Řeší žáky i problémy v rodině. Občas mě štve surovost systému, říká sociální pedagožka

Sociální pedagog je profese, která je součástí některých škol již přes dvacet let, legislativně ukotvena jako pedagogická profese je však až nyní. Na začátku července novelu, zahrnující také financování školních psychologů a speciálních pedagogů, schválila horní komora a poté podepsal prezident.

Profese řeší potřeby žáků, rodičů a učitelů. Pokud totiž dítě čelí například nějakým problémům, má to vliv na jeho vzdělávání. Sociální pedagog tak působí proti školnímu neúspěchu, předčasným odchodům ze vzdělávání či rizikovému a náročnému chování. Také hledá žáky se sociálním znevýhodněním, zároveň ale pracuje se všemi, realizuje preventivní programy a pracuje s třídními kolektivy.

Potřeba těchto pracovníků je stále vyšší, a to zejména v souvislosti s narůstajícími psychickými obtížemi dětí i sociální situaci rodin a také s covidovou pandemií. „Jakmile se ve školách zabydleli, ukázalo se, že mají víc práce, než ředitelé čekali. Opravdu to odkrylo velké množství potřebných rodin a dětí, o kterých jsme nevěděli nebo o kterých bychom se nedozvěděli, protože byly tak na hraně,“ cituje server Eduin slova ředitele nejmenované školy v Praze 7.

Na pozici sociálního pedagoga působí již jedenáct let i Jiří Daněk, který je zároveň i ředitelem Asociace sociálních pedagogů. „Náplň práce je poměrně široká,“ vysvětluje. Jeho domovskou školou je Základní škola Přerov, Boženy Němcové.

„Objevuje se mylná představa, že sociální pedagog je svým způsobem sociální pracovník nebo supluje činnosti školního metodika prevence či výchovného poradce. Tyto pozice nenahrazuje ani nesupluje, naopak s nimi úzce spolupracuje, každá z těchto pozic má však jiné základy a odlišnou odbornost, tedy i jiné působení ve škole,“ podotýká.

Pracuje také i s rodinami žáků a poskytuje jim podporu nejen v náročných životních situacích. Může také se souhlasem rodičů docházet přímo do rodinného prostředí žáka. Jde o činnosti, kterým se jinak ve školách, kde sociální pedagog není, museli věnovat učitelé a další pedagogičtí pracovníci nad rámec svých časových možností i odborných způsobilostí. Učitelé tak mají díky sociálním pedagogům více prostoru věnovat se výuce.

„Škola by neměla být pouze o výkonu, ale také o podpoře, porozumění a prevenci,“ doplňuje Daněk. V době, kdy státnicoval, nebyla ale tato pozice ve školách příliš rozšířená. Objevují se také názory, že sociální pedagog je vlastně jen administrativní síla nebo asistent, který ve škole není potřeba. „Ve skutečnosti ale pomáhá vytvářet prostředí, kde má každý žák šanci uspět, ať už pochází z jakéhokoliv prostředí,“ dodává Daněk.

Sociální pedagogové se samostatně zaměřují na řešení problémů spojených s absencí, záškoláctvím a výchovnými potížemi ve spolupráci s učiteli a žáky. Zjišťují například důvody neochoty dětí chodit do školy, příčin může být přitom mnoho – šikana, neúspěchy ve vzdělávání či jiné problémy. Zaměřuje se tedy zejména na obtíže, které souvisejí se školou a mohou ovlivnit školní úspěšnost. Naopak jiné problémy týkající se například duševního zdraví řeší školní psycholog.

Nicola Blábolilová, která působí na pozici sociálního pedagoga téměř čtrnáct let, se setkává často s dětmi, které, jak říká, nesou tíhu něčeho, co bychom jako společnost neměli přehlížet – nejisté rodinné zázemí, chudobu, zanedbávání, někdy i násilí. To se ve škole projeví tak, že děti „zlobí nebo jsou uzavřené“.

„Sociální pedagog rozklíčovává, co se za tím chováním skrývá, a usiluje o to, aby mohl nabídnout dětem i jejich rodinám podporu, efektivní řešení, bezpečí,“ vysvětluje Blábolilová. „Také řešíme dopady na děti kvůli náročným rozvodům nebo dluhům rodičů, nejsou ojedinělé ani závislosti v rodině,“ poukazuje. Podle ní se lehce řekne „školní úspěch“, ale faktorů, které ho ovlivňují, je mnoho.

