Těžko říct, co všechno je pravda v životě oportunistického podvodníka Harryho Jelínka. Lze doložit, že nabízel falzifikáty a donášel gestapu, zatímco jen hochštaplerským vytahováním je nejspíš historka, se mu podařilo prodat hrad Karlštejn Američanům. Ke stoprocentně jistým informacím patří, že se narodil 14. října 1905 ve Vlašimi. Pouze v matrice nebyl zapsán jako Harry, ale Josef.
V komedii Velká sázka o malé pivo z roku 1981 hraje Oldřich Kaiser profesionálního podvodníka, který se vsadí, že bohatému Američanovi prodá hrad Karlštejn. Film (dostupný v iVysílání) vychází ze zkazky o skutečném nepoctivci – Josefu Jelínkovi, řečeném Harry.
Filmová verze událostí se odehrává v době těsně po druhé světové válce, kdy měl ale opravdový Jelínek už jiné starosti. O drzý obchod s gotickou památkou se pokusil na začátku třicátých let – pokud ovšem nejde jen o legendu.
Američanům měl prodat hrad Karlštejn
Na nápad nejspíše Jelínka přivedl Jiří Kristián Lobkowicz. Dohromady je svedla záliba v motorech. Jelínek závodil na motocyklu, zatímco mladý šlechtic propadl automobilům (a tato vášeň se mu stala osudnou, protože zemřel na následky havárie).
Právě při návštěvě u Lobkowiczů se Jelínek údajně seznámil se zámožným americkým párem, přičemž předstíral, že je potomkem slavného rodu, majitel Karlštejna a že tím pádem manželům ze zámoří pomůže splnit jejich přání pořídit si v Evropě šlechtické sídlo. Aspoň tak to popisuje Veronika Smržová ve své bakalářské práci s odkazem na „literární koláž“ o Harrym Jelínkovi od Arna Bělohlávka a Karla Dobeše z osmdesátých let.
Publicista Stanislav Motl v cyklu Stopy, fakta, tajemství na základě informací od pamětníků uvádí, že s bohatými Američany se Jelínek seznámil v restauraci. Podle některých badatelů je pak pozval na Karlštejn – smluvený s kastelánem – na okázalý večírek s obsluhou v pážecích kostýmech. Ohromení kupci domnělému hradnímu pánovi vyplatili zálohu ve výši třicet tisíc dolarů, uvádí Český rozhlas. Karlštejn už tehdy vlastnil stát. Přesto, když podvedení Američané celou lež odhalili, na policii se neobrátili.
Stejně tak je ale možné, že si Harry neuvěřitelnou historku celou vymyslel. Nebylo by to poprvé. Samotný Jelínek podobné kousky z první republiky popíral, pokud lze věřit jeho životopisu, sepsanému neznámo kdy, ale přeloženému v začátcích nacistické okupace československého území.
Biografie je uložená v Archivu bezpečnostních složek a poukázal na ni polský historik Piotr M. Majewski v příspěvku do revue Paměť a dějiny, vydávané Ústavem pro studium totalitních režimů. Nutno podoktnout, že koncem třicátých let měl Jelínek své dobré důvody, proč chtěl působit spíš seriózně než jako bonviván, jenž se baví výstředními kousky.
Syn z vážené rodiny
V hochštaplerství dodávaly Harrymu Jelínkovi jistotu základy z takzvané dobré rodiny. Není bez ironie, že v rodinné vile dnes sídlí služebna policie. Na svět přišel 14. října 1905 coby prvorozený syn vlašimského lékaře, který léčil i knížecí rodinu Auerspergů z místního zámku.
Harryho otec patřil k místní honoraci, zasedal ve vedení města, angažoval se v Sokole a pravděpodobně si představoval, že i z jeho potomka bude jednou vážený vlašimský občan.
A i Harryho – jak si původně křtěný Josef začal během gymnaziálních studií světáčtěji říkat – znalo celé maloměsto. Ovšem jinak než Jelínka seniora. Sebevědomý mladík se uměl bavit, i na dluh, spoléhal totiž na bezednost otcovy peněženky, prozradila místní pamětnice pro pořad Stopy, fakta, tajemství.
