Recenze: Bruce Willis v kůži Charlese Bronsona splnil slušné béčkové Přání smrti

Poprvé jsme se s Paulem Kerseyem setkali v roce 1974 v New Yorku. Tehdy se, poté co mu zmasakrovali rodinu, změnil z architekta v nemilosrdného mstitele, který ví, že dobrý padouch je mrtvý padouch. V režii Michaela Winnera si ho s chutí chlápka, co se pro takové role narodil, zahrál Charles Bronson. Po osmi letech se přesunul ve výživné béčkové dvojce do L. A., kde to odskákala jeho dcera, takže znovu bylo za co se mstít.

V trojce (z roku 1985) se v masové vyvražďovačce pouličního gangu rozloučil s režisérem Michaelem Winnerem a přibývající léta kompenzoval razantnější palební silou – a zdálo se, že to je finále.

Nicméně celou (pětidílnou) sérii ještě dorazily dva přilepené výpotky se strmě skomírajícími tržbami. Uvedeny byly pod společným názvem Touha smrti: ve filmu s podtitulem Tvrdý zákrok (1987) se Paul dostává do křížku s drogovými dealery a v následujcí Tváři smrti (1994) se rozhodl vyhlásit válku mafiánům. Po pětce bylo už jasné, že tohle je Kerseyho alias Bronsonova nezvratná labutí píseň.

Přichází „Smrťák“ Bruce Willis

Podle hesla „nikdy neříkej nikdy“ více než čtyřicet let poté, co na ulici odstřelil svého prvního padoucha, je tu Paul Kersey znova. Na filmové plátno ho v remaku akčňáku ze „sedmdesátek“ přivádí kontroverzní režisér krvavého hororového výplachu Hostel Eli Roth a novou podobu mu vtiskl stále charismatický, a je-li třeba, i dostatečně tvrdý Bruce Willis.

Tentokrát nestojí u rýsovacího prkna, ale jako lékař u operačního stolu na pohotovosti, kde denně vidí, že Chicago se stále více stává městem zločinu, jehož terčem zanedlouho bude i jeho rodina. A podle starého schématu se znovu rozbíhá známá hra na pomstu s novými protagonisty, v níž Kersey znovu udělá to, co musí.

Obsazení Bruce Willise je trefou do černého. V mikině s kapucí mu to sekne a je stále v akčních scénách přesvědčivý, s Glockem stejně jistý jako se skalpelem a sem tam i suše hláškující, což připomíná jeho slavné akční hrdiny. Ostatní, včetně Deana Norrise jako policajta na baterky a zajímavé modelky Camily Morroneové (dcera Jordan, která hodně filmového času proleží v nemocniční posteli), jsou tu spíše do počtu.

Přímočará oldschoolovka

Staronová story není hloupá, ale ani zvlášť objevná. Její předností je, že jako oldschoolově pojatá akční a přímočará pomsta zbytečně nefilozofuje a navzdory pomalejšímu rozjezdu spíše koná, postupně nabírá tempo a nakonec docela slušně odsejpá.

Založená je na dvou následujících premisách (přičemž s oběma je možné polemizovat): Jsou situace, kdy člověk musí vzít spravedlnost do vlastních rukou, a když chce ochránit to, co mu patří, nesmí čekat na policajty, ale postarat se o to sám. 

Eli Roth je spíše průměrný filmař, který ožívá ve chvílích, kdy může pořádně zatlačit na pilu, což v tomto případě činí zejména v garážové kreaci, kde Paul pracuje střídavě se skalpelem, brzdovou kapalinou a heverem.

Dál už toho za sebe moc nepřidá a příliš se nepárá ani s věrohodností klíčové figury (Kerseyho přerod z lékaře, který životy zachraňuje, v zabijáka, jenž je nemilosrdně likviduje) či zdůvodněním postav vedlejších (spíše nadbytečná figura Paulova bráchy Franka, o níž nevíte, proč tu vlastně je) nebo hluchými sekvencemi, jako je konflikt s fandou na školním zápase.

Druhé přání? Spíš ne

Přání smrti je remake kultovky, která přiznaně kopíruje béčkovost originálu, natěšeně šustí popcornem, na nic si nehraje a v každém případě začíná lépe, než originální série v roce 1994 končila. To ovšem neznamená, že je víc nežli standardně odvedeným revenge thrillerem, který chce především bavit, což má šanci zejména u příznivců žánru a Bruce Willise.

Na projekci jsem šel s obavami a odcházel s docela příjemným pocitem, že se nenaplnily, a otázkou, jak tenhle film pasuje do současných stříleček na amerických středních školách a diskusích o právu na držení zbraně. A také s tím, že to, co jsem viděl, je spíše nostalgická jednorázovka nežli dostatečně vitální impuls k odstartování (staro)nové série.