Sklářský výtvarník a designér Rony Plesl patří k nejvýznamnějším současným osobnostem ve svém oboru. Důležité je srovnávat se s nejlepšími, poradil v Interview ČT24, jak může člověk dosáhnout k nejvyšším laťkám. Řemeslnická tradice českého sklářství se ale do časů největší slávy už podle něho nevrátí.
V souvislosti s tvorbou Ronyho Plesla padají často přívlastky jako „výjimečný“ nebo „unikátní“. „Nedělal jsem všechny věci dobré, také jsem se učil, napodoboval své vzory,“ podotýká výtvarník, že získat renomé představovalo určitou cestu. Začal ve sklářské škole v Železném Brodě, i když tehdy ho prý nenapadlo představovat si, že jednou bude jeho jméno ve sklářském designu něco znamenat.
Geometrie a emoce
„Někdo asi řekne, že chtěl být v pěti letech rybářem nebo modelkou, já měl rád kreslení, výtvarné umění, byl jsem k tomu veden, ale že bych chtěl být designér, to vůbec ne. Design tehdy, v osmdesátých letech, nebyl propagován jako teď. Spíš jsem se zamiloval do renesance,“ upřesňuje.
Odtud pramení i jeho obdiv ke geometrii a matematice, které bývají dávány vůči umění spíš do protikladu. „Když jsem šel na vysokou školu, myslel jsem, že budeme pitvat mrtvoly, že to bude jako za Leonarda,“ přiznává a pokračuje: „V renesanci hrála obrovskou roli geometrie – a zároveň emoce. Spojuji věci jako náboženství, něco existencionálního, s geometrií, protože geometrie je v každé buňce, v každém atomu.“
Bez řemesla to nejde
Navíc jako sklář potřebuje kromě uměleckého talentu také dobře znát materiál a umět s ním pracovat. „Je to jeden z nejsložitějších oborů, pokud jde o řemeselo, protože se sklem, alespoň tím hutním, musíte pracovat precizně, ale zároveň rychle, což se neslučuje. U studené techniky je to trošku jiné, ale v každém případě je sklo zvláštní materiál,“ upozorňuje.
Dodává, že těžko by mohl uspět, pokud by za jeho prací nestáli i, byť pro veřejnost většinou neviditelní, řemeslníci. Momentálně se zaobírá novou technologií tavení skla. Tu vyvinul Jiří Šín pro firmu Bolety, s níž Plesl spolupracuje. Otevírá nové možnosti pro sklářské výtvarníky, umožňuje třeba vytvářet i několikatunové 3D objekty z jediného kusu skla, ne skládané po částech, jak dosavadní přístup žádal.
„Je to vlastně podobná revoluce, jakou dokázal pan profesor Libenský před zhruba čtyřiceti lety, kdy začal zvětšovat starou technologií tavené plastiky a ohromil svět velkými kusy, velice složitými tavbami,“ srovnává Plesl. Věří, že pro představení nové technologie byla výstava v londýnském Victoria & Albert Museum, kde díla takto vytvořená loni představil.
Spíš záleží, co si myslí Benátky než Praha
Prezentace v zahraničí je podle něho nenahraditelná příležitost. Jeho uměleckou originalitu ve velké míře utvářelo právě cestování a poznávání sklářství v jiných zemích, za humny začal pak také pracovat a vystavovat.
„Pro mě je nejdůležitější vědět, jestli na moje věci zareaguje někdo v Benátkách a v Londýně, a není tak úplně důležité, jestli to bude zrovna v téhle čtvrti v Praze,“ prohlašuje. „Neříkám to z pýchy,“ dodává. „I studenty učím, že výtvarné umění se opravdu nedá dělat na regionálním stupni. Jsem propagátor toho, aby se umělec srovnával s tím nejlepším ve světě, protože umění je mezinárodní.“
Konkurenti prý umí dobré věci ocenit, zvlášť v oblasti designu. Ve volné tvorbě má pochvala své limity. „Když chcete být originální, musíte se umět vymezit a znáte ty řeči umělců, kdy všechno smetou a řeknou: tohle je nejlepší. Nezazlívám jim to, protože ono to k tomu trochu patří. Každá výjimečná věc se nemůže líbit každému, jenom průměrné věci se líbí každému,“ je přesvědčen Plesl.
Umění se vyvíjí, stejně jako televize nebo motor
Podotýká, že otázka srozumitelnosti současného umění je odrazem vývoje, neboť se, stejně jako vše ostatní, vyvíjí. „Každý nerozumí, jak funguje mobilní telefon, televize nebo spalovací motor, i umění se vyvinulo, je už otázkou určitého vzdělání, zájmu. Už se nemalují věci pro církev nebo zátiší, jenom pro estetický dojem, ale umění se dnes ptá, jak řekl Gauguin, odkud přicházíme, kdo jsme, kam jdeme,“ myslí si výtvarník.
Mnohé značky si podle něho už uvědomují, že design je důležitý a může pomoci třeba s prodejností, stále roste i zájem o umění ze strany sběratelů. „Jako vždycky to je otázka spíše movitějších lidí, ale někdy jsem úplně dojatý, kdy přijde starý pán a chce si koupit jednu skleničku, protože sleduje moji práci,“ oceňuje Plesl.
Na nedostatek práce si prý stěžovat nemůže, obává se ale, že vůči české sklářské tradici není doba zrovna milosrdná. „Ruční sklo je s jednadvacátým stoletím těžko slučitelné, všichni kupují automatické sklo. Že se hroutí sklárny, není jen otázka nějaké krize nebo špatného marketingu, ale přirozený vývoj. Jsou tu malé dílny, ruční sklo určitě přežije, ale je to obor extrémně energeticky i řemeslně náročný. Nejlevnější ruční sklenička na víno stojí čtyři sta korun,“ vysvětluje.
