„Celý život je zápas.“ Sestry Válovy malovaly stranou, a přesto na cestě předurčené osudem

Nahrávám video

Výstava Cesta předurčena osudem, již kutnohorská GASK uspořádala ke stému výročí narození sester Jitky a Květy Válových, připomíná mimořádný odkaz těchto stále poněkud opomíjených umělkyň. Zároveň vyšel knižní rozhovor, který vedla s Jitkou Válovou novinářka Marcela Pecháčková.

Sestry Jitka a Květa Válovy prožily v podstatě celý život v rodném Kladně a s tímto hornickým a ocelářským městem je také bytostně spjata jejich celoživotní tvorba.

Jak píše v průvodci expozicí v GASK její kurátor Richard Drury, tvůrčí výpověď sester Válových „vycházela z hlubokého soucítění s údělem člověka, nejdříve promítaného do konkrétních výjevů z průmyslového prostředí jejich rodného Kladna, posléze jako všelidská symbolika zobecněných figur. I když je jejich umělecké svědectví jasně zakotvené v generačních a historických souvislostech, neobyčejně silný lidský náboj jejich tvorby tyto hranice daleko přesahuje.“

Jitka a Květa se narodily jako dvojčata v roce 1922 a s výjimkou čtyř let, kdy Jitka studovala na sklářské škole v Železném Brodě a následně pracovala na Malé Skále, prožily celý život spolu. Ostatně, tak si to slíbily již v mládí, nikdy se nevdaly, a řekneme-li, že se zcela oddaly umění a tomu podřídily vše, není to žádná nadsázka. „My jsme asi měly být jeden člověk, ale pak jsme se nějak rozdělily,“ podotýkala Jitka Válová.

„Vřed Kladna“

Nebyly ochotny přistoupit na žádné ústupky, nikdy si nezadaly s režimem a raději žily velice skrovně, ba přímo v bídě. Desítky let. Přestože byly velice uznávané nejbližšími přáteli, například malířkou Adrienou Šimotovou, režisérkou Ester Krumbachovou či spisovatelem a dramatikem Ivanem Vyskočilem, širší kritická obec o nich nevěděla, nebo je prostě ignorovala. Nezapadaly – a s velkou určitostí o to ani nestály. Ostatně v knižním rozhovoru Marcely Pecháčkové s Jitkou Válovou můžeme číst: „Byly jsme dvě malý hovna ve vysoký trávě.“

Například soud národní umělkyně Marie Majerové zněl: „Sestry Válovy jsou vřed Kladna.“ Již někdy v polovině čtyřicátých let si Jitka zapsala do deníku: „Naše obrazy často urážely kritiky svojí neumělostí, neestetičností, drsností. Ale ve zdlouhavém a stále kontrolovaném procesu tvorby byly nejvhodnějšími prostředky k dosažení určitého cíle: Dohlédnout do vlastního vnitřního světa, vyzdvihnout a proměnit skrytá poselství: prvotní záznam velké energie lásky, úzkosti i výstrahy.“ Tento zápis zůstal aktuální až do konce jejich života (Květa zemřela v roce 1998, Jitka 2011).

Chtěly malovat, ale čekalo je šití a totální nasazení

Obrazy obou sester nebyly nic líbivého, o to však poctivějšího. Kreslily a malovaly odmala, jak v knize říká Jitka, „jakmile jsem začala mluvit, hned jsem říkala: budu malířka. Ani jsem nevěděla, co to je, no bodejť. Kreslila jsem ale odjakživa a pořád. Jako malé jsme ty svoje obrázky někdy poslaly do novin, do nějaké soutěže, a jednou mi pošťák přinesl balíček s kufříkem barev a já jsem neměla odvahu s nimi dělat, že je to moc drahé – blbá, no. Nemalovala jsem, jenom kreslila, čmárala. Na pytlíky od mouky.“ A to samé platilo i pro Květu.

Z výstavy Květa a Jitka Válovy: Cesta předurčená osudem
Zdroj: GASK

Otec děvčatům zemřel, když byly malé, domácnost táhla obětavá maminka a na nějaká velká studia tedy nebylo ani pomyšlení – přesto se podařilo aspoň Jitce vystudovat sklářskou školu, Květa, protože nebyly peníze, musela chodit v Kladně na rodinnou školu a místo kreslení se vzdělávala v šití a vaření.

V roce 1944 byly obě totálně nasazené v kladenské Poldovce, v rozlehlých nevytápěných halách si užily jak zimy, tak dřiny. Obě byly drobné, přitom práce na soustruhu by dala zabrat i chlapovi. Jak vzpomíná Jitka, soustruh byl „obrovskej krám a k němu byl takhle vysokej klíč, kterým se to utahovalo. Holka, já ho ani nezdvihla, to mi museli dělníci přišroubovat ingot a seřídit to.“

Absolutní izolace

Po válce se sestrám podařilo dostat se na UMPRUM, kde studovaly u profesora Emila Filly, i přesto ale stále zůstávaly stranou, a jistě to nebylo pouze tím, že nežily v Praze. „To byla absolutní izolace,“ vzpomíná v knize Jitka. „I když už jsme chodily na UMPRUM, furt jsme byly stranou. Některý lidi si našli cesty, aby mohli vystavovat třeba v Polsku, my jsme se nikdy nedozvěděly, jak na to. Opravdu to byla izolace.“

Nic na tom nezměnila ani šedesátá léta, kdy sice sestry měly úspěšnou výstavu ve Špálově galerii, pak ale přišel rok 1968 a obě přestaly z šoku nad srpnovou okupací na několik let víceméně zcela tvořit. O nějakém vystavování si mohly nechat jen zdát, byly vytěsňovány z oficiálního kulturního života a třeba v sedmdesátých letech téměř nevystavovaly.

