Národní divadlo uvádí v obnovené premiéře balet inspirovaný veršovaným románem ruského romantika Alexandra Puškina. Milostný příběh samolibého mladíka Evžena Oněgina a sentimentální Taťány inspiroval tvůrce napříč žánry. První scéna zvolila nejznámější taneční zpracování od choreografa Johna Cranka.
Na jeviště se příběh milostného míjení Oněgina a Taťány dostal poprvé v roce 1879, kdy Puškinův román zhudebnil Petr Iljič Čajkovskij. John Cranko svou baletní verzi vytvořil o zhruba osmdesát let později. Hudební pojetí Kurta-Heinze Stolze přitom sice vycházelo z Čajkovského hudby, ale ne jeho opery o Oněginovi. Německý skladatel využil většinou neznámé skladby a spojil je v jeden celek.
Crankova choreografie patří v inscenování baletního Oněgina k nejoblíbenějším. Děj sděluje pochopitelným způsobem i divákům, kteří Puškinovu předlohu neznají. „Crankův příběh je vyprávěný srdcem. Myslím, že je velmi důležité, aby naši tanečníci zažili, odkud vychází cit,“ podotýká Filip Barankiewicz.
Baletní Oněgin s Crankovou choreografií byl na repertoáru Národního divadla s přestávkami už v letech 2005 až 2012. Účinkovali v něm tehdy například Jiří Kodym a Tereza Podařilová. Na aktuálním nastudování se podílejí i jako baletní mistři. „V momentě, kdy začne hrát hudba, mám ho stále pod kůží. Vybavuje se mi všechno, od kroků po emoce, které jsem na jevišti prožívala,“ přiznává Podařilová.
V roli Taťány se nyní střídají Miho Ogimoto, Nikola Márová a Alina Nanu. Jejich osudového Oněgina ztvárňuje Patrik Holeček, Danilo Lo Monaco a Giovanni Rotolo. „Je to komplexní postava. Musíte mít technické schopnosti, zvládat tanec v páru, ale hlavně také umět hrát,“ říká o nastudování titulní role poslední jmenovaný.
Historicky první Crankovou Taťánou byla brazilská primabalerína Marcia Haydée. Právě pro ni choreograf vytvořil velkou část svého repertoáru. Dvaaosmdesátiletá tanečnice přijede v květnu do Prahy, aby dohlédla na českou premiéru další Crankovy choreografie – k Čajkovského baletu Spící krasavice.
