Jak Jung četl z mandal

C. G. Jung (1875–1961) byl skutečně mimořádným psychologem. Po počátečním období, kdy spolupracoval s otcem psychoanalýzy Sigmundem Freudem, se vydal vlastní cestou.

„Šarlatánské“ zájmy

Jung se vedle klasických vyšetřovacích metod, s jejichž pomocí se terapeuti snažili dosáhnout zlepšení, či přímo vyléčení svých pacientů, obracel i k „nepsychologickým“ prostředkům, ke znalostem, k nimž se psychologie, i ta experimentálnější, stavěla zády.

Terapeuty a výzkumníky to vůbec nenapadlo, a pokud ano, raději si to nechali pro sebe, nejspíš z obavy, aby nebyli považováni za jakési šarlatány, zabývající se „nevědeckými“ cestami. Neměli buďto dostatek odvahy, anebo jasnozřivosti, otevřenosti a také pokory. Nic z toho nechybělo právě Jungovi, násobené ještě silnou touho po poznání všeho nového, neznámého.

Z psychologova profesního vývoje a následně z jeho textů je jasně vidět, jak se postupně jeho obzor stále více rozšiřoval. Zároveň jsme svědky Jungovy neuvěřitelné sečtělosti, a to v takových oblastech, kde bychom to možná vůbec nečekali. Přitom právě tyto zájmy pro něj byly mimořádně důležité, podnětné a formující.

Zmiňme jen na okraj Jungův dlouhodobý zájem o alchymii a všemožné, silně kryptické texty, které po bádáních alchymistů zůstaly – výsledky Jungova bádání najdeme v jeho knize Alchymie a psychologie. Jung se též zajímal o východní nauky a filozofie, o taoistické texty i o buddhismus.

Obrazy z nevědomí

I takto pojaté práce máme v češtině, viz Tajemství zlatého květu, knize věnované rozboru taoistického traktátu. Ostatně jako motto svých Mandal si zvolil citát z Lao-c'. Doplnil je ještě důležitým podnázvem Obrazy z nevědomí.

Jung tím dává hned jasně najevo, že se nebude jednat o „pouhý“ výklad mandal, ale také o jejich praktické využití v terapeutické praxi. Krásně barevné a propracované obrazy mohou být tvořené jak na papíře či jiných podkladech, ale také vysypávané barevnými písky. Vždy jde ale o symbolické zobrazení universa, tak, jak jej vnímá nejen dané náboženství či směr, ale také, a to je pro Junga důležité, její konkrétní tvůrce.

Však také Jung své úvodní stručné vysvětlení, že „mandala v sanskrtu znamená kruh, tento indický termín označuje kultovní kruhové kresby“, v knize, jež je vlastně souborem tří původně separátně vydaných studií na dané téma, dále rozvádí.

Důležité je, že Jung, jak tomu ale bylo v podstatě vždy, mandaly samotné i možnosti jejich využití k poznávání skrytých procesů lidské mysli zkoumal jak teoreticky, tak prakticky. Přibližně již od roku 1917 sám mandaly tvořil, vyzbrojen touto zkušeností pak mohl lépe interpretovat výtvarné projevy svých pacientů, tedy ty nesoucí podobu s mandalami.

Samozřejmě si je vědom toho, že „patří k povinnostem psychoterapeuta, aby si osvojil onu znalost, která ho učiní schopným pomoci svému pacientovi k adekvátnímu pochopení. Takové zkušenosti nejsou bez nebezpečí, představují mimo jiné matrici psychóz. Tvrdošíjným a násilným výkladům je třeba se bezpodmínečně vyhnout; pacient by nikdy neměl být nucen do takového vývoje, který nenastoupí přirozeně, spontánně.“

Nebránit se instinktům

Ne snad, že by své klienty do čehokoliv nutil, vědomí pravidel i rizik je přesto důležité. Stejně jako poznání, že „během malování se obraz vyvíjí takříkajíc sám ze sebe, často dokonce v rozporu s vědomým záměrem.“

A přesně o tom nás Jung na řadě kasuistik přesvědčuje, přičemž všechny jsou dokumentovány mandalami, které klienti vytvářeli – z jejich vývoje pak vyvozuje důležité poznatky pro terapii. Pochopitelně se jednotlivá vyobrazení liší, jedno však mají společné: kořenění v hlubinách vědomí.

Jung tak může napsat: „Nejstarší ze všeho je instinktivní základna. Kdo přehlíží instinkty, bude jimi přemožen ze zálohy, a kdo se sám neumí ponížit, přitom zároveň ztratí i svobodu, své nejcennější dobro.“