Žily proto stále velice skromně, až chudobně, a díla, která začala v té době vznikat, tuto situaci zákonitě odrážela. Jak píše Drury, byla to „temně laděná dramata znázorňující propad jedince do podsvětí vším prostupujícího strachu“. Vidět je to například na Květině oleji Strážci z roku 1969 – asociace na všudypřítomný dohled je zde okamžitá.

První velký úspěch zaznamenaly až v roce 1983, kdy jim manželé Ševčíkovi uspořádali putovní výstavu v Chebu, Roudnici nad Labem a Ostrově nad Ohří. Situace se pro ně postupně zlepšovala, stále ovšem zůstávaly na okraji zájmu – a to i komerčního. Větší výstavy měly až po roce 1989, například retrospektivy ve Středočeské galerii, ve Zlíně či v Plzni, v roce 2000 soubornou výstavu v Národní galerii.

Symbolická pouť

Kutnohorskou výstavu rozdělil kurátor Drury do dvanácti tematických, nikoli chronologických částí. Výstava je podle něho koncipována jako symbolická
„pouť“, „v úzkém dialogu mezi kresbami, grafikami a obrazy je zdůrazněn soustavný přístup, jímž obě sestry rozvíjely zvolené náměty“. V nápadité instalaci návštěvníci mezi jednotlivými stupni poutě prochází jakýmisi branami vyříznutými v panelech.

Podobně tematicky je pojat i zmíněný knižní rozhovor Marcely Pecháčkové, přibližující nejen Jitku, ale i Květu Válovou a zároveň nabízející mnoho fotografií z jejich života a řadu reprodukcí. Funguje přitom jak samostatně, tak jako textový protějšek celé výstavy.

Sled jednotlivých témat kutnohorské expozice má patrnou vývojovou linku. Začíná Skutečností, kde najdeme díla spjatá s realitou Kladna. Ovšem toto „prostředí nebylo jen zdrojem formálních námětů, ale naopak hluboce zakořeněno v jejich uvažování, cítění, do jejich způsobu nazírání světa“.

Zápas s hmotou

Do tématu nazvaného Souběh kurátor zařadil díla inspirovaná totálním nasazením v Poldovce. Sestry Válovy zachytily drsné prostředí oceláren, kde šlo doslova o život, zároveň se nad ostatní dělníky nevyvyšovaly, jejich vidění bylo silně humánní, plné pokory. „Tak si uvědomuju, “ říká Jitka Válová, „že člověk by měl být skromnější, a hlavně ne nafoukanej, takoví ty lidi, který si o sobě myslejí, že jsou nad jiný – to je nesmysl.“

Z výstavy Květa a Jitka Válovy: Cesta předurčená osudem
Zdroj: GASK

V Poldovce vzniklo mnoho výstižných portrétů, ale také třeba Jitčini Valcíři. V knižním rozhovoru k nim říká: „Nejradši jsem kreslila valcíře a uvědomila jsem si, že je to vlastně zápas s hmotou. A že celý život je zápas. I každý myšlence předchází zápas. Těch valcířů jsem nadělala spoustu, ale pak jsem začala dělat zápasníky, jak lidi spolu zápasí nebo zápas o myšlenku.“ Přestože sama na zápasy nechodila, ostatní oceňovali, jak přesně zápasnické chvaty zachytila.

Nejhorší zápas, přiznává v rozhovoru, vede člověk sám se sebou. „Řekla jsem si, že Bůh byl první a chtěl něco stvořit a věděl, že bez zápasu to nejde, musíš něco vždycky obětovat,“ dostala se Jitka Válová k duchovnější úvaze.

Nesentimentální spiritualita

Duchovnem, nerigidním a skrytým, jsou prodchnuta všechna díla obou sester, zvláště Jitka pak nad tímto směřováním často uvažovala. „Tyhle dvě venkovanky, jak dokázaly chytit tu dobu – výtvarně i duchovně – to bylo úžasný. Jitka má v sobě nějakou víru. V širším i užším slova smyslu. Nemyslím tím, že chodí do kostela, je to spíš vztah k spirituálnímu světu. Zvláštní je právě ta síla jejího projevu, která přitom ukazuje nekonečnou něžnost, soucit – naprosto nesentimentálně,“ říkala výtvarnice Adriena Šimotová.

