Oblastní galerie Liberec připravila výstavu Poezie a performance. Název může znít nezvykle, ilustruje však jednu důležitou etapu umění konce minulého století.
Počínaje polovinou minulého století nastalo v současném umění, především v jeho experimentálnější poloze, období převracení a zpochybňování – a to i dosavadních výdobytků avantgardy. Zkrátka velké přehodnocování, k němuž by měla zákonitě každá nová generace tvůrců dojít.
Dělo se tomu tak v řadě proudů, jež dohromady skládaly celou tu bouřlivou dobu proměn, a to nejen ve výtvarném umění, ale i hudbě, vážné i populární, literatuře, a také – a to nelze pominout – i ve společnosti. Však je také vše spolu více než provázané.
Zneužívání jazyka
Jednou z oblastí zájmu byl jazyk – jakožto prostředek komunikace, ale také coby nositel dalších funkcí a významů. Lingvisté a filozofové, ale také řada spisovatelů si stále více uvědomovala, že jazyk jako takový na jednu stranu nabízí daleko více, na druhou dochází k jeho vyprazdňování, zneužívání.
Logicky si tedy kladli otázku, kde a jaké jsou meze jazyka? Co ještě lze a kdy již dochází k jeho zborcení, ztrátě komunikativnosti? A také: lze i s tímto nějak pracovat, vnímat to jako určitý nástroj, odrazový můstek? Lze i tímto, ba právě tímto zborceným jazykem vyjádřit něco, co by jinak nešlo tak snadno a průkazně? Zvláště pak v podmínkách reálného socialismu?
Má to svou logiku, státní propaganda a média s jazykem zacházela tak, že umělci byli téměř tlačeni, jak správně píší kurátoři, „k úsilí vymanit se z mocensky kontrolovaného zacházení s jazykem a z normativních komunikačních forem, které ovládají naše ‚zde‘ a ‚nyní‘.“
Nelze než v tuto chvíli krátce nezmínit výzkumy, kterými ve svých literárních experimentech americký prozaik William Burroughs podroboval přesně to, co vadilo i východoevropským umělcům a teoretikům: tedy ono zneužívání jazyka k ovládání a brainwashingu, zneužívání vedoucí až k doslovnému vyždímání jazyka.
Redefinice poezie
Libereckou výstavu Poezie a performance připravili profesor curyšské univerzity Tomáš Glanc, německá slavistka a historička umění Sabine Hänsgenová a liberecký performer a básník Pavel Novotný.
Ať již tak činili kurátoři vědomě, či ne, bylo nutné v podstatě redefinovat oba pojmy z názvu výstavy, především tedy ten první. Respektive reflektovat redefinice, které prováděli sami umělci, a to nejen básníci. Protože poezii je třeba vnímat jako fenomén daleko širší než pouhé skládání veršů, a jedno zdali tradiční či ne. Poezii je třeba vnímat jako skutečně širokou aktivitu, vztáhnout ji na vše, co nás obklopuje. Vše je ale pouze o úhlu pohledu, o nastavení.
Pokud na ně ovšem přistoupíme – například Jean-Arthur Rimbaud tento problém řešil už před více než sto lety –, rozevře se nám, coby tvůrcům, zcela nové pole. A v kombinaci s již zmíněnými snahami, s úsilím demaskovat a vymanit se z institucionalizovaného ovládání jazykem, získává umělec nové nástroje, nové zbraně. A v případě východoevropských umělců, kteří se v tomto rámci pohybovali, to boj skutečně byl.
Pokud jde o performanci, i ta nabývala v místním regionu jiných forem, byla především nositelem subverzivní reflexe východoevropské reality, a opět, i zde šlo o její nasvícení a následný boj.
Na bojišti
Rozdělení liberecké výstavy do šesti sekcí všechna tato východiska odráží, zároveň je můžeme vnímat jako šest různých bojišť.
První, Performance čtení a psaní, ilustruje právě ono vyprazdňování jazyka – například Ľubomír Ďurček ve své performanci Návštěvník (Pět návštěv) z roku 1980 vždy na dvacet vteřin postál u dveří svých přátel, mlčel však, ústa měl totiž plná komunistického deníku Pravda. Akce tedy vlastně nadruhou.