Maturitu Harry složil s odřenýma ušima, ovšem především znalost několika jazyků se mu později v jeho podvodnické kariéře hodila. Mluvil anglicky, francouzsky i německy. Měl vystupování a podle všeho přirozený šarm a přesvědčovací schopnosti.
Otec to přes nevalné studijní výsledky a teenagerovské excesy se svým následníkem nevzdával a dotlačil ho na medicínu. Vidina převzetí lékařské praxe Harrymu zřejmě moc lákavá nepřišla, což mu nebránilo užívat si v Praze studentského života, zvláště když se díky štědrému kapesnému nemusel uskromňovat ani v luxusnějších podnicích.
Gigolo a prodejce tramvají
Jenže doktoru Jelínkovi přece jen došla trpělivost – a Harrymu tím pádem peníze. Nedostudovaný medik řešení našel. Nechal se vydržovat jako gigolo, jak popsal spisovatel Zdeněk Krušina. A začal obchodovat s obrazy a starožitnostmi, ovšem s kradenými či plagiáty. O mazaných podvodech a podvůdcích různého druhu zůstala svědectví v meziválečných policejních spisech. Během let 1928 a 1937 bylo na Harryho Jelínka podáno na pět set oznámení, přesto za mřížemi neskončil.
A ani zvýšený policejní zájem o jeho osobu ho neodradil, protože – opět údajně – napálil dalšího cizince, jemuž nabízel k zakoupení pražskou tramvajovou linku číslo 1. Že jde o dobrou obchodní příležitost, českoamerického podnikatele přesvědčoval během jízdy, kdy inkasoval peníze od cestujících, zatímco ho podplacený průvodčí oslovoval „pane řediteli“. Vynést mu tohle divadlo mělo čtyři tisíce dolarů od napáleného kupce.
V křížku s Lídou Baarovou
Když v roce 1939 nacistické Německo vyhlásilo Protektorát Čechy a Morava, byl Harry Jelínek seriózním podnikatelem. A už několik let také donašečem bezpečnostní služby (Sicherheitsdienst, SD), uvádí Slovník českých nakladatelství. Dokonce se vzdal peněz za výzvědnou činnost, aby ukázal svou loajalitu. Nová éra se pro něj stala příležitostí, jak využít prospěchářství k naplnění vlastních ambicí.
Nedlouho před příchodem nacistických okupantů do Prahy se oženil a spolu se svou manželkou Ludmilou Bačkovskou z knihkupecké rodiny vedl Evropské vydavatelstvo. Zaměřoval se na lehčí čtivo, od detektivek přes bulvární romány až po dobrodružné příběhy z exotických krajů. Vydával třeba propagandistickou tvorbu hraběte Felixe Achillese de la Cámara, mimo jiné také autora komedie Dívka v modrém v režii Otakara Vávry a s Lídou Baarovou a Oldřichem Novým v hlavních rolích.
Majewski zmiňuje epizodu, při níž se Jelínek dostal do křížku přímo s Baarovou, když se spolu s dalšími konfidenty pokusil vydírat její sestru, rovněž herečku Zorku Janů. A prohrál, protože Baarová měla těsné vazby na vlivné muže protektorátní politiky a zpravodajských služeb, nemluvě o jejím propíraném románku s říšským ministrem propagandy Josephem Goebbelsem.
Antisemitská literatura ano, Mein Kampf ne
S hrabětem de la Cámara měl Jelínek společné vylepšení jména (z původního Felix Emil Josef Karel Cammra zůstal jen začátek), bohémství a sympatie k nacismu. Evropské vydavatelstvo nabízelo čtenářům antisemitskou publicistiku a texty kritické k exilové československé vládě.
Ve stejném tónu se nesl i Jelínkem vydávaný časopis Znova. Dokonce pojal úmysl vydat česky Mein Kampf. To ovšem byla podle spisovatele Pavla Toufara chyba, protože slova ve stěžejním díle nacistického vůdce nebylo záhodno překládat.
Harry Jelínek přitom v roce 1937 přeložil a vydal protinacistickou knihu německého sociologa a marxisty Karla Augusta Wittfogela, který pod pseudonymem Klaus Hinrichs sepsal zprávu o prvních koncentračních táborech, kde byl vězněn záhy po nástupu Hitlera k moci.
