Milada Horáková byla jedinou ženou, kterou komunisté v Československu odsoudili a zavraždili v politickém procesu. Život právničky, národněsocialistické poslankyně a bojovnice za ženská práva ukončila po vykonstruovaném procesu šibenice ráno 27. června roku 1950. Výročí smrti Milady Horákové se připomíná jako Den památky obětí komunistického režimu. Vzpomínkové akce se konají v Praze, Plzni, Kutné Hoře i v Terezíně.
Miladu Horákovou zatkla Státní bezpečnost 27. září 1949. S vězněním už měla zkušenosti – a ne tak dávné. Za nacistické okupace se zapojila do odboje, za což byla v roce 1944 odsouzena k osmi letům vězení, prokurátor tehdy navrhoval trest smrti.
Po válce se Horáková stala poslankyní za Československou stranu národně socialistickou. Mandát po komunistickém převratu v únoru 1948 na protest složila. Zájem komunisty ovládané StB upoutala již v těsně poválečných letech svými výroky o častých omylech lidových soudů.
Proces s Miladou Horákovou a dalšími dvanácti členy údajné ilegální skupiny se konal od konce května do 8. června 1950. Pomohli ho zrežírovat sovětští poradci po vzoru procesů ve třicátých letech. Obvinění byli za použití fyzického a psychického násilí nuceni naučit se zpaměti jak otázky, tak požadované odpovědi. O rozsudcích bylo rozhodnuto předem a s poradou na nejvyšších místech KSČ.
Proti zinscenované tragédii se ozval i Einstein či Churchill
Z líčení se pořizoval filmový záznam a po večerech v rozhlase vysílaly cenzurované reportáže. Zinscenovaná velkolepá divadelní tragédie měla mít účinek i na veřejnost. „Nechť promluví hlas lidového hněvu, nechť k procesu zaujmou stanovisko závodní rady, různé porady a schůzce. V těchto usneseních nechť je také žádáno spravedlivé a přísné potrestání rozvratných zločinců,“ instruovali tehdy Gottwaldovi zástupci krajské stranické funkcionáře.
Psali pracovníci závodů i žáci základních škol. K procesu se vyjádřilo přes šest tisíc rezolucí lidu, které požadovaly tresty smrti.
„Děti těchto obžalovaných jistě pláčí, že mají takové rodiče, kteří kopou nové společné hroby pro ně a pro nás všechny. My však prohlašujeme, že si republiku rozvracet nedáme a že každého podezřelého ohlásíme.“
A rozsudek smrti si Horáková před soudem také nakonec vyslechla. Obviněna byla z velezrady a spiknutí. Vyšetřovatelům pomohly výslechy národněsocialistického poslance Jaromíra Kopeckého zatčeného při pokusu o přechod hranic. Prozradil existenci ilegálního ústředí národních socialistů, jejímž členem byla i Horáková a který udržoval kontakt s představiteli někdejšího vedení strany v zahraničí.
Po rozsudku smrti se Horáková obrátila na nejvyšší soud, ten ale odvolání zamítl. Rozhodnutí o hrdelním trestu nezvrátila ani přímluva významných zahraničních osobností. Sama Horáková požádat o milost odmítla, žádost za ni ale podali otec a tehdy sedmnáctiletá dcera a za odsouzenou političku i další odsouzené k trestu smrti intervenovali také Winston Churchill, Bertrand Russell, Eleanore Rooseveltová nebo Albert Einstein.
Šla s hlavou vztyčenou
Pár hodin před vraždou napsala Horáková poslední dopis. „Ptáci už se probouzejí, začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou. Buďte zdrávi. Jsem jen a jen vaše, Milada.“ Slova psaná na obyčejný balicí papír grafitovou tužkou adresovala svým blízkým. K dceři Janě se matčin dopis dostal až po sametové revoluci.
„Ve čtyři ráno vypustili psy, cesty kolem baráku byly vysypané pískem, takže jsme slyšely kroky. Když ji vedli, všechny jsme si klekly a modlily se. Bylo to strašné. Jedna bachařka běžela po chodbě a křičela. Když jsme se jí později ptaly, proč tak křičela, řekla nám, že ta poprava byla strašná,“ popisovala ráno 27. června ve věznici Marie Chalupová, která s Horákovou sdílela celu. Její vzpomínku zaznamenal projekt Paměť národa.
„Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám. Přeji vám to, přeji vám to…“ zněla poslední slova Horákové ve stínu šibenice. Její tělo následně zpopelnili ve strašnickém krematoriu, popel ale skončil neznámo kde.
Smrtí významné československé demokratické političky vyvrcholil proces, o kterém historici hovoří jako o jedné z nejhorších justičních vražd zinscenovaných komunisty. V soudním řízení se skupinou „Horáková a společníci“ padly tresty od patnácti let těžkého žaláře až po doživotí. Kromě Horákové byli zavražděni další tři lidé: historik a kritik Záviš Kalandra, bývalý štábní strážmistr Jan Buchal a právník Oldřich Pecl.
Znovu před soudem
V době politického uvolnění na konci šedesátých let prezidium nejvyššího soudu ČSSR zrušilo rozhodnutí soudu z června 1950 s odůvodněním, že byl porušen zákon v neprospěch obviněných. Současně uložilo městskému prokurátorovi v Praze, aby věc došetřil a znovu rozhodl. Jenže normalizační tlak další postup ovlivnil a nakonec úplně zastavil. Plně soudně rehabilitována mohla být Horáková teprve po listopadu 1989.
Po revoluci se rozběhlo také vyšetřování zinscenovaného procesu. Před soudem skončila jen někdejší dělnická prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová. Za mřížemi strávila necelé dva roky z celkově tří, k nimž byla odsouzena, v prosinci 2010 dostala totiž tehdy devětaosmdesátiletá žena prezidentskou milost.
Výročí vraždy Horákové, Buchala, Pelcla a Kalandry se od roku 2004 připomíná jako Den památky obětí komunistického režimu. Podle historiků bylo z politických důvodů po roce 1948 zabito kolem 250 lidí. Nejméně 4500 lidí pak zemřelo ve vězeních a lágrech v důsledku umučení nebo špatných životních podmínek.
