Zemřela představitelka československého exilu Zdena Salivarová

„V dnešních (pondělních) brzkých ranních hodinách v torontské nemocnici dobojovala svůj statečný boj paní Zdena Salivarová Škvorecká,“ napsala diplomatka Vamberová. Salivarové bylo 91 let.

Podle vyjádření Vamberové se zatím pohřeb Salivarové v Kanadě neuskuteční. Neteř Salivarové Zuzana Novotná si podle diplomatky přeje převézt ostatky obou manželů do Česka. Novotná se zatím nevyjádřila. V Náchodě má Škvorecký symbolický hrob.

Město bude o pohřbení Salivarové a Škvoreckého usilovat. „Náchod si jejich odkazu nesmírně váží. Nyní cítíme ještě silněji, že právě Náchod je místem, kam oba manželé patří. V budoucnu proto chceme s úctou a v součinnosti s nejbližšími usilovat o to, aby zde našli společný odpočinek. Již nyní jsme v kontaktu s neteří paní Zdeny a podnikneme veškeré potřebné kroky,“ uvedlo vedení radnice v prohlášení. Představitelé města v něm současně vyjádřili soustrast rodině, přátelům a všem, kterým byla Zdena Salivarová blízká.

V Torontu se 18. září uskuteční dlouho plánované představení Švandova divadla Dívenka na trampolíně, které je věnované životnímu příběhu Salivarové a Škvoreckého.

Salivarová založila s manželem nakladatelství Sixty-Eight Publishers

Do exilu v USA a později v Kanadě odešla Salivarová s manželem a spisovatelem Josefem Škvoreckým v roce 1969. V Torontu spolu s ním založila nakladatelství Sixty-Eight Publishers, které se zaměřovalo na díla autorů zakázaných tehdejším československým režimem. „Určitě existovala další exilová nakladatelství. Ovšem dalo by se říci, že Sixty-Eight Publishers skutečně patřilo k těm nejzásadnějším,“ poznamenala redaktorka ČT Alžběta Stančáková. 

Nakladatelství vzniklo v roce 1971 v Torontu. Vedla ho především Salivarová. Postupně v něm vyšlo víc než dvě stě titulů české a slovenské exilové a samizdatové literatury. Knihy, které nakladatelství vydávalo, byly například od Milana Kundery. „Který mimo jiné právě Zdenu Salivarovou velice ovlivnil, protože ona ještě krátce před emigrací studovala na pražské FAMU,“ uvedla Stančáková.

Začátky nakladatelství ovšem nebyly snadné. „Důležitou roli sehrál fakt, že pro exulanty z roku 1968 byl Josef (Škvorecký) už známý spisovatel a na základě toho jsme si získali důvěru čtenářů. Vždyť ekonomika nakladatelství byla založena na tom, že si u nás čtenáři předpláceli knihy a my jsme z toho financovali jejich vydání,“ vzpomínala Salivarová pro tisk. Po celou dobu života za hranicemi tak udržovala pouto s vlastí.

Nejznámějším románem Salivarové je „Honzlová“

Po boku svého muže začala Salivarová také sama psát. První prózy jí vyšly ještě v Československu v časopisech Host do domu a Plamen. Jejím literárním debutem je sbírka povídek Pánská jízda, kde humorně skeptickým tónem popisuje střet mužského a ženského vidění světa. V Torontu jí vyšla také novela Nebe, peklo, ráj a Samožerbuch, který napsala se svým mužem jako zprávu o vlastním nakladatelství.

Jejím nejznámějším románem je Honzlová, v němž představila typ nonkonformní, vnitřně silné ženy, která se střetne s totalitním režimem. Podle Stančákové ve své tvorbě reflektovala zkušenost ženy za minulého režimu, v čemž byla výjimečná.

Obraz několika generací českého exilu vyvstává v jejím románu s autobiografickými prvky Hnůj země z roku 1994. Vznikl krátce po její trpké zkušenosti s objevením svého jména na divokých seznamech údajných spolupracovníků a agentů StB v rodné zemi. Nakonec před soudem své jméno očistila a následně sestavila z příspěvků stejně postižených sborník Osočení.

Mládí poznamenané emigrací otce

Nelehké chvíle zažívala Salivarová i v mládí. Narodila se 21. října 1933 v Praze a osudy její rodiny poznamenala emigrace otce, který také vydával knihy. „Tatínkovo nakladatelství po Únoru znárodnili, pak tatínka uvěznili, a když ho po dvou letech pustili, v tu ránu zmizel za kopečky. Dostal se do New Yorku a tam dělal správce u nějaké loďařské společnosti,“ vzpomínala. Kvůli tomu její matka nemohla najít práci a bratra uvěznili na deset let.

Přesto vystudovala dívčí reálné gymnázium. Podařilo se jí dostat do Československého státního souboru písní a tanců, následoval jazzový Inkognito kvartet, působila i v pražské Laterně Magice. Nakonec přišla nabídka do divadla Paravan. „Chtěla jsem se ale vzdělávat, což jsem dřív z kádrových důvodů nemohla, a proto jsem se přihlásila na FAMU. Studovala jsem tři roky dramaturgii a pak přišli Rusáci a byl amen,“ popisovala.

V 60. letech si nicméně zahrála v několika filmech, například snímcích O slavnosti a hostech a Mučedníci lásky režiséra Jana Němce a také ve filmu Farářův konec z roku 1968, který režíroval Evald Schorm. Také překládala z francouzštiny, například Georgese Simenona a Léa Maleta.

Škvorecký se na ni chodil dívat do divadla Paravan. Vzali se v roce 1958, i když se znali teprve tři měsíce. Jak sama Salivarová říkala, na pochybnosti nebyl prostor. Od začátku je prý spojovala upřímnost. „Než jsme se vzali, tak jsme si na sebe všechno pověděli. I ty nejhorší věci. Když je člověk mladý, čtyřiadvacet let, tak má nějakou milostnou minulost a všelijaké ‘hříšky’. A já jsem si říkala, já než si toho Josefa vezmu, tak ať o mně všechno ví. Ať se rozhodne, jestli mě chce, nebo ne. A dopadlo to dobře,“ vzpomínala.

Salivarová psala i detektivní příběhy

Později začala společně s manželem psát taky detektivní příběhy. „Takový mám ostych, že jsem na tom podepsaná. Protože já mu říkám nápady, napíšu kapitolu, dvě, tři, ale on to odedře všechno sám,“ popisovala skromně jejich spolupráci.

Škvorecký jí byl celoživotní inspirací. Mnoha povídkami a články přispívala též v 70. a 80. letech do exilových časopisů. Po roce 1989 publikovala v Lidových novinách, Literárních novinách a Respektu.

Po úmrtí manžela v lednu 2012 ve věku 87 let žila Salivarová až do své smrti v Torontu, které jí bylo druhým domovem. Česko ale od revoluce pravidelně navštěvovala. V roce 1990 byli manželé Škvorečtí oceněni Řádem Bílého lva za zásluhy o českou literaturu ve světě.