Blábolilová zmínila, že problémy, které řeší, jdou v určitých vlnách. „Nyní jsou to nejčastěji pocity křivdy na straně rodičů, kteří jsou ve fázi rozchodu, nefunguje mezi nimi spolupráce a často ani se školou, komunikace se odráží na dítěti, to se nesoustředí, ve škole nepracuje, vyžaduje pozornost, touží po přijetí a podobně,“ podotýká.

Ve školách se podle ní lze setkat i s tím, že dítě je takzvaně přepečované. „Nemá hranice, může vše, ale i když na první pohled má všechno, nemá ten základ, ty jistoty a pocit bezpečí,“ dodává sociální pedagožka s tím, že nejčastěji se nyní setkává s tím, že děti nechtějí hranice, ale zároveň je potřebují.

„Překvapilo mě to, kolik lidí stále neví, že to, že dítě má ve škole jedničky, neznamená, že se mu nic zlého neděje, protože mnohdy je škola jediným bezpečím, které to dítě má. Věřím ale, že i toto se časem promění, a že jako společnost budeme v tématu ohrožené dítě erudovanější,“ uvedla.

Hledá možnosti řešení žáka i jeho rodiny

Mylnou představou podle Daňka také je, že sociální pedagog rodiny kontroluje nebo je takzvanou prodlouženou rukou OSPODu. „Ve skutečnosti sociální pedagog funguje jako podpora a hledá možnosti řešení problémů žáka i jeho rodiny, hlavně pracuje hodně preventivně,“ dodává s tím, že není ani „hasičem problémů“, který zasahuje až ve chvíli, kdy se problém objevil.

„Těžiště práce leží právě v prevenci. Ať už jde o podporu třídních kolektivů, včasné zachycení rizikového a náročného chování, nebo posilování vztahů mezi školou a rodinou.“ Škole sociální pedagog také předává informace o rodinném prostředí žáků a rodinám naopak tlumočí školní požadavky. Případně zapojuje různé aktéry, ať už jde o psychology či další pracovníky.

Přiznává, že když v pozici začínal, překvapilo ho, jak složité, a zároveň křehké jsou vztahy mezi školou, rodinou a dalšími institucemi. „Člověk by čekal, že když jde všem o dobro dítěte, bude spolupráce snadnější, ale realita je často mnohem komplikovanější,“ poukazuje.

Dalším překvapením pro něj bylo, jak velký dopad může mít i obyčejná lidská podpora. „Někdy stačí, že je žák nebo rodič vyslyšený a pochopený, případně se pojmenuje problém a obtíže se v zárodku odstraní. To mě utvrdilo v tom, že tahle práce má smysl, i když výsledky nejsou vždy vidět hned,“ dodává. Sociální pedagog podle něj zkrátka propojuje svět žáků, rodičů a školy, a „pomáhá vytvářet prostředí, kde se každý může rozvíjet“.

Podle Blábolilové je shoda na tom, že zájem dítěte je primární. Zároveň ale vnímá čím dál více psychiatrických onemocnění, kde se to velmi často bez spolupráce s OSPODem či dalšími odborníky neobejde. „Řeším i podporu pedagogickým pracovníkům, ale spolupracuji i s externími subjekty, například poradnami či policií nebo soudy, případně řeším granty či jiné podpůrné projekty.“

„Surovost systému“

Na otázku, zda ji stále něco překvapuje či překvapilo, odpověděla, že ji štve surovost systému u některých příběhů. „To se leckdy cítím bezmocně. Na druhou strany mě vždy těší, jak málo stačí k tomu, aby se dítě začalo cítit v bezpečí – někdy je to jen člověk, který ho vyslechne a bere vážně jeho prožívání, věnuje mu čas a třeba s ním i pracuje hravým a kreativním způsobem,“ míní.

Největší radostí je podle ní to, když se dítě po dlouhé době usměje, nebo se přestane stranit kolektivu a jde mu nahoru prospěch i motivace. „Stejně jako když přijde dítě, že potřebuje pomoct, ať už jde o pomoc s čímkoliv,“ podotýká.

Líbí se jí rovněž momenty, kdy přijde například spolužák dotyčného a upozorní, že má problémy. „Neříkám, odkud informace mám, ale cítím hrdost na ty, kteří to přišli říct, protože jim to není jedno. V dnešním světě, kdy si lidé často všímají především sebe, mi tahle solidarita přijde nesmírně důležitá,“ dodává.

„Ve výkonné radě vždy říkáváme, že pokud pomůžeme i kdyby jednomu dítěti, které by jinak vypadlo ze systému, má profese sociálního pedagoga ve škole smysl. Naštěstí ten skutečný dosah je prokazatelně mnohonásobně větší,“ uzavírá Daněk.