Zemřel režisér Václav Vorlíček. Autor Popelky, Arabely i Dívky na koštěti

„Václav Vorlíček zemřel včera v nemocnici pod Petřínem. Je to pro mě smutná zpráva. Vorlíček seděl v přijímací komisi na FAMU, když já jsem se hlásil. Přijímal mě, když mi bylo dvacet, dneska je mi 65,“ uvedl ve středu Zelenka. Po FAMU Vorlíček se Zelenkou pět let vedli ročník.

„Stali jsme se přáteli, protože nás spojovalo mnohé. Jednak smysl pro humor, pak obliba v dobrém víně a hlavně jsme oba měli rádi pohádky a komedie,“ vzpomíná Zelenka.

„Byl pro mě mistr komedie a člověk, který v české kinematografii zanechal nesmazatelnou stopu a šířil svými filmy dobrou pověst Československa a České republiky po celém světě. Jeho filmy byly jako jedny z mála exportovatelné a jsou pořád živé,“ říká Zelenka.

„Kdyby se narodil v Hollywoodu, tak by ho znala celá zeměkoule,“ říká Zelenka. „Bavit lidi považoval za nejvyšší metu, ale pozor, jde o to, jakým způsobem. On byl alergický na to dělat humor podpásový. Jeho komedie, které jsou mezinárodně srozumitelné, jsou inteligentní, matematicky přesně vystavěné a kultivované,“ pokračuje. 

 „On měl ze svých filmů nