Wilder, Depp a teď Chalamet. Na plátně hledají, jak vystihnout Dahlova čokoládníka

V knize Karlík a továrna na čokoládu měl na hlavě černý cylindr, oblečený byl do sametového fraku švestkové barvy a zelených kalhot. V jedné ruce držel vycházkovou hůlku se zlatým knoflíkem a bradu mu pokrývala kozí bradka. „Jeho oči – jeho oči byly ty nejveselejší na světě. Když se na vás podíval, zdálo se, že mu v nich bez ustání tancují a dovádějí jiskřičky smíchu. A smích a dobrá nálada zářily vlastně z celé jeho tváře. A jak vám vypadal chytře,” popisuje Wonku Dahl v českém překladu od Jaroslava Kořána.

Tajemný průmyslník, jenž prý „hbitostí svých pohybů připomínal veverku, mrštnou a chytrou veverku z městského parku“, je v příběhu zavřený v největší čokoládovně na světě opředené mnoha mýty, kam skrze loterii pozve několik dětí. Jenže se ukáže, že nepůjde o obyčejnou exkurzi, protože Wonka má postranní plány – ony zmíněné jiskřičky smíchu patřily poněkud podlému šprýmaři, jenž si na děti přichystal test mravnosti a charakteru.

Ve Wonkově továrně děti kromě Wonky narazí ještě na pilně pracující Umpalumpy, trpasličí kmen, které Dahl původně zobrazil jako africké pygmeje. Kvůli možnému spojení s otrokářstvím ale v pozdějších vydáních jejich obraz sám změnil, jakkoliv nařčení z rasismu odmítal a původně prý také zamýšlel, že postava Karlíka v knize vyšlé v roce 1964 nebude bílá.

„Přesto přetrvává domněnka, že Wonka není laskavý a benevolentní, jako spíš bezohledný a vykořisťovatelský. Vytváří to zajímavé napětí v srdci knihy, které se pak naplno projeví ve Wonkově sadistickém potrestání dětí, které měly to štěstí, že našly zlatý kupon a vyhrály tak prohlídku továrny, ale na nich samotných nebylo co obdivovat. Pouze Karlík triumfuje, protože není žravě chamtivý jako ostatní,” píše The Telegraph. Díky jeho čistotě a nevinnosti mu Wonka továrnu předá.

Byl to ale i samotný Dahl, kdo vzhlížel k čokoládovně. Navštěvoval totiž internátní školu, kam prý firma Cadbury posílala laskominy, které měly děti hodnotit. Pro mladého Dahla to prý byla formující zkušenost, na níž si vzpomněl po třech dekádách, kdy hledal námět pro svoji druhou dětskou knihu. „Tehdy jsem si uvědomil, že uvnitř továrny Cadbury musí být tajné místo, kde dospělí muži a ženy v bílých kombinézách tráví všechen čas hraním si s lepkavou kaší, cukrem a čokoládou, mícháním a snahou vymyslet něco nového a fantastického,” napsal ve své autobiografii Boy.

Děti to pochopí

I první filmová adaptace z roku 1971 nazvaná Pan Wonka a jeho čokoládovna ostatně toto očekávání z neznámého budovala. Wonku si v ní zahrál Gene Wilder, jenž ve své první scéně vyjde z továrny jako mrzák o holi. Děti čekající na vpuštění do areálu jsou z toho viditelně zklamané. Jenže těsně předtím, než dojde k bráně, udělá Wonka najednou salto, čímž ukáže, že kulhání jenom předstíral. „Od té chvíle nikdo neví, zda Willy lže, nebo říká pravdu,“ komentoval to sám Wilder.

Podle kritiků Wilder ve své verzi vystihl komplikovanost, poťouchlost, ale i zrádnost nejslavnější Dahlovy postavy, která nejvíc ocení, když se okolí naladí na její vlnu tím, že otevře svou mysl. Jakkoliv píseň Pure Imagination vstoupila do kánonu popkultury a Wilderův Wonka se dodnes objevuje v internetových memech, film točený v Mnichově nevznikal zrovna lehce a dočkal se i kritiky od samotného Dahla.

Režisér Mel Stuart však prohlásil, že tajnou složkou dlouhověkosti jeho filmu je právě onen mírně znepokojující tón, který vygraduje ve scéně plavby lodí, kdy se v továrenském tunelu zkoprnělým dětem promítají hororové obrazy včetně useknuté hlavy kuřete. „Mám pocit, že děti jsou velmi bystré. Všechno, co jsme ukázali, pochopí,” sdělil Stuart.

V roce 2005 pak přišla do kin další adaptace, a to od režiséra Tima Burtona, v níž si Wonku zahrál Johnny Depp, jenž podle komentátorů postavu modeloval jako rozjařenou a excentrickou, zároveň však méně ostrou a nebezpečnou než Wilderova verze. Kasovní hit tehdy upevnil pozici Deppa a Burtona ve filmovém průmyslu další úspěšnou spoluprací, zároveň oproti knize ukázal i Wonkovo mládí. To podle scenáristů poznamenal komplikovaný vztah s otcem zubařem, jemuž se chtěl zalíbit.

Pocta, nebo plochost?

Aktuální muzikál Wonka režiséra Paula Kinga to vidí ještě jinak a představuje si Wonkovu další alternativní minulost. Mladého Willyho hraje Timothée Chalamet, který ještě jako mladý snílek bez peněz přijíždí do nejmenovaného evropského města, aby si tam otevřel obchod s čokoládou. Jenže okouzlující, podnikavý a dobrosrdečný muž narazí na kartel potravinářů, kteří jeho talent chtějí zašlapat, protože se bojí, že přijdou o zisky.

„Film se bohužel odchyluje od původní Dahlovy špinavosti tím, že dělá Wonku naprosto dobrým a naprosto okouzlujícím od začátku do konce. Je pravda, že zdejší padouši jsou velmi zákeřní přesně podle Dahla, ale ve Wonkově chování není žádná nejednoznačnost a nepředvídatelnost, již tak slastně využíval Wilder. Z tohoto příběhu není jasné, jak se Wonka stal tak znervózňujícím a zároveň charismatickým,” píše v recenzi The New Statesman.

Podle jiných reakcí ale Chalamet naopak skládá Wilderovi poctu, navíc se tak prý děje ve snímku, jenž se podle webu Time Out „může lehce stát vánoční klasikou“. „V rukou nových králů britské komedie, scenáristy Simona Farnabyho a režiséra Paula Kinga, kteří podobně kouzlili už ve svém Paddingtonovi, je Wonka absolutní vánoční lahůdkou; je to velkolepé, nápadité, milé a vtipné,“ chválí The Guardian jeden z posledních velkých filmů tohoto roku.

Sám King se prý inspiroval snímky Franka Capry i Charlieho Chaplina, jak řekl listu The Hollywood Reporter. „Jejich filmy jsou často o malých lidech ve velkém světě. Sami vypouštíme děti do světa s nadějí a optimismem, že všechno dopadne dobře, když budete tvrdě pracovat a dělat to nejlepší. Ne vždy to tak ale funguje a to je srdcervoucí lekce. Postavy Capry a Chaplina se té naděje však drží a svět se snaží změnit dál. V Pure Imagination je ostatně ta úžasná věta, která říká: ‚Chcete změnit svět? Nic na tom není‘."