Podobně chorvatský performer Mladen Stilinović ve své akci Slabikář 1, 2, 3 z roku 1973 zabíral slova z uličních nápisů, vývěsek a podobně a požadoval, aby je diváci předčítali nahlas. Touto kombinací slova, obrazu a hlasu pak dostatečně demaskoval prázdnotu těchto sdělení.
Sekce Tělesná poezie přibližuje další důležitý aspekt sbližování naznačený v názvu výstavy, kdy tělo samotné se stává nositelem sdělení, jako je tomu například v akci východoněmecké umělkyně a básnířky Gabriele Stötzerové … nebavila jsem vás báječně?, při níž se za stálého opakování otázky potírá bílou a rudou barvou jako domorodci na Bali. Či ve videu Chorvata Raši Todosijeviće Co je umění, Patricie Henningsová? z roku 1978 video, kdy je otázka provázena ne zrovna šetrným zacházením s „vyslýchanou“ dívkou.
S tělesnou poezií souvisí další sekce či úhel pohledu – Intervence do veřejného prostoru. Nebylo to nic nového, v této oblasti se dostatečně vyznamenali již futuristé a dadaisté, a u nás třeba Milan Knížák. Ovšem i zde je vše vsazeno do dobového kontextu, jako třeba v performanci Evropa polské Akademie Ruchu z roku 1976. Ze tmy vybíhající umělci drží různá hesla, třeba „Rvou nám do hrdla potravu ducha“, a zase mizí do tmy.
Polka Ewa Partumová ve své Legalitě prostoru z roku 1971 vyskládala do prostoru samé značky a cedule se zákazy, gesto jistě dostatečně výmluvné. A v Aktivní poezii ze stejného roku rozhazuje v parodii na agitační nástěnky a plochy a vyprázdnění významu slov po poli nástěnková písmena.
Typický pro sekci Jazykové hry je příspěvek Slogan ruské skupiny Kolektivní akce (Kollektivnye Dejstviya) – na malé železniční stanici Firsanovka na trati Moskva–Leningrad roztáhli 26. ledna 1977 mezi zasněženými smrky transparent s nápisem „Na nic si nestěžuji a vše se mi líbí, ačkoliv jsem tu nikdy nebyl a nic o těchto místech nevím“. A je jasné, co si asi běžní diváci mysleli, než dílo zlikvidovala policie.
Byla řeč o básnících a rozšiřování pojmu poezie: sekce Audiogesta nabízí dostatek materiálu, i díky tomu, že na jaře 1969 proběhl ve studiu libereckého rozhlasu Semestr experimentální tvorby, kdy každý tvůrce dostal k disposici dvacet pět hodin plus herce Šaldova divadla, jeho sbor a orchestr. Výsledkem jsou dodnes zajímavé nahrávky Josefa Hiršala s Bohumilou Grögerovou, Jiřího Koláře a Ladislava Nováka experimentující s různě deformovanými hlasy a dalšími studiovými efekty.
Typická je práce rakouského básníka a vizuálního umělce Gerharda Rühma Cenzurovaná řeč, kdy jsou z nahrávky vymazané všechny samohlásky. Dodnes aktuálně pak zní práce Václava Havla Čechy krásné, Čechy mé, jež je krutou zvukovou koláží výroků politiků, komunistických, předválečných i protektorátních. Pro přiblížení jsou nahrávky doplněny řadou autorských partitur a realizačních poznámek. V poslední sekci Kinematografická poezie jsou zastoupeni především umělci z tehdejší NDR.
Výstava Poezie a performance je prodloužena do května a zatím je možné si ji virtuálně prohlédnout na YouTube kanále galerie. Samotní kurátoři k ní poznamenávají: „V časech politických krizí získává vztah poezie a performance výjimečnou naléhavost, neboť v těchto efemérních a mnohotvárných uměleckých tvarech mohou být vyjádřeny souvislosti, které by jinak zůstaly nevyslovené.“
