Kohlovi se do Česko-německé deklarace nechtělo, vzpomíná její vyjednavač Jindrák

„Otáčení stránek a podpis jsem si nenechal ujít, říkal jsem si, že to bude konec deklaračního příběhu, pro mě to mělo velkou symboliku,“ přibližuje diplomat Rudolf Jindrák, který je nyní ředitelem zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky. Dlouhé roky ale strávil jako velvyslanec v Německu, Rakousku nebo Maďarsku.

U podpisu stojíte hned vedle tehdejšího premiéra Klause, jak dobře jste se s ním znal?

V té době jsme se potkávali jen zřídka. Já jsem byl ředitel odboru střední Evropy na ministerstvu zahraničí, komunikaci s premiérem a prezidentem Havlem vedl hlavně ministr Josef Zieleniec a Alexandr Vondra jako hlavní vyjednávač a první náměstek, já jsem byl dělník.

Jak na tehdejší dobu vzpomínáte?

O deklaraci se začalo mluvit někdy v roce 1994 mezi Bonnem, Prahou a Mnichovem. Byl jsem tehdy v Mnichově jako generální konzul, dostal jsem první představu asi v osmi bodech a stal jsem se takovým poslem. První německou představu jsem vezl na kongres ODS do Hradce Králové ministru Zieleniecovi. Pro mě to znamenalo hodně práce, bylo to intenzivního dva a půl roku, kdy se uskutečnilo asi jedenáct kol jednání, která se nám podařilo utajit před novináři, abychom nebyli pod tlakem.

I odborně to bylo složité, museli jsme mít s kolegy jasnou právní argumentaci. Spával jsem tehdy v práci a dodělával přípravy před dalším kolem jednání. Díky tomu, že jsem byl v Mnichově asi pět let, jsem měl řadu kontaktů i třeba mezi sudetskými Němci a dařilo se mi získávat informace zevnitř, jak se Němci na jednání připravují.

První impuls pro deklaraci tedy vyšel z německé strany?

Ne, to byl výsledek složité a dlouhé diskuze na úrovni předsedů vlád a ministerstev zahraničí.

Už dříve jste říkal, že výchozí pozice pro vyjednávání byla pro Českou republiku nevýhodná, že se v textu zavazovala víc než Německo. Jak se vám to podařilo zvrátit?

Asi v osmi bodech bylo, co máme dělat my, a v jednom, co má dělat německá strana. To je ale běžná praxe při vyjednávání mezinárodních dokumentů, že začínáte na maximu a postupně ustupujete.

Základem dohody je, že na ní mají obě strany zájem. My jsme měli zájem, aby nás Německo podpořilo při vstupu do NATO a výhledově při vstupu do EU. Němci také měli zájem udělat tu dvojtečku, jak říkají. Charakterizoval bych to jako trpělivost. Nám také pomohla vnitropolitická situace v Německu, pomohla nám Strana zelených, která byla sice v opozici, ale její zástupci tlačili na Helmuta Kohla, kterému se do toho moc nechtělo. Nechtěl problémy, většinou je vyseděl.

U nás tehdy vládla ODS, pro kterou je typická spíš realistická politika. Byl hlavní důvod, abychom měli dobré vztahy s Německem, že nám pomůže vstoupit do NATO a EU?

Dokonce se říkalo, že to byla podmínka Spojených států, abychom si před vstupem do NATO uspořádali bilaterální vztahy s Německem. Samozřejmě žádná mezinárodní organizace nemá zájem, aby se problémy přenášely do činnosti mezinárodních organizací. Nevím, jestli to byla vyloženě podmínka, ale říkalo se, že si máme mezi sebou vztahy urovnat. Byl to i jeden z motivačních faktorů pro Němce. Třeba Bavorsko ale deklaraci nepřijalo a poslanci CSU hlasovali proti vstupu České republiky do EU.

Jak se vám deklarace jeví s odstupem 25 let?

My bychom dnes měli možná problém, Němci ani tolik ne, ale my bychom měli problém tam ty věci naformulovat. Třeba konkrétně v článku 3, kde je česká reflexe odsunu sudetských Němců. Myslím, že by kolem toho byla dnes dost ostrá diskuze. Neměnil bych na tom ale nic, pamatuju si, že se mluvilo o každém slovu, o každé čárce. Text se ale povedl, je nadčasový, jsou tam věci, které platí dnes a budou platit za sto let.

Tohle téma vyvolává kontroverze i více než 75 let po konci druhé světové války, co to podle vás způsobuje?

Německo je jediná země, která má přímý vliv na vnitřní politiku v České republice. To není Rusko, Čína nebo Spojené státy, jsou to Němci, především kvůli ekonomické provázanosti. Jedním z důvodů je i společná minulost, ty emoce jsou hrozně důležité ve vzájemných vztazích. I ty negativní.

