Glosa z Berlinale: I bezmocní mají moc, připomněl Šarlatán s Trojanem

Jan Mikolášek, skutečný český léčitel (1889–1973), posílal vážně nemocné pacienty k lékaři. Neklamal, neriskoval. Jako mladý v sobě zjistil mimořádné schopnosti, studoval byliny u léčitelů i doktorů medicíny. Sám medicínské vzdělání neměl a vždy to přiznával.

Muž, který se nezajímá o politiku, ale politika se zajímá o něj

Léčil prosté lidi i prominenty režimů, mezi něž patřili například vysoký nacistický činitel Martin Bormann nebo komunistický prezident Antonín Zápotocký, jemuž Mikolášek zachránil nohu před amputací. Ovšem po smrti Zápotockého nad ním neměl kdo držet ochrannou ruku a ve vykonstruovaném procesu v 50. letech byl Jan Mikolášek odsouzen a zbaven všeho majetku. Pak už se k léčitelství nevrátil.

Film Šarlatán, podle scénáře Marka Epsteina, je klasicky vyprávěný příběh o člověku, který se znelíbil režimu. Vyprávění se odvíjí v retrospektivách – výslech v 50. letech vrací hlavního hrdinu do různých období jeho života. Do jeho mládí, kdy v sobě objevil schopnost léčit, do prvních případů jeho praxe.

Zaměří se také na homosexuální milostný vztah léčitele a jeho asistenta, což pro hrdinu znamenalo v totalitních režimech hrozbu, protože nacisté i komunisté stavěli homosexualitu mimo zákon. Komunistická doba je zobrazena v tlumených barvách, doba minulá a úspěšná je naopak barevně rozjasněná.

Možná bylo zbytečně dopisováno do osudu prostého člověka, který chtěl především léčit. Nejpatrnější je to na dvou příkladech – homosexualita nebyla u skutečného Mikoláška prokázaná. Ve filmu je také Mikolášek odsouzen k trestu smrti za vykonstruovanou smrt pacienta, zatímco ve skutečnosti byl vykonstruovaně obviněn z krácení daní, z korupce, z předražování bylin. Tato méně závažná obvinění by možná ukázala větší zrůdnost komunistického režimu než vyhrocený motiv ve filmovém příběhu. Jedinečným talentem nadaný člověk, jenž se nezajímá o politiku, ale politika se zajímá o něj, je dost silné téma na to, aby se muselo šperkovat homosexualitou a trestem smrti.

Jedna postava, dva Trojanové

Na druhé straně je dobré ocenit volbu obou představitelů Mikoláška – v mladém i zralém věku. Hrají je Josef Trojan a jeho otec Ivan Trojan. Divák ihned vidí společné rysy, které díky tomu postavu činí uvěřitelnou a přirozenou po celou dobu.

Je až škoda, že mladší Trojan se na plátně objeví tak krátce. Otiskl do postavy se zápalem její temperament a zároveň lépe naznačil negativní vlastnosti, jimiž Mikolášek také oplýval. Škoda též, že se do filmu nevešla větší část z Mikoláškova života za Rakouska-Uherska (obzvláště kontroverze s léčitelkou Josefou Mühlbacherovou, v podání Jaroslavy Pokorné, jsou velmi emoční). Podobně přínosný by mohl být i epilog o tom, co dělal léčitel po propuštění z vězení.

Ivan Trojan: Snažím se vymezovat proti autoritativním šéfům

Herec Ivan Trojan přiznal, že dokázal při natáčení režisérku rozčílit, protože postavu stále studoval a přicházel s novými a novými pohledy. Tím naznačil silné pozitivum filmu – Šarlatán vede k diskusi nad důležitými tématy ve společnosti a klade mnoho otázek nad osudem jedince při proměnách režimů. Debatu ostatně vyvolal hned po promítání v Berlíně.

Ivan Trojan v odpovědi na politický dotaz shrnul, že jako podstatné vnímá poselství filmu, že bychom měli důvěřovat přírodě, respektovat odlišnost a zabránit možnosti vzniku dalších totalitnách režimů.

„A pokud se mě ptáte na politickou situaci u nás, není tak komplikovaná jako v Polsku nebo Maďarsku. Já vystupuju proti českému premiérovi, snažím se vymezovat proti všem autoritativním šéfům, jako je Putin nebo Erdogan, a jsem rád, že to bylo jedno z témat filmu,“ prohlásil Trojan.

„Mimochodem, když jsme v Berlíně, chtěl bych říct, že mám velmi rád kancléřku Angelu Merkelovou, a až ona odejde z politiky, bude to možná stejný problém, jako když u nás odešel Václav Havel,“ uvedl také tento oceňovaný herec, který na tiskovou konferenci přišel v tričku se jménem prvního českého prezidenta.