Skupina Blue Effect nahrála počátkem 70. let, za doprovodu Jazzového orchestru Československého rozhlasu, desky Nová syntéza a Nová syntéza 2. Nedávno znovu vyšly jako dvojalbum jak na vinylu, tak na CD, a vybízejí proto k zamyšlení nad touto etapou ve vývoji naší významné kapely. Etapou, jež nebyla rozhodně jalová.
Úvodem jedno vysvětlení: kapela je sice na obalu první desky označena jako Modrý efekt, na druhém pak jako M. Efekt, v srdcích fanoušků však přesto i nadále zůstávala Blue Effectem, tak, jak se jmenovala, než byla za normalizace přinucena k odangličtění názvu i textů. A proto o ní tak i budeme mluvit.
Po vydání debutového alba Meditace (1970), jemuž předcházel úspěšný singl Slunečný hrob / I've Got My Mojo Working a jedno stylově neujasněné EP, zamířil Blue Effect v roce 1970 do studia s tehdy free-jazzovým Jazz Q Praha Martina Kratochvíla.
Výsledkem bylo vynikající, stále spíše přehlížené album Coniunctio, na němž obě strany vstoupily na neprobádané území, zároveň byly nevědomky v souladu se světovým vývojem. Pro Blue Effect to bylo zároveň potvrzení, že námluvy s jazzem mohou být velice podnětné a přínosné – pro všechny zúčastněné.
Vzájemný respekt k tomu „svému“
Logickým krokem tedy bylo kývnutí na nabídku JOČRu ke společnému nahrávání. Došlo k němu v červenci 1971 a všech pět nahrávek alba Nová syntéza (tři skladby složili členové Blue Effectu, kytarista Radim Hladík a zpěvák a klavírista Lešek Semelka, dvě dirigent JOČRu Kamil Hála se svým bratrem Vlastimilem) obstojí i ve zkoušce času. Jak Blue Effect, tak JOČR se drží toho „svého“, z celého alba je zároveň slyšet a cítit, jak se navzájem nejen respektují, ale i poslouchají.
Úvodní Hladíkova Má hra začíná sice klidně rozkládanými akordy klavíru, pak se ale přidají jazzové dechy, kytara, obě kapely a od tohoto momentu si volně přehazují témata. Sympatické také je, že žádná ze stran nechce mít navrch. A samozřejmě dojde i na brilantní, leč neexhibující Hladíkovo sólo, následované vygradovaným finále všech muzikantů.
Semelkův Směr jihovýchod začíná pěkně zostra štěky dechů, aby se pak zklidnil do dialogu trombónu s trubkami, které nesou hlavní téma. A opět dostane prostor Hladíkova kytara, podmalována řezanými dechy.
Blues Modrého efektu od bratrů Hálových je půdorysem klasického blues, forma, v níž se především Hladík cítil jako doma. Nepřekvapí tedy jeho nápady nabité sólo – mimochodem, a to platí pro všechna Hladíkova sóla, byť vynikající technik, nikdy nepředváděl své rychlé prsty, nejednalo se o nějaké etudy, ale každé sólo měl do poslední noty promyšlené. A opět zde JOČR funguje jako spolehlivý společník. Závěrečná Nová syntéza jakoby na téměř čtvrthodinové ploše shrnula vše, co již zaznělo, prostor se najde i pro sóla dalších muzikantů.
Nová (jiná) syntéza
Pokračování úspěšné Nové syntézy o tři roky později bylo (a snad i muselo) být jiné, nemělo-li dojít k opakování. Takže, opět zde máme jak Blue Effect, tak JOČR, ovšem výsledek je tentokrát rockovější, dá-li se to tak ovšem říct. Jistě to je i díky zpěvu Leška Semelky, jehož dramaticky chraplavý zpěv kapelu tehdy, vedle Hladíkovy kytary, charakterizoval, a také tím, že všechny skladby psali členové Blue Effectu.
Skladba Nová syntéza 2, jež otevírá druhý disk, dává na ploše dvaadvaceti minut prostor jak oběma zmíněným muzikantům, tak JOČRu. A také Sboru Pavla Kühnla, který v hymnicky gradujících pasážích dodává skladbě nebývalý, leč nerušící patos. Mimochodem, pokud mě paměť neklame, hrávala se tato skladba živě pod názvem Má hra, což ale není tak podstatné. Důležité je, že i přes svou délku nenudí. Vydařené jsou i další tři skladby, z nichž zvláště Klíště je skutečnou exhibicí Semelkova expresivního zpěvu.
Ovšem pochvalu si rozhodně nezaslouží texty alba – úvodní skladbu otextoval Pavel Vrba, který v té době „vylepšoval“ svými texty písně řady rockových kapel, tedy těch, které mohly vydávat, a byl oslavován jako tvůrce rockové snahy o „poezii“. Jeho příspěvky na Novou syntézu jsou ovšem při pozorném poslechu spíše jen jakýmsi slovním salátem, rádoby surrealizujícím či co, zkrátka: mnoho slov, ale nic víc. Škoda. A podobně bezobsažné jsou i texty Eduarda Pergnera. Možná byly diktovány snahou o to nijak nenarazit, nám to ale může být jedno.
Vydání na CD je rozšířeno bonusy. Novou syntézu doplňuje dvadvacetiminutová Variace na baletní hudbu Arama Chačaturjana, tedy balet Gajané a z něj pocházející Šavlový tanec, v provedení JOČRu a s hostujícím Radimem Hladíkem. Nová syntéza 2 je pak doplněna třemi Hladíkovými instrumentálkami, které však již spíše ukazovaly na další vývoj kapely. Blue Effect se k jazzu již nikdy nevrátil, touto etapou však prošel se ctí.
