„Tudy cesta nevede, fata morgana, kvadratura kruhu“. Exministr Bojar ztrhal dohodu premiéra s lékaři

„Představa, že 9,8 miliardy vyřeší léta odkládaný, špatně chápaný problém českého veřejného i soukromého zdravotnictví, je prostě fata morganou. Omlouvám se všem, kteří věří, že to povede k něčemu dobrému,“ začal diskuzi zostra Bojar.

Jde podle něj o pokus o kvadraturu kruhu a typickou českou cestu, kterou „dobře popsal“ Jára Cimrman. „Jedna moje stará příbuzná by řekla: Martínku, to je chucpe, to se nemělo stát,“ pokračoval bývalý ministr zdravotnictví. Prominentní lékař Pavel Pafko byl podstatně stručnější – dohodu považuje za odsouvání problému, za „valení kuličky před sebou“. „Ten problém je před námi, je v restrukturalizaci českého zdravotnictví,“ zdůraznil emeritní přednosta III. chirurgické kliniky 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy.

„Deset miliard nebude stačit“

Šéfredaktor Zdravotnického deníku a bývalý mluvčí resortu zdravotnictví Tomáš Cikrt chápe snahu premiéra odvrátit bezprostřední ohrožení zdravotní péče. „Ale páni profesoři mají pravdu v tom, že jestliže si český lékař vydělá své peníze ze 40 procent službami navíc, tak pokud by je neměl sloužit, nebo sloužil jen polovinu, tak deset miliard nebude stačit, to je jasné,“ podpořil Cikrt slova Bojara a Pafka.

Na místě je podle něj také otázka, jak se to, že lékaři přestanou sloužit tolik přesčasů, dotkne zdravotnických zařízení, zda neklesne jejich výkonnost. I Cikrt tak mluví o odsunutí (problému), zároveň ale upozorňuje, že za něj nemůže současná vláda. Místo toho viní vlády a politiky, kteří „dosud před zdravotnictvím utíkali“.

Je přesvědčený, že pokud ubude služeb lékařů a bude se dodržovat zákoník práce, tak poklesne objem péče. „A to zatím lidem nikdo takto otevřeně neřekl,“ dodal Cikrt. Bojar varoval, že brzy se mohou ozvat také zdravotní sestry, fyzioterapeuti a další profese. „Už jsem na klinice slyšel hlasy: Když dostanou přidáno lékaři, tak jak to, že my ne?“ Uznal, že ministr zdravotnictví Vlastimil Válek (TOP 09) ve čtvrtek sice řekl, že by se mělo pamatovat i na sestry, z 9,8 miliardy to ale podle Bojara nepůjde.

To, že řada zdravotnických pracovišť přešla kvůli výpovědím přesčasů ze strany lékařů na směnný provoz, povede podle něj k „naprosto netušeným komplikacím ve vztahu na ose lékaři-pacienti-sestry a další personál“. V tomto režimu podle něj funguje i spousta pracovišť v západní Evropě, ale prý to není ku prospěchu personalizované, na spokojenost pacienta orientované medicíny. Přitakal slovům o tom, že jde o problém, který se dlouho odkládal a souhlasí s názorem, že jde „o manévr, který se patrně nemůže zdařit“.

Podle Cikrta může ministr (zdravotnictví) donutit přímo řízené organizace, aby slíbené peníze použily dle dohody na platy, zároveň dle něj může stát zatlačit na Všeobecnou zdravotní pojišťovnu (VZP). „A předpokládá se, že když se VZP nuceně dohodne s přímo řízenými (organizacemi), že se ostatní nemocnice přidají. Ale myslím si, že i kdyby chtěly, tak ty menší na to nebudou mít,“ varuje.

Podle Pafka byl systém práce ve zdravotnictví dlouho postavený na tom, že se nedodržoval zákoník práce. „Povinných je 150 hodin (přesčasů) ročně. Ostatní vyžaduje souhlas zaměstnavatele a zaměstnance. A když oni (lékaři) řeknou, že budou dělat jen těch 150 hodin, tak se systém za tři měsíce zhroutí,“ odhadl.

„Složitý rébus“

Protestu části lékařů se věnovalo i páteční Interview ČT24 s děkanem 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy a místopředsedou Asociace děkanů lékařských fakult Petrem Widimským. „Situace je tak komplikovaná, že jednoduché řešení všeho není možné v řádu dnů, měsíců a obávám se, že ani roků,“ upozornil. On osobně například nevidí jediný důvod, proč by měli lékaři z pohledu přesčasů v českých zákonech mít jiné postavení „než jakýkoli jiný zaměstnanec“. Odstranit přesčasovou práci a vše sladit se zákoníkem práce dle jeho názoru při současném počtu zdravotnických zařízení a lékařů není možné.

V hodnocení čtvrteční dohody je Widimský opatrný. Zmínil, že podle současných zákonů a předpisů bude úkol dostat dohodnuté peníze do mezd lékařů a dalších zdravotníků „skutečně složitý rébus“. Je podle něj také důležité si uvědomit, že průměrný nemocniční lékař neodpracuje za rok 12 měsíců, ale po započítání přesčasů měsíců sedmnáct. „A to je skutečně extrémně náročné,“ je přesvědčen děkan.

Připomíná, že se vedou diskuze o tom, zda v Česku není příliš mnoho lůžkových zdravotnických zařízení. S odkazem na data Ústavu zdravotnických informací a statistiky uvedl, že jich v tuzemsku funguje 316, což je v průměru více než dvacet na každý kraj. Widimský je ale spíše skeptický k tomu, že by současná situace spustila nějakou větší reformu českého zdravotnictví.

„Ale dovedu si představit, že by se provoz dvou třetin těch nejmenších nemocnic omezil tak, aby v nich nebyl nonstop servis pro akutní případy,“ zamyslel se. Jedním dechem ale dodal, že něco takového nelze rozhodnout od stolu a bez individuálního přístupu.

K nespokojenosti mladých lékařů podle Widimského přispívá i to, že se na mzdu, která se pohybuje nad tou průměrnou, bez započítání přesčasů dostanou třeba až po jedenácti, dvanácti letech vzdělávání – jak na univerzitě, tak následně při přípravě na atestaci. Děkan vůbec tuzemský systém vzdělávání lékařů považuje za zbytečně složitý, počet specializačních oborů přímo označil za nesmyslně vysoký.