Ombudsman se staví za občany už dvacet let. Tvář funkci dal obhájce disidentů Motejl

K prvnímu českému ombudsmanovi vedla dlouhá cesta. Diskuse o zřízení úřadu a jeho osobě začaly už v době, kdy vznikala samostatná Česká republiky. Poslanci ČSSD tehdy navrhovali, aby byl ombudsman zakotven přímo v nové ústavě. Nakonec se o osm let později sněmovna shodla na jméně Otakara Motejla, který byl předtím ministrem spravedlnosti a také jediným nestraníkem ve vládě Miloše Zemana. Ten vládu vedl mezi lety 1998 a 2002.

Myšlenku ombudsmana podporoval od začátku kromě některých politických stran i tehdejší prezident Václav Havel. Ostatně téma lidských práv mu bylo blízké ještě z dob komunistické vlády a Charty 77.

Naopak proti zřízení veřejného ochránce práv byla Občanská demokratická strana. Úřad pokládala za zbytečný a neefektivní luxus. Vláda se tehdy podle ní měla zabývat spíše než vymýšlením dalších institucí zkvalitňováním státní správy a zejména práce soudů. Proti byla i Unie svobody.

Tehdejší místopředseda vlády pro legislativu Pavel Rychetský (ČSSD) připomínal, že Českou republiku za absenci ombudsmana opakovaně kritizuje Evropská unie i Rada Evropy.

Nakonec vznik úřadu posvětily poslanecké hlasy především ČSSD, KDU-ČSL a KSČM. Představa na přelomu milénia byla taková, že by úřad veřejného ochránce práv neměl mít více než 40 zaměstnanců a jeho rozpočet by neměl překročit 50 milionů korun.

Ochránci spravedlnosti

Otakar Motejl původně nepatřil k horlivým zastáncům zřízení úřadu ombudsmana, i přesto se postavil do jeho čela. Pocházel z právnické rodiny, jeho otec i dědeček působili jako advokáti. Po studiu na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kterou absolvoval v roce 1955, krátce působil jako advokát v Banské Bystrici. Následně se za prací přesunul do Kladna a pak do Prahy.

Od září 1968 byl soudcem Nejvyššího soudu v Praze, odkud musel v dubnu 1970 v souvislosti s federalizací justice a její reorganizací odejít. Poté až do ledna 1990 znovu pracoval jako advokát. Obhajoval i řadu disidentů, stoupenců neoficiální kultury a aktivistů nezávislých hnutí, mezi nimiž byl třeba Alexandr Vondra nebo členové skupiny Plastic People of the Universe.

Po začátku sametové revoluce byl jako zástupce Občanského fóra hned v prosinci 1989 jmenován členem společné parlamentní komise pro dohled nad vyšetřováním násilného zásahu proti protestujícím studentům ze 17. listopadu. Funkci vykonával do ledna 1990, kdy se stal předsedou Nejvyššího soudu ČSFR.

Soudce dělal i po rozdělení československé federace, než se v roce 1998 stal ministrem spravedlnosti. Kdyžpak v roce 2000 přišel do úřadu ombudsmana, přesunula se pozornost k tomu, kdo bude jeho zástupcem. Motejl sám chtěl člověka, se kterým si bude rozumět. To se nakonec po několika sněmovních hlasováních povedlo a jeho zástupkyní se stala Anna Šabatová. Ta byla třeba u založení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných na konci 70. let.

V roce 2002 dosáhl Motejl u Nejvyššího soudu zrušení cenového výměru, jímž ministerstvo financí regulovalo nájemné. Zastal se také Romek, které byly za minulého režimu bez řádného souhlasu sterilizovány, a prosazoval i zlepšení podmínek v léčebnách dlouhodobě nemocných. Mimo to bojoval proti kamerám v dětských ústavech či za zpřístupnění zdravotnické dokumentace pozůstalým.

Respekt si získal i u svých oponentů, jeho práci uznával například tehdejší prezident Václav Klaus, který patřil ke kritikům zřízení kanceláře ombudsmana. Veřejným ochráncem práv jej poslanci v roce 2006 zvolili i na další šestileté období.

