Odešel Karel Fiala, představitel Limonádového Joea

„Na Limonádníka vzpomínám rád, nevadí mi, že mi ho lidé přišpendlili na celý život,“ komentoval zdánlivé prokletí své nejslavnější role. Pistolníka přebral Jiřímu Kodetovi, jako hvězda karlínské operety byl ale právě on pro Oldřicha Lipského a Jiřího Brdečku tím pravým typem milovníka se sladkým operetním úsměvem.

„Dodnes nevím, jestli byla lepší jediná superrole, nebo hodně průměrných. Beru to jako osud,“ svěřil se ostravský rodák, který jinak u filmu spíš paběrkoval.

Hrál třeba Dalibora v přepisu Smetanovy opery, objevil se v pohádkách Dařbuján a Pandrhola a Labakan nebo dramatu Martina Friče Povodeň, po Limonádovém Joeovi ale dostával před kamerou příležitost hlavně v televizi.

O to výraznější byly Fialovy role v Hudebním divadle Karlín, kam nastoupil v roce 1954. Byl tenor, skvěle zpíval, výborně hrál, a navíc dobře vypadal, a tak jeho operetní hvězda stoupala. Zazpíval si všechno, po čem toužil, celý světový repertoár operetních špiček.

Veterán karlínského divadla

V karlínském divadle během čtyř dekád snad nebyl muzikál, v němž by Fiala neměl jednu z hlavních rolí. Jako tenor hrál skoro samé „klaďasy“ a milovníky, nejraději měl prý Tonyho z West Side Story. „To představení mělo takovou atmosféru, že lidi skoro nedýchali,“ vzpomínal herec, který „celá ta léta vyznával lásku nějaké ženské na jevišti“. Vášnivý polibek představitelce titulní role Rose Marie ostatně přinesl Karlu Fialovi i lásku jeho třetí ženy –⁠ Věry Vlkové.

„Ta hra končí polibkem. A Věra tvrdí, že jsem ji na konci tak vášnivě políbil, až to zajiskřilo. Je pravda, že jsme od té doby spolu začali chodit,“ vzpomínal na začátky vztahu, ze kterého vzešli synové Jan a Tomáš (kromě nich měl ještě Borise a Karla). „Můj život byla opereta,“ řekl jednou s jen malou dávkou nadsázky Fiala, který s Věrou tvořil pár přes půl století.

Hercem náhodou

K úspěšné herecké a pěvecké kariéře –⁠ a tedy i ke své třetí ženě –⁠ se přitom Karel Fiala dostal vlastně náhodou. Narodil se do rodiny kominického mistra. Když za okupace nemohl dokončit gymnázium, začal se věnovat otcovu řemeslu. Střechy ale krátce po válce vyměnil za pražskou konzervatoř, talentovaného mladíka si totiž všiml profesor Ševčík z ostravské hudební školy, který jej připravil na přijímací zkoušky. „Nebýt jeho, nezpívám,“ svěřil se Fiala.

Už na konzervatoři, kterou dokončil v roce 1952, začal Fiala působit v Národním divadle, kariéru v operním souboru mu ale zhatila tréma. „Dokud jsem stál, byl jsem celkem suverén. Ale pak jsem měl vzít Mařenku kolem ramen, usednout s ní na lavičku a zpívat Věrné milování. Trémou se mi najednou roztřásla noha a na dřevěné podlaze to vibrovalo a nešlo to zastavit,“ popsal Fiala své zkušební vystoupení v roli Jeníka v Prodané nevěstě, po kterém bylo jasné, že z něj pěvec nebude.

Fiasko v opeře ale ani trochu nevadilo Oldřichu Novému, který v té době působil v karlínském divadle a mladého pěvce přijal. „Byl to nesmírně noblesní pán a ihned jsme si padli do oka. Do měsíce jsem zpíval Cikánského barona,“ přiblížil počátky úspěšného působení Fiala, který z Karlína odešel až počátkem 90. let. Část souboru včetně Fialy a jeho ženy si tehdy nepadla do oka s novým ředitelem a musela odejít. Jezdil pak na zájezdová představení a vystupoval jako host na různých scénách.

Až do vysokého věku se přitom udržoval v kondici, za což do značné míry vděčil i genům –⁠ jeho otec se dožil 90, maminka pak 89 let. „Od 14 let jsem hrál tenis. Myslím si, že to sehrálo velikánskou roli, mám naběháno hodně kilometrů,“ řekl Fiala. A když musel s tenisem skončit, trávil dědeček herečky Anny Fialové čas nejraději na chalupě v Chřibské v Českém Švýcarsku.