Recenze: I ve sci-fi můžete mít nárok na hřejivé objetí. S Becky Chambersovou

Debutový román Američanky Becky Chambersové (*1985) Dlouhá cesta na malou rozzlobenou planetu se nestal knihou vyhrávající ceny. Získal sice několik nominací (především na Cenu Arthura C. Clarka), ale spíše byl vnímán jako malé velké dílo v pozadí. Volné pokračování Dvě místa na slunci rozvíjí silné stránky prvotiny, částečně odstraňuje její slabiny a vysloužilo si nominaci na cenu Hugo za rok 2017.

U obou románů platí, že jde o čtenářsky vstřícné texty, což v české edici ještě podtrhují promyšlená grafická úprava a použitý typ písma. Ale především: obě díla ve čtenáři rezonují ještě dlouho po dočtení a návrat k nim, případně do světa Galaktického společenství, v němž se odehrávají, je útěšný, čehož si také všímají zahraniční recenze.

Chambersová totiž nestaví příběhy okolo atrakcí typických pro space opery (velká mezihvězdná impéria, akční děj, exotické planety), nýbrž okolo potkávání se postav a jejich rozhovorů.

Umělá inteligence má problémy s láskou

Prvotina Dlouhá cesta na malou rozzlobenou planetu vypráví příběh posádky mezihvězdné lodi Poutník, která se živí vytvářením takzvaných tunelů, umožňujících cestování nadsvětelnou rychlostí. Očima nové členky posádky, lidské dívky Rosemary, sledujeme cestu na místo příští zakázky, během níž se stane několik událostí. Například dojde k přepadení Poutníka vesmírnými piráty. To ovšem nevyřeší hrubá síla, nýbrž zdvořilé využití kulturních zvláštností útočníků, které Rosemary zná.

Celou recenzi na knihu Dvě místa na slunci si můžete přečíst na kulturním speciálu ČT ArtZóna, odkud byl text Borise Hokra převzat.