Jihočeské Divadlo Continuo slaví třicet let své činnosti v pražských divadlech Archa a Ponec. A přizvalo své zahraniční kolegy. Mění se příběhy, kterým se věnují, stále je ale nejvíc zajímají osudy lidí i netradiční místa pro představení. Třeba na nádraží.
Jdou proti proudu a všímají si toho, co většinová společnost přezírá. Za třicet let přístup k práci nemění. Jen využívají nové technologie.
„Když bych to srovnal s tím, co jsme dělali před třiceti lety, nevidím tam velký rozdíl v těch zdrojích. Nás vždycky zajímal člověk, jeho existenciální pozice ve světě,“ sděluje umělecký vedoucí souboru Pavel Štourač.
Zkoumají osudy lidí a převádí je na jeviště. A osobnostmi se nechávají také inspirovat. Do Prahy teď pozvali ty, kteří směřování Continua ovlivnili, třeba dánskou herečku Robertu Carreriovou z Odin Teatret, polského režiséra a výtvarníka Leška Mandzika a Jaroslava Gorbaněvského, syna Natálie Gorbaněvské, autorky a hlavní inspirátorky představení Poledne.
Na představeních pracují i psychologové
Vývoj souboru ukazuje také výstava fotografií, jde například o pohledy tří divadelních fotografů na jedno představení, jde o projekt V břiše velryby, jehož tématem byly perzekuce v padesátých letech. Uváděli ho v bývalé vodárně.
„Je to hodně charakteristické pro Divadlo Continuo. Nejedná se jen o divadelní záležitost s vysokou vizualitou, ale je tam i ten etický základ,“ popisuje kurátorka a teatroložka Denisa Šťastná.
Se stejným důrazem na nosné téma pracují ve všech představeních. „Fotografie prezentují jak site specific projekty, inscenace, tak zároveň zákulisí. Divadlo Continuo je taková neformální laboratoř, která dělá projekty ve spolupráci se zahraničními tvůrci,“ dodává Šťastná.
Nové představení teď chystají s psychology, psychiatry i klimatology. Společně se snaží odhadnout, co nás v budoucnosti čeká.