Udavač, který se uměl zařídit i ve vězení
V roce 1944, poté, co manželství s Lídou Bačkovskou skončilo rozvodem, založil Jelínek nové nakladatelství pod svým jménem, ale příliš se mu nedařilo. Aby si zajistil příjmy, předstíral, že je příslušník gestapa a zabavoval obchodníkům zboží, uvádí Slovník českých nakladatelství.
Jelínkovy osobní i pracovní vztahy byly, zdá se, v té době vyhrocené, protože dokonce strávil dva měsíce ve vazbě na základě obvinění, že vyhrožoval bývalým podřízeným z Evropského vydavatelstva. Dokument z cyklu Stopy, fakta, tajemství uvádí, že Jelínek byl zatčen za podvody.
Každopádně i za mřížemi se Harry uměl zařídit a – jak poznamenává Piotr M. Majewski – vpravil se s lehkostí do jakékoli role, pokud v ní viděl osobní prospěch. Což platilo po celý Jelínkův život.
Ovšem v době protektorátu jeho přizpůsobivost nezůstala bez následků pro ostatní. Coby zástupce nakladatelství neváhal vydírat smyšleným udáním ty, kteří nechtěli platit za nabízenou knižní produkci. A dochované fotografie – které pořídil buď on sám, nebo je na nich zachycen při propagandistických zájezdech s novináři do nacisty okupovaného Polska a Francie – naznačují chybějící empatii. Přesto svůj přínos pro Třetí říši přeceňoval, míní Majewski, nebyl tak klíčovým spolupracovníkem, jak o sobě rád tvrdil.
Útěk do Německa
Na konec války v protektorátu Harry Jelínek nečekal a v dubnu 1945, kdy za humny bylo americké vojsko i Rudá armáda, odjel do Bavorska. Což se ukázalo jako prozřetelné rozhodnutí, protože o rok později na něj byl vydán zatykač. To už se zprávy o něm ale ztrácely v mlze.
Podle svědectví svého tehdejšího zaměstnance Jelínek oznámil, že odjíždí do Německa s blíže neupřesněnou skupinou Poláků a nechal si poslat třicet tisíc korun z firemní pokladny na poštu v Domažlicích. Peníze si ale nikdy nevyzvedl.
V mnichovském nakladatelství začátkem padesátých let vydal vlastní prózu ...und rückwärts ist die Hölle (volně přeloženo: … a za námi je peklo). Také se znovu oženil. Jeho vyvolenou se stala brněnská Němka, někdejší agentka gestapa, s níž spolupracoval coby konfident ve třicátých letech. Zároveň měl fingovat vlastní smrt, aby odradil úřady od dalšího pátrání.
Za věrohodnější je možné podle historika Majewského považovat zprávy tehdejší československé rozvědky, že Jelínek kromě Bavorska pobýval také v Dolních Rakousích, kde se stal informátorem Američanů v uprchlických táborech a ti posléze prý snad využívali jeho síť kontaktů v Československu, odděleném ostnatými dráty od Západu.
Československé úřady zkontaktovaly koncem padesátých let polskou tajnou policii, aby ověřily, jestli před soudem ve Varšavě nestojí Harry Jelínek. Za pašování hodinek a obrazu z patnáctého století byl totiž souzen rakouský občan H. Jelinek, jak stručně informoval i československý tisk. Žádný konkrétní závěr tohoto vyšetřování ale známý není.
Malíř v Itálii
Pokud jde o další Jelínkovy osudy, zprávy o něm se víceméně shodují, že se přestěhoval do Itálie, kde se prezentoval jako německý malíř. A opět s vylepšeným životopisem. Čech, který na něj v Itálii narazil, pro dokument Stanislava Motla vyprávěl, že se Jelínek prezentoval jako žák Alfonse Muchy. V tamních novinách byl srovnáván s Modiglianim a opět se mu podařilo vetřít se do společnosti prominentů. Jeho obrazy jsou dohledatelné na různých serverech s uměním.
Zemřel v roce 1986 ve vesnici Guarene v Piemontu.