Motejl byl veřejně považován za respektovaného právníka. Získal i několik zahraničních ocenění, mimo jiné stříbrnou medaili Sdružení amerických právníků. V roce 2000 jej francouzský prezident jmenoval komandérem Řádu Čestné legie.

Otakar Motejl byl silný kuřák. Podle vzpomínek televizních štábů, které s ním měly natáčet, bylo téměř nemožné ho zachytit, aniž by neměl zapálenou cigaretu. Po určité době už tedy i vedoucí pracovníci začali tolerovat, že v záběrech Motejl kouří. Zemřel 9. května 2010 ve věku 77 let. Dostalo se mu pohřbu se státními poctami v přítomnosti vlajky a vojáků.

Tak šel čas s ombudsmanem

Otakara Motejla po jeho úmrtí v roce 2010 ve funkci nahradil bývalý ústavní soudce Pavel Varvařovský. Ten byl ombudsmanem tři roky. Na funkci rezignoval z osobních důvodů, kvůli zdravotnímu stavu manželky. Dlouhodobě byl Varvařovský nespokojen především s tím, že politici jeho doporučení příliš nerespektovali. Přesto ale zaznamenal několik výrazných úspěchů, podařilo se mu třeba zlepšit podmínky pro získání sirotčího důchodu.

Po Varvařovském nastoupila jako veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová, která už měla zkušenost jako Motejlova zástupkyně. Celoživotně se angažuje v oblasti ochrany lidských práv, zajímá se o sociální politiku. Je dcerou Jaroslava Šabaty a manželkou Petra Uhla, se kterými patřila před sametovou revolucí k nejvýznamnějším disidentům komunistického režimu.

Agenda úřadu se pod jejím vedením rozšířila a výrazně přibylo i zaměstnanců, což letos v lednu kritizoval její předchůdce Varvařovský. Jako ombudsmanka bojovala například za zlepšení podmínek lidí ve vězení.

Mediální pozornost získala také v roce 2014 ve sledované kauze studentky, které škola nepovolila nosit hidžáb. Zatímco podle Šabatové škola dívku nepřímo diskriminovala, protože šátek je projevem náboženství, podle jejího zástupce Stanislava Křečka měla škola právo určit, jak mají žáci při výuce vypadat.

Křeček ji ve funkci letos v únoru nahradil. Šabatová to nepovažovala za šťastné. „On není vnitřně připraven zastávat se každého bez rozdílu. A deklaruje to. K tomu ombudsman připraven být musí, i kdyby to mělo přinést nevoli veřejnosti. Když jste přesvědčen o tom, že je něco správně, nesmíte se zabývat tím, jestli vás za to někdo pochválí, nebo ne,“ uvedla pro Hospodářské noviny.

Kritikou na adresu Šabatové však nešetřil ani Křeček. Ještě před svým zvolením řekl Radiožurnálu, že ho ombudsmanka nebrala jako svého zástupce. „Byl jsem zcela odříznut a do řízení jsem nemohl zasahovat. Přesto jsem cítil odpovědnost za chod úřadu a dával jsem to najevo,“ sdělil. 

V současnosti je tedy ombudsmanem Stanislav Křeček. Na začátku své kariéry byl soudním čekatelem, začátkem 70. let ale musel z justice odejít a živil se jako horník, dělník, geolog nebo výtvarník. Po roce 1989 se stal advokátem a byl i poslancem. Ve sněmovně zasedal v letech 1998 až 2013 jako člen ústavně právního výboru.

Historie ombudsmana

Česko samozřejmě není jedinou zemí, jež úřad ochránce lidských a občanských práv zřídila. Funkce má svůj původ ve Skandinávii. Poprvé tento úřad vznikl ve Švédsku. Král Karel XII. ochránce pověřil dozorem nad chováním svých úředníků, výběrčích daní nebo soudců. V roce 1809 se dokonce objevil přímo v ústavě. Prvním ombudsmanem na světě se pak v roce 1810 stal Lars August Mannerheim.

Termín se odvozuje od slova umbup, které pochází ze středověké švédštiny a znamená moc či autoritu. Švédské ombud tedy označuje osobu, která činí v zájmu jiných. Podobné úřady posléze vznikaly i v dalších zemích jako ve Finsku (1919), Dánsku (1955), Británii (1967) či Francii (1973).

