Na troskách ghetta budeme se smát, zpívali si v Terezíně. Ten ale nebyl přestupní stanicí domů

Nahrávám video

Terezínské ghetto bylo místem protikladů. O naději na konec utrpení tu Židé mohli zpívat svobodněji než kde jinde v protektorátu, jenomže tato benevolence byla jen divadlem pro vnější svět. Nedobrovolné obyvatele přeplněného města decimoval hlad a nemoci, byli vystaveni krutosti svých věznitelů – a všudypřítomný byl strach, že deportované čeká „něco horšího“. Tušení vzrostlo, když do Terezína vlaky už nejen přijížděly, ale začaly i odjíždět. „Ghetto Theresienstadt a transporty na východ“ je tématem třetího dílu Příběhů 20. století, které ve třetí řadě mapují okolnosti holocaustu v českých zemích. Zdokumentované výpovědi přeživších vysílá Česká televize každou neděli odpoledne na ČT2.

Židovské obyvatele protektorátu Čechy a Morava deportovali nacisté s chladnou důsledností do Terezína, kde bylo na podzim 1941 zřízeno ghetto. Transporty sem nové obyvatele ale dovážely i z Německa, Rakouska, Slovenska či Nizozemí.

„Nemohl jsem mluvit, ale mohl jsem vidět“

Michaela Vidláková, ročník 1936, má s Terezínem spojenou první ze svých matných vzpomínek. Vybavuje si nedostatek místa, s nímž se potýkal i tamní dětský domov (Kinderheim), kam byla umístěna. Spalo se na půdách, ve výkladních skříních, její postel tvořily dvě sešoupnuté lavice.

„Byla jsem strašně šťastná, když jsem po nějaké době dostala přidělené místo na kavalci,“ přiznává, „ale vůbec jsem si neuvědomila, že to asi stálo život nějaké dítě, které to místo uvolnilo, protože šlo do transportu.“

Přímo v ghettu zemřelo více než třicet tisíc lidí. Mnohé udolal hlad a nemoci, mnozí nevydrželi kruté zacházení. Obávaným místem byla zvláště Malá pevnost, kde gestapo zřídilo věznici. Felix Kolmer sem byl přidělen na práci. Dohlížel na něj esesman, který si dlouhou směnu krátil tím, že do židovského mladíka kopal.

„Nemohl jsem s nikým mluvit, to bylo zakázané, ale mohl jsem vidět. A viděl jsem strašné věci,“ mluví Felix Kolman v dokumentu o momentech, na které nedovede zapomenout.

„Viděl jsem, jak jednomu motykou přerazili obě ruce a pak musel s těma zlomenýma rukama pracovat, za obrovských bolestí. A když se mu ta práce nedařila, tak ho ještě bičovali. Samozřejmě tentýž den zemřel.“

Mají park a můžou si zpívat

Terezín byl místem paradoxů: Na jedné straně se v něm žilo za nedůstojných podmínek a umíralo, na druhé straně se tu Židé, dokonce s podporou nacistické správy, mohli zabavit kulturní činností, která by mimo zdi ghetta jen těžko prošla.

Zinscenované záběry života Židů v Terezíně
Zdroj: ČT/Paměť národa

„Hitlerovci se od začátku domnívali, že budou moci z Terezína zřídit modelové ghetto, kam budou moci za určitých podmínek pozvat relativně nezávislou delegaci, aby ukázali, jak pečují o Židy. Že Terezín není vyhlazovací mašinérie, že tam mají nemocnice, dokonce park. Celé ghetto se proměnilo v Potěmkinovu vesnici,“ vysvětluje Toman Brod.

Delegace se zástupci Červeného kříže Terezín skutečně v roce 1944 navštívila, nacistické divadlo neprohlédli. Ve stejném roce vznikl i propagandistický dokument, známý pod neoficiálním názvem Vůdce daroval Židům město. I jeho smyslem bylo ukázat, jak dobře si Židé v Terezíně žijí.

Díky tomuto zvrácenému záměru se mohla v ghettu beztrestně zpívat Terezínský marš. Píseň, kterou složil deportovaný kabaretiér Karel Švenk, se stala neoficiální hymnou ghetta. Končila slovy: „Hola, zítra život začíná / a tím se blíží čas, / kdy sbalíme svůj raneček / a půjdem domů zas. / Všechno jde, když se chce / za ruce se vezmeme / a na troskách ghetta budeme se smát.“

„To bylo nepředstavitelné, že by v Praze někde na jevišti někdo zpíval o tom, jaká to bude radost a zábava, až skončí protektorát. V tomto smyslu byl Terezín snad jedním z nejsvobodnějších míst v celé Říši,“ domnívá se Toman Brod.

„Maminka nám napíchala benzin“

Z koncertů, divadel, kabaretů a přednášek, které se ve stísněné atmosféře ghetta odehrály, se stala jakýmsi symbolem dětská opera Brundibár. I příběh o tom, jak děti vyzrají na nepřejícího flašinetáře s nápadným knírem, byl zneužit nacistickou propagandou – a pro většinu účinkujících se stal labutí písní. „Všechny ty děti, co tam hrály, šly do plynu. I orchestr, který je doprovázel,“ říká Petr Riesel. Jemu se podařilo smrti vyhnout. Ovšem za nemalou cenu.

