta.
Estetik a kritik Jindřich Chalupecký upozornil, že reakce většinové veřejnosti se odehrávaly podle scénáře náboženských rituálů, v nichž mělo hlavní význam slavnostní obětování nevinného chlapce. „Palachův čin prolomil krunýř moderní racionalizace a obnažil hluboké základy archaického vědomí,“ popsal Chalupecký paradoxní vyznění pohřbu.
Poslední rozloučení na Olšanských hřbitovech se konalo již pouze za účasti rodiny, pozvaných hostů a novinářů. Nad hrobem kázal evangelický farář Jakub S. Trojan, který zdůraznil význam oběti Jana Palacha.
„V tomto cynickém století, v němž nás často děsí druzí, a my opět děsíme je, a v němž se mnohdy lekáme, jak jsme všichni vnitřně malí, on nás přivedl k tomu, abychom se ptali otázkou, která z nás může učinit velké lidi: Co jsem udělal já pro druhé, jaké je mé srdce, za čím jdu, čemu sloužím, co je pro mne nejvyšší životní hodnotou?“ ptal se Jakub Trojan.
Sebevrah, nebo mučedník?
Evangelický duchovní v řeči nad hrobem přirovnal Palacha k velkým náboženským osobnostem, jako byli Jan Hus, Jan Amos Komenský, Jeroným Pražský, Mahátma Gándhí, Albert Schweitzer či Martin Luther King. Palachův protest označil za „čin čisté lásky“, který „bude už navždy povzbuzením lidem unaveným, slabým bude výzvou k naději“.
Podobným způsobem Palachovu památku chápe teolog a katolický kněz Tomáš Halík, který jeho odkaz přijal podle vlastních slov jako závazek k mravní integritě a vzdoru vůči počínající normalizaci.
„Nebylo snadné obhájit etický smysl jeho smrti v křesťanských kruzích, kde mnozí poukazovali na to, že je to sebevrah, a sebevražda že je nepřijatelná z hlediska křesťanské morálky. Já jsem si vzpomněl na citát spisovatele Chestertona, že sebevrah je ten, který pohrdá životem, zatímco mučedník je ten, který pohrdá smrtí. A Jan Palach se mi zdál člověkem blízkým těm mučedníkům,“ uvedl k tomu Halík.
Palachovo radikální gesto se dočkalo také kritiky. Kromě obvinění ze sebevraždy se objevují názory, že sebezničení nemůže být reálnou formou odporu. Účastník protikomunistického odboje Josef Mašín zdůraznil vojenské hledisko: „Představme si vojenské jednotky nebo odbojové skupiny, které jdou do boje vyzbrojeny plechovkami s benzinem nebo s úkolem se při střetnutí s nepřítelem zmrzačit nebo spáchat sebevraždu.“
V této souvislosti je třeba připomenout, že Palach ozbrojený odpor zřejmě plánoval, nakonec se však rozhodl pro vlastní oběť. Pro mnoho současníků se stal jeho odkaz životním závazkem a symbolem odporu. Oficiální památku však režim začal záhy po pohřbu likvidovat.
Hrob na Olšanech střežila Státní bezpečnost, jež bránila lidem, aby k němu při výročí kladli květiny. Nakonec v roce 1974 komunisté Palachovy ostatky tajně exhumovali a přemístili do Všetat. Na Olšany se urna s jeho popelem vrátila až v roce 1990.
Typ filosofa
Jan Palach se narodil 11. srpna 1948 v Praze ve středostavovské rodině ze Všetat. Ve třinácti mu zemřel otec, jeho velký vzor. Po maturitě na gymnáziu v Mělníku chtěl v roce 1966 pokračovat ve studiu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zkoušky sice složil, ale nebyl přijat. Na obor historie a politická ekonomie FF UK se dostal o dva roky později. Mezitím studoval Vysokou školu ekonomickou v Praze.
„Šlo o člověka tiché povahy, racionálního založení a už tehdy se jevil jako typ filosofa, a jak jsme později zjistili, původně filosofii studovat chtěl. Byl vážnější povahy. Učil se tak, aby věci poznával do hloubky, a ne proto, aby oslnil u zkoušek. Velmi rád pomáhal jiným ve studiu nebo při řešení věcí ve vztahu ke škole. Převážně se zúčastňoval debat se vztahem buď ke studiu, nebo politickým problémům,“ vzpomínal spolužák Pavel Bursa.
Právě na VŠE zažil Palach období pražského jara, které pro něho znamenalo zásadní životní zlom. Již od gymnázia se zajímal o politiku a svým přátelům například rozdával texty, které ho zaujaly, mezi nimi dopis Alexandra Solženicyna, texty Ludvíka Vaculíka či přepisy projevů ze sjezdu spisovatelů. Na jaře 1968 se však jeho zájem o věci veřejné ještě vystupňoval. Zúčastnil se řady diskuzí a mítinků a na podzim se zapojil do studentské stávky, která protestovala proti legalizaci srpnové okupace.
Přestože se normalizační média vyhýbala byť jen zmínce o Palachově činu, lidé na něj nezapomněli. A pietní akt ke dvacátému výročí jeho smrti v lednu 1989 nečekaně otřásl československým komunistickým režimem. Tisíce lidí se po několik dnů nebály opakovaně projevit nespokojenost a riskovaly tvrdý zásah pořádkových sil. Intenzita protestů překvapila nejen vládnoucí politiky, ale také opozici.
Hořící keř a ležící kříž
Až po listopadu 1989 se památka Jana Palacha začala oficiálně připomínat. Náměstí před Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy, které od padesátých let neslo název náměstí Krasnoarmějců, dostalo jeho jméno a v lednu 1991 byla na budově školy odhalena posmrtná maska od Olbrama Zoubka, kterou sochař mrtvému studentovi sejmul již 19. ledna 1969.
Dne 28. října 1991 prezident republiky Václav Havel propůjčil Janu Palachovi a Janu Zajícovi in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. V roce 2000 vznikl před rampou Národního muzea pozoruhodný Palachův a Zajícův pomník podle návrhu výtvarnice Barbory Veselé, který jako ležící kříž vystupuje z chodníku v místě, kudy hořící Palach běžel.
Palachův čin připomněla i další umělecká díla, třeba televizní série Hořící keř režisérky Agnieszky Hollandové nebo pomník věnovaný Palachovi a jeho matce od česko-amerického sochaře Johna Hejduka. Loni v srpnu pak vstoupil do kin snímek Jan Palach režiséra Roberta Sedláčka, který je možné zhlédnout také na webu České televize.