Úřad ombudsmana existuje v různých formách ve více než sto státech světa. V některých zemích kromě centrálního ombudsmana existují i ochránci práv regionální či jinak zaměření.

To je i případ Švédska, kde jsou čtyři ombudsmani, z nichž jeden, vedoucí, přiděluje ostatním oblasti působnosti, kterou pak vykonávají zcela samostatně.

Pravomoci švédského ombudsmana jsou širší než u nás, kontroluje totiž i rozhodování soudů. Vystupuje také jako veřejný žalobce v případech některých trestných činů, kterých se dopustily úřední osoby při výkonu funkce a může podat návrh na zahájení řízení proti členovi Nejvyššího soudu nebo Nejvyššího správního soudu, pokud se při výkonu své funkce dopustili trestného činu.

V Británii je pak z ombudsmanských funkcí nejdůležitější role Parlamentního komisaře, který zkoumá, jestli státní správa vykonávaná centrální vládou funguje, jak má. Jednotlivci se ale na něj nemohou obracet přímo, ale prostřednictvím člena Dolní sněmovny, který stížnosti postupuje Parlamentnímu komisaři.

Britský ombudsman se také smí obrátit na soud, pokud s ním úřady nespolupracují při vyšetřování. Jeho závěry pak mohou být na rozdíl od kontinentální Evropy přezkoumávány soudem.

Evropští občané se mohou obrátit i na Evropského veřejného ochránce práv. Volí ho Evropský parlament.

Tento ombudsman přijímá stížnosti na postup orgánů, institucí nebo jiných subjektů EU, s výjimkou Soudního dvora. Následně pak vyzve instituce k nápravě případných pochybení a na závěr podá o šetření zprávu Evropskému parlamentu, příslušné instituci a vyrozumí konkrétního člověka, jak jeho stížnost vyřešil.

Ochránce na konci roku 2020

Co se týče současného českého veřejného ochránce práv Stanislava Křečka, jsou podle něj lidé co do práv poučenější a častěji se brání. „Pokud zjistíme pochybení, úřady v naprosté většině případů naši argumentaci přijímají,“ vysvětluje.

Z pohledu podoby instituce si ale není jistý, jestli je správné přidávat ombudsmanovi další působnosti. „Instituce se postupně stále zvětšuje a čím je větší, tím formalizovanější musíte mít postupy, narůstá byrokracie a tak dále. Pravdou ale také je, že od samého začátku existence si instituce zakládala na kvalitě a vysoké odbornosti zaměstnanců, takže pak má logiku, že se pro další působnosti hledá instituce, která má špičkové odborníky,“ uvedl Křeček.

Aktuálně má úřad 164 zaměstnanců, z toho deset je placených z projektů. Vyřizováním podnětů a výkonem dalších působností ombudsmana se přímo zabývá 121 z nich. Oproti předchozímu roku se po nástupu Křečka počet zaměstnanců nezměnil.

Kancelář ombudsmana přijala za 20 let téměř 140 tisíc podnětů. Nejvíce se jich týkalo sociálního zabezpečení a stavebnictví. Z vlastní iniciativy ombudsman zahájil více než 700 šetření, obvykle na základě informací z médií nebo na základě šetření vycházejícího z více podnětů upozorňujících na obdobný problém.

Zjištěním pochybení skončilo přes 10 tisíc šetření. „V naprosté většině případů jsme dosáhli nápravy, pouze ve 270 případech bylo nutné přistoupit k sankci formou zveřejnění nebo informování nadřízeného úřadu,“ uvedl Křeček. Loni kancelář přijala 7840 podnětů, meziročně o 312 méně.

Úřad bude podle něj stále bedlivě sledovat poměry v ústavech sociální péče a všude tam, kde jsou občané omezeni na svých právech. „Nejde nám rozhodně o to vycházet vstříc okamžitým náladám veřejnosti, ale současně jsme si vědomi toho, že právní vědomí společnosti závisí ve velké míře na tom, jak je právo srozumitelné a akceptovatelné. A k tomu chceme přispívat,“ bilancuje pří příležitosti výročí Křeček.