Archivní fotografie opery Brundibár v Terezíně
Zdroj: ČT

„Měl to být i můj osud s bratrem, ale máma nám napíchala benzin, abychom měli velké horečky a dostali se z transportu, poněvadž Němci chtěli mít pověst, že transport není likvidační, že lidi jedou na práci, tak tam chtěli mít zdravé lidi. To nás zachránilo asi dvakrát. Samozřejmě jsme to odstonali. Měl jsem z toho benzínu záněty mozkových blan nebo meningeální těžké reakce při horečkách,“ popisuje.

V ghettu, ale aspoň „doma“

Jinde zakázané divadlo a hudba byly pro vězněné Židy vzpruhou, skutečnost ale zakrýt nemohly. „Nebyly jsme dost najedené, byly jsme pořád nemocné, bylo tam spousta blech a štěnic,“ vyjmenovává Dagmar Lieblová, za války jedna z terezínských děvčat.

„Kromě toho jsme měli neustále strach, že nás pošlou z Terezína dál. Když se začalo říkat, že zase pojede transport, tak se každý bál, to bylo vůbec nejhorší ze všeho. Protože Terezín nebyl žádný ráj, ale byli jsme ještě doma svým způsobem, ještě jsme byli v Čechách.“

Terezín se od ledna 1942 stal vytíženou přestupní stanicí. Transporty do něj nejen přijížděly, ale začaly i odjíždět – směrem na východ. V době, kdy ghetto vznikalo, už nacisté Židy na východě masově vraždili, třeba v Chelmnu na polském území zplynováním ve speciálních autech. Cílovou stanicí prvních dvou transportů z Terezína byla Riga v Lotyšsku.

V prvním vlaku seděla i Irena Racková. Osazenstvu nacisté tvrdili, že jedou za prací. „Když jsme přijeli, bylo čtyřicet stupňů pod nulou,“ líčí. Přesto svým způsobem měla štěstí, pro terezínské obyvatele, kteří v dobytčích vagonech dorazili o pár dní později, se Riga stala poslední zastávkou. Nacisté z transportu vybrali 76 práce schopných mužů, zbývajících 924 lidí postříleli v blízkém lese. Mezi nimi i příbuzné Ireny Rackové.

Transport Židů do Terezína
Zdroj: ČT/Paměť národa

„Raději jsme se chtěli zabít, ale nebylo jak“

Na podzim 1942 zavedly koleje osmnáct tisíc lidí z Terezína do tábora Treblinka. Z deportovaných přežili pouze dva. V říjnu začaly jezdit vlaky do Osvětimi, kde už pracovaly plynové komory. Ačkoliv obyvatelé terezínského ghetta dlouho nic o „továrně na smrt“ nevěděli, věděli, slovy jedné z přeživších Chany Malka, „že to bude horší“.

Tehdy třináctiletá Evelina Merová musela do transportu jedoucího neznámo kam nastoupit rovnou z nemocniční postele. Encefalitida nebyla důvodem k odkladu. „Všude byl sníh, jeli jsme divnou krajinou, najednou jsem pochopila, že se nevrátíme. Byla jsem velice klidné dítě, ale najedou na mě padla taková hrůza a začala jsem úplně hystericky křičet a plakat, tenkrát jsem pochopila, že jsme prohráli,“ zmiňuje pro ni zásadní moment z cesty, jejímž cílem se ukázala být Osvětim.

V zimě vyhnali na osvětimskou rampu z terezínského transportu i Ditu Krausovou a její matku. Smrt jim přišla snesitelnější než přežívání ve vyhlazovacím táboře. „To zoufalství bylo takové, že jsme si řekly s maminkou: Uděláme sebevraždu. Už se to nedá snést,“ vypráví Dita Krausová. „Ale nebylo jak. Přemýšlely jsme, jak bychom… bez provazu, bez vysoké věže, bez hluboké řeky, jak bychom to provedly prakticky. No nebylo jak. Tak jsme to táhly dál.“

Deportace z Terezína na východ nepřežilo více než 83 tisíc lidí. Televizní Příběhy 20. století připomínají, že každý z nich měl svůj osobní příběh, své jméno a svou tvář.

Dokumentární cyklus vychází ze svědectví pamětníků. První řada, kterou Česká televize odvysílala v roce 2017, se věnovala normalizaci. Pokračování zaznamenalo osudy, které poznamenala revoluce v roce 1989. Třetí série se pokouší co nejúplněji zmapovat okolnosti a specifika holocaustu v Československu. Dokumenty využívají rozhovorů shromážděných v projektu Paměť národa.

Společnost Post Bellum, která je spolu s ČT autorem televizních Příběhů 20. století, snímá rozhovory metodou zvanou Eye Direct. Respondenti sice vědí, že jsou natáčeni, kamera i tazatel jsou však za zrcadlem a respondenti objektiv kamery nevidí. Výsledný záznam potom vytváří v divácích pocit, že postavy dokumentu hovoří právě k nim, že gestikulují, jako by spolu seděli u jednoho stolu.