S Německem se vzájemně potýkáme třeba patnáct set let, je to reálné, musíme o tom mluvit a pracovat s tím. Dodnes je tohle téma mezi politiky atraktivní. Troufám si říct, a to mluvím trochu sám proti sobě, že i právem, nemůžeme říct, že bylo všechno v pořádku a nic se nestalo.

Mně nacisté vyvraždili třetinu rodiny a to jsem přitom po matce poloviční Němec. Pocházela z německy mluvící rodiny, otec byl zase z rodiny odbojářů. Ten člověk si vzal za manželku Němku, která nemluvila česky, měli spolu tři děti, byli spolu přes padesát let, to je také střední Evropa. Tahle zkušenost vás hrozně osvobozuje, máte vyvážený pohled, nejste ani na jedné, ani na druhé straně.

Právě často nejasnou hranici mezi českým a německým se snaží nyní připomínat politici v Brně. Bývalý primátor Petr Vokřál za to dostal nejvyšší německé vyznamenání. Jak se na podobné snahy díváte?

Mám na to jasný názor. Když tyhle věci vychází z úrovně obcí a spolků, je to ta správná cesta, jak se o tomto tématu bavit. Jsem proti tomu, aby stát lidem něco předepisoval. Za ty aktivity jsem rád. Samozřejmě je nutné mluvit o příčině a následcích, to je i v té deklaraci –⁠ příčinou odsunu sudetských Němců byla druhá světová válka.

Jak za dobu 25 let od deklarace hodnotíte vývoj vzájemných vztahů s Německem?

Na jednu stranu z toho nemám radost a na druhou stranu z toho radost mám. My dnes máme intenzivnější vztahy s Německem a Rakouskem než s Polskem a Slovenskem. To kdyby vám někdo řekl před třiceti lety, budete si klepat na čelo. Strašně se to změnilo a zaplaťpánbůh za to.

Co se týče mechanismů spolupráce s Německem, máme jich snad nejvíce ze všech států od strategického dialogu, přes Česko-německé diskuzní fórum, Česko-německý fond budoucnosti nebo Česko-německou obchodní komoru, která je jedna z nejaktivnějších na světě.

Co se týče vztahů s Rakouskem, tam došlo ke generační obměně. Nová generace politiků vidí vztahy jinak, než je viděli jejich otcové. Ti se na ně dívali prizmatem první republiky, co my jsme jim udělali, že jsme přispěli k rozbití monarchie. Přeshraniční spolupráce také funguje jinak, než fungovala před třiceti nebo pětadvaceti lety.

Napadá vás nějaké společné téma, které bychom mohli společně s Německem zvednout a posílit tak spolupráci?

Chodíme kolem něj jako okolo horké kaše, je to Green deal. Bude se muset překopat celý průmysl a naše propojení s Německem je hrozně silné. Měli bychom se snažit zapojit do jejich projektů, abychom řešili investice počínaje Škodovkou a konče drobnějšími věcmi. Je to neodvratné. Můžeme si říkat, že nebudeme vyrábět elektrická auta, ale ty se spalovacími motory, ale okolí nás k tomu donutí. Auta se spalovacím motorem nikdo nebude kupovat, tak abychom tuto politiku nedělali až reaktivně.

Od roku 2020 pracujete na Úřadu vlády, kde jsou vaším tématem právě vztahy s Německem. Je tedy tohle přístup, který byste doporučil novému premiérovi Petru Fialovi?

Poradenskou funkci jsem ukončil společně s koncem Babišovy vlády, ale kdybych mu měl radit, tak bych se snažil využít současné situace a spíš hledat styčné body, než se dohadovat kdo s koho. Samozřejmě hájit si svůj zájem, to určitě ano, ale snažit se najít společnou řeč.

S příchodem nové vlády se spekulovalo, že je předjednaná vaše nominace na velvyslance na Slovensku. Po Rakousku a Německu byste šel tedy do další sousední země? Do Německa byste se třeba vracet nechtěl?

To nemohu potvrdit, jmenování velvyslanců je ještě důvěrná věc. Do Německa nemůžu, není to praxí, má to pár států, že velvyslanci jedou podruhé na stejný post. Ta doba už je pryč, strávil jsem tam asi 13 let života, nevadilo by mi to, ale není to obvyklé.

Ke Slovensku se zatím nemohu vyjadřovat, personální věci jsou utajovaná skutečnost do okamžiku, než velvyslance druhá strana přijme. Moc teď neplánuji, jsem u prezidenta, kterému končí mandát v březnu 2023, takže ještě nějakou dobu v Praze pobudu.