Recenze: Ztratili jsme Stalina, ale ne smysl pro cynickou satiru

Nedotknutelný Josif Vissarionovič Stalin 5. března 1953 zemřel. Stalo se to v záchvatu vzteklého smíchu a papaláši z Kremlu se nevybíravě začínají rvát o to, kdo to teď vezme za něj. Ve hře je doživotní (to jest většinou nedlouhý) pobyt v gulagu, kulka popravčí čety za úsvitu a post generálního tajemníka, kvůli kterému se předchozí vyplatí risknout. 

Britský režisér Armando Iannucci, který má v žánru politické satiry slušně natrénováno, otevírá svět, kde se dějí šílené věci, o nichž vypráví se suchým a hodně černým britským humorem hojně zavlažovaným krví, slzami a také kaluží předsmrtné moče vraha Stalina (Adrian McLoughlin). 

Úchylná zábava a cynická legrace může začít a monstrózní figury, jejichž charaktery napsala reálná historie (z níž scenárista mohl opisovat) si může v totalitě ruského Absurdistánu zatančit kozáčka mezi trůnem a popravčí četou. Iannucciho klauni a vrazi vyrážejí na zteč – a vy se jim budete buď smát, nebo se otřásat odporem, případně (a zřejmě marně) testovat, jestli se dá stihnout obojí.

(Čeho) všeho jsou schopní

Pod režijním vedením, které není opatrné ani úzkostlivé, ožívá servilní a strachem pokřivené politbyro, v němž každá figura předvádí, čeho všeho je schopná, a anglosaský casting, jenž si odmítá vypomáhat falešným ruským přízvukem, si to náramně užívá.

Vyčnívá z něj zejména přesvědčivě tvárný a na tuto chvíli číhající intrikán Steve Buscemi alias Nikita Sergejevič Chruščov, těsně následovaný rvavým hlavounem NKVD Lavrentijem Berijou v robustním podání Simona Russella Bealeho. Své si tu odehrál i bývalý Monty Python Michael Palin, jehož úsměvný Molotov je ale stejně bezskrupulózní jako ostatní.

Jason Isaacs i to jako maršál Georgij Žukov zejména v závěru slušně odpracuje a asi nejvíce přehrává (k čemuž tohle aranžmá svádí) Jeffrey Tambor jako nomenklaturní úředník Malenkov, který se na chvíli ocitne na vrcholu „potravinového“ řetězce, ale evidentně nemá páru, o co tu vlastně jde. Ve stylu všichni proti všem, poslední bitva vzplála a monstra se dala na pochod.

Síla i slabina černého humoru

Ztratili jsme Stalina je svým způsobem šílený, nekonvenční a provokující výkřik, satirická parodie na smrt a to, kam až může člověk zajít, když jím přestane být. Je hodně umluvená a svým způsobem teatrální a vyvolává mrazivý a depresivní smích z věcí, které nejsou vůbec úsměvné. Je brutální, cynická a nemístně černohumorná, v čemž je její síla i slabina.

Není filmově nadprůměrná, ale je určitě odvážná a originální, byť někdy obtížně stravitelná. Její humor je jako kus syrové flákoty, kterou vás někdo vezme po hlavě, a na vás je, abyste se vyrovnali s tím, že následujících sto šest minut prožijete ve společnosti patologických hajzlů, vrahů a intrikánů, kteří se permanentně brodí v krvi, světovládných ambicích a pseudolegračním satirickém aranžmá.

Chce se tu po vás, abyste se smáli, a vy cítíte, že to nejde, protože si ze všeho nejvíce přejete, aby nikdy nebyli. Neboť za jejich karikaturami je skutečné zatýkání, mučení a zabíjení, reálné utrpení, slzy, krev a ztracené životy, což žádný žánrový formát (včetně obludné politické satiry) nemůže smáznout.

Zvláštním způsobem naléhavé

Tenhle pohled na zemi přidušenou hrůzou je prezentován hodně stylizovanou a netradiční formou, na které je nejšílenější fakt, že to takhle nějak skutečně bylo. To, že fauluje historii, je v satirickém formátu do jisté míry přijatelné. To, že varuje a nabádá, aby se nikdy neopakovala, je potřebné a vlastně i docela aktuální.

Že tahle nemocná doba úplně neskončila, naznačuje i finální sekvence z koncertu, kde se za vítězným Chruščovem už na svůj výpad chystá další politický predátor Leonid Iljič Brežněv. A do jisté míry to potvrzuje i současný zákaz promítání Iannucciho filmu v ruských kinech.

I když se nezasmějete tak, jak jste čekali, zajděte se na tenhle film o nesnesitelné těžkosti nedůstojného bytí podívat. Něco tak divného, bizarního a zároveň zvláštním způsobem naléhavého tu už dlouho nebylo.