Příběhy 20. století
Zdroj: ČT

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

VideoRuský dům v Berlíně čelí kritice. I kvůli možnému porušování sankcí

V Berlíně roste nespokojenost s působením Ruského domu. Instituce se prezentuje jako kulturní centrum. Podobně jako pražský Ruský dům, který se v březnu stal terčem útoku, objekt ale provozuje státní agentura Rossotrudničestvo, která je od roku 2022 na evropském sankčním seznamu. Tyto sankce ale podle spolkového ministerstva zahraničí k automatickému uzavření instituce nevedou. Dům funguje na základě smlouvy mezi Ruskem a Německem uzavřené v roce 2013 na 99 let. Díky ní spolková republika v Rusku stále provozuje vlastní kulturní centra, Goethe Instituty, o které nechce přijít. Spolkovou vládu za to kritizují někteří vládní i opoziční poslanci. Berlínská prokuratura nyní vede vyšetřování proti neznámým nájemníkům bytů v obřím komplexu a řeší, jestli komerční pronájmy porušují sankce. Ruský dům ale obvinění odmítá.
před 14 hhodinami

Cenu Evropské unie za literaturu dostala Kaprálová za román Mariborská hypnóza

Cenu Evropské unie za literaturu letos dostala česká spisovatelka Dora Kaprálová za román Mariborská hypnóza, který vydalo nakladatelství Větrné mlýny. Sedmičlenná porota složená z literárních odborníků Kaprálovou vybrala ze čtrnácti nominovaných kandidátů. Letošní laureátka byla vyhlášena v pátek na Mezinárodním knižním veletrhu ve Varšavě, vyplývá z prohlášení evropského programu Kreativní Evropa.
před 17 hhodinami

Trump přidal své jméno na Kennedyho centrum nezákonně, rozhodl soud

Jméno současného amerického prezidenta Donalda Trumpa bylo na Kennedyho centrum ve Washingtonu přidáno nezákonně, rozhodl v pátek americký federální soud. O přejmenování kulturního centra může rozhodnout jen Kongres, a nikoli správní rada centra, dodal soud. Rovněž uvedl, že rada v březnu uzavřela centrum neoprávněně, napsala agentura AP. Trump v příspěvku na své sociální síti Truth Social rozhodnutí soudu ostře zkritizoval.
29. 5. 2026Aktualizováno29. 5. 2026

V Madridu odhalili sochu Františka Suchého, který zachraňoval popel obětí nacismu

Ve španělském Madridu v pátek v poledne odhalili sochu Františka Suchého, bývalého ředitele strašnického krematoria v Praze, který ukrýval popel obětí nacismu, aby jednou mohly být důstojně pohřbeny. Mezi obětmi bylo i několik Španělů, kteří za druhé světové války zemřeli v koncentračním táboře Hradištko u Prahy. Spolu se svým synem Františkem Suchým mladším zachránil pozůstatky 2200 zavražděných. Autorem pomníku je sochař Jakub Vlček.
29. 5. 2026Aktualizováno29. 5. 2026

Podívejte se, kde a v kolik otevírají na Noc kostelů

Už poosmnácté pozvali správci stovek kostelů, kaplí a modliteben při akci Noc kostelů návštěvníky k prohlídce, koncertu, debatě či setkání. Letošní ročník nese motto odvaha. Organizátoři chtějí upozornit na význam vnitřní síly, překonávání strachu a otevřenosti vůči novým setkáním. V mapě můžete vyhledat informace o otevírací době všech kostelů i odkazy na další podrobnosti.
29. 5. 2026

AI pomohla rozluštit vatikánskou Borgovu šifru i další staré texty

Umělá inteligence (AI) pomáhá historikům odhalovat tajemství stovky let starých šifer ukrytých v archivech a knihovnách po celém světě. Díky novým algoritmům se daří rozluštit staré texty, které byly dosud nečitelné, a nahlédnout tak do světa tajných lékařských receptů, milostných dopisů i politických intrik, píše britská stanice BBC.
29. 5. 2026

Muž dostal 15 let vězení za plánovaní útoku na koncert Swiftové

Soud ve Vídni poslal na 15 let do vězení jednadvacetiletého Rakušana Berana A. za plánování útoku na koncert americké popové hvězdy Taylor Swiftové ve Vídni v roce 2024, uvedly agentury APA a DPA. Podle soudců je muž se severomakedonskými kořeny rovněž vinný z podílu na založení teroristické buňky.
28. 5. 2026

Zemřel jeden z „Cimrmanů“ Jan Hraběta

V 86 letech zemřel herec a komik Jan Hraběta, člen Divadla Járy Cimrmana, kde působil od konce sedmdesátých let. Tento „přední cimrmanolog, zadní herec, originální řezbář i básník“ má na kontě také přes třicet epizodních rolí ve filmech a seriálech.
28. 5. 2026Aktualizováno28. 5. 2026
Načítání...