Karel Cudlín, Jan Dobrovský a Martin Wágner se společně vydali na „exkurzi do starých dobrých časů“. Ze 150 černobílých snímků Ukrajiny, kam jezdili od devadesátých let, sestavili zprávu o „ztracené Evropě“. Ve fotografické publikaci Lost Europe se dělí se čtenáři o poetiku upřímnějšího, ale také nelítostnějšího – a každopádně mizejícího – světa.
Ukrajinu dokumentovali autoři každý sám i při společných cestách. Například Karel Cudlín se na Východ vrací od začátku devadesátých let. Přišlo mu zajímavé sledovat rozpad sovětského impéria optikou běžného života mimo městská centra.
„Ukrajina není jednolitý celek. Je západní Ukrajina, podkarpatská Ukrajina, východní Ukrajina. A velká města jako třeba Kyjev, která v knize jsou jen minimálně, vypadají zase úplně jinak,“ podotýká Cudlín.
Obrazy o životě
Martin Wágner vnímá zemi skrze její obyvatele. Líbí se mu ztvárňovat lidi tak, že na fotografii ani není vidět, kdy byla pořízena. Chybí jednoznačné odkazy v podobě oblečení nebo třeba dobových reklam. „Chtěl bych dělat poetické a trochu mystické snímky. Ne vždycky se mi to povede, ale chtěl bych, aby moje fotografie byly obrazy o životě,“ přeje si.
Odhadnout, kdy člověk pořídí tu nejlepší fotografii, nejde. Je proto třeba být připraven, radí Wágner. „Když jsem jezdil na Ukrajinu nebo na Sibiř, vždycky jsem si na hranici Vyšné Nemecké – Užhorod oblékl foťák a snažil jsem se ho nesundat, dokud jsem nebyl zase zpátky v Užhorodě. V momentě, kdy jsem začal jezdit autem, tak se rapidně snížilo množství fotografií, s nimiž jsem byl spokojený,“ vypráví.
Interpretace našich pocitů
Podle Cudlína by na čtenáře měla kniha působit, jako by pozoroval okolí při cestě vlakem. „Nejsme reportéři, nezaznamenáváme konkrétní děj. Jsme dokumentaristé a fotografujeme životní emoci. Fotografie není interpretace pravdy, ale interpretace našich pocitů,“ vysvětluje Jan Dobrovský.
Chronologické řazení snímků není důležité i proto, že některé věci zůstávají stále stejné. „Samozřejmě trošku se změnila auta, je víc PET lahví, lidé mají možná jiné hodinky, ale jinak jsou především malá města a vesnice podobné. Navíc primárně fotografuju černobíle a snažím se zachycovat svět tak, jak jsem ho zachycoval před mnoha lety,“ říká Dobrovský.
Autoři uvádějí, že publikace dokumentuje konec, který ale nelze vnímat jako tragický, ani jako happy end. A zároveň dílem všech tří tvůrců prostupuje nostalgie po „opravdovosti“, i když ve skutečnosti by podle ní své současné životy přizpůsobit nezvládli.
„Společná je nám všem třem představa o sentimentu ztraceného dětství a dospívání. Něčeho, co jsme v Evropě ještě zažili – přímočarost radostí a starostí, spojení s půdou, život v chalupě. To nás oslovuje všechny stejně. Chtěli jsme dát najevo, že v nás to vše vyvolává příjemné pocity, ale už v tom neumíme žít,“ shrnuje Dobrovský.