Výstavu člení dále oddíly nazvané Dotyk, Rozmluva, Smíření či Souznění, ten přibližuje díla vzniklá při poslechu hudby, kdy Jitka zachycovala perem imprese z hudby Haydna, Beethovena či Dvořáka. Tyto nervní „muzikogramy“ vypovídají o dalším hledání, stejně jako Jitčiny lité obrazy, připomínající metodu Jacksona Pollocka.

Výstava Cesta předurčena osudem je v kutnohorské GASK k vidění až do 19. března 2023, po novém roce by měl vyjít katalog.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Rusové ničí starověký Chersonés, UNESCO ho zařadilo mezi ohrožené památky

Výbor pro světové dědictví UNESCO zařadil na seznam ohrožených památek starověký Chersonés na Ruskem okupovaném ukrajinském Krymu. Rusové pozůstatky řeckého města ničí nejen rozsáhlými nelegálními vykopávkami, ale také ilegální výstavbou nového muzejního a chrámového komplexu. Chersonés, spojený s christianizací středověké Kyjevské Rusi, je důležitou součástí imperiální mytologie, kterou Moskva ospravedlňuje své domnělé nároky na nadvládu nad Ukrajinou včetně Krymu.
před 13 hhodinami

Zemřel herec Vincent Pastore, známý ze seriálu Rodina Sopránů

Ve věku 80 let zemřel americký herec Vincent Pastore, známý především jako představitel mafiánů a gangsterů. Nejvíce se proslavil rolí Salvatora „Big Pussy“ Bonpensiera v seriálu Rodina Sopránů. O úmrtí umělce informovala agentura AP.
2. 8. 2026

VideoJeden z nejlepších koncertů napsal Dvořák, míní violoncellista Maisky

K nejoblíbenějším autorům violoncellového virtuosa Mischy Maiského patří Antonín Dvořák, zejména jeho Violoncellový koncert h mol. „Je to možná vůbec nejlepší violoncellový koncert, jaký kdy byl napsán, a jeden z nejlepších koncertů vůbec. A pro každého je velká čest, když ho může hrát. Hrál jsem ho i v Česku a doufám, že se někdy vrátím a zahraju ho znova,“ uvedl Maisky v Událostech, komentářích. V tuzemsku je i nyní, aby se svým rodinným triem uzavřel v Kostelci nad Orlicí Novozámecké hudební léto. V doprovodu Karlovarského symfonického orchestru zazní skladby velikánů vážné hudby.
1. 8. 2026

Ve světě od vedle Antonína Střížka můžou být všechny věci zajímavé

Noční městské výjevy, opuštěné krajiny nebo květinová zátiší jsou součástí Světa od vedle malíře Antonína Střížka. Na výstavě v pražské Galerii Villa Pellé vystavuje výjevy, které vytvořil v posledních letech.
1. 8. 2026

Noc na Karlštejně a postel na safari. Horko posiluje nocturismus

Usnout ve venkovní posteli pod hvězdným nebem v Africe. Prohlédnout si Karlštejn po setmění. Nebo se procházet v chladnoucích římských uličkách. Vzestup takzvaného nocturismu pokračuje. Lidé při svých cestách na dovolenou nebo za kulturními zážitky totiž stále častěji prchají před spalujícím denním žárem a odsouvají své aktivity na večerní a noční hodiny.
31. 7. 2026

K-popoví idolové BTS nestojí o ceny Grammy, vadí jim asijská škatulka

Jedna z celosvětově nejpopulárnějších kapel korejského popu (K-popu) BTS stáhla svou hudbu z příštích amerických cen Grammy. Vyjadřuje tak nesouhlas s tím, že pořadatelé v šedesátém devátém ročníku zavedli novou kategorii pro nejlepší asijský pop. Podle BTS tak asijské popové umělce vyčlenili. Grammy naopak argumentují snahou dát stále oblíbenějšímu žánru prostor, jaký si zaslouží.
31. 7. 2026

Dovolená v Českém ráji nedopadne podle představ

Chtěli exotiku u moře, nakonec tráví léto v kempu a ve stanu. Předobrazem hlavních hrdinů nové komedie Dovolená v Českém ráji jsou tuzemské rodiny na prázdninových cestách. Film od režiséra a scenáristy Adama Kolomana Rybanského, koprodukovaný ČT, hrají od čtvrtka tuzemská kina.
31. 7. 2026

Cizinci se učí češtinu kvůli životu v tuzemsku, kultuře i návratu ke kořenům

Cizinci se češtinu učí kvůli studiu, práci nebo životu v tuzemsku, část z nich ale přivedou k jazyku také rodinné kořeny. Při výuce je podle odbornic důležité studenty hned od začátku motivovat ke komunikaci a neděsit je složitou gramatikou. V pořadu 90’ ČT24 o tom hovořily s moderátorkou Nikolou Reindlovou lektorka českého jazyka a literatury v Dijonu Kateřina Malečková a bohemistka Barbora Štindlová z Univerzity Karlovy.
30. 7. 2026

Evropský pohled

ČT24 každý den vybírá z obsahu publikovaného evropskými veřejnými médii, členy Eurovize.