Po Sudetském domě se Javůrek rozveselil Léty sametovými

Javůrek se ve svých románech věnuje především tématům českého pohraničí, paměti krajiny a osudům lidí z Krušných hor. Známý je zejména trilogií Sudetský dům. Obsáhl v ní osudy lidí provázaných jedním místem od poválečných let až do doby před okupací v roce 1968.

Novinka je podle autora jiná, byť podtitul slibuje „příběh jedné (ne)obyčejné rodiny z časů, kdy se lámaly dějiny“. „Po trilogii, která nebyla lehká na psaní, jsem chtěl napsat něco veselého,“ vysvětluje.

Dobový kontext ale neopomíjí. Budování komunismu a následné polevování během pražského jara má vliv na příběh. „Na druhou stranu to není historický román, takže historické téma není nosné. Chtěl jsem popsat obyčejné lidi, kteří tu dobu prožívali každý po svém. Často jsou zajímaví sami o sobě a nemusí být vůbec ničím přelomoví,“ upřesnil Javůrek.

Z postav volně inspirovaných rodinou jsem udělal pitomce, přiznává

Vyprávění se opět točí kolem jedné rodiny. Tentokrát zastoupené mimo jiné dvěma odlišnými a spolu soupeřícími dědečky. Pracují ve stejné továrně – jeden je ale straník a náměstek, druhý je věčný rebel, který komunisty nesnáší. „A pak přijde 17. listopad, který jejich životní role zcela obrátí,“ dodal Javůrek.

Inspiraci ve vlastním příbuzenstvu nezapírá, nicméně záměr napsat o své rodinné historii se během vzniku knihy posouval. „Když jsem si pak přečetl rukopis, zjistil jsem, že jsem z hlavních postav udělal takové pitomce, že nemůžu nikde tvrdit, že je to o naší rodině. Takže už říkám, že je to volně inspirováno,“ přiznal.

Podotýká, že podobné situace, jako jsou vylíčené v knize, můžou znát i čtenáři ze svých domovů. Takové odezvy se mu dostávaly i na předchozí prózy. „Největší pochvala je, když někdo ze starší generace napíše: ‚Takhle si to pamatuju.‘ Je potřeba tyto lidi hodně poslouchat, protože mám pocit, že ve školách končí dějepis druhou světovou válkou a doba po ní se neučí,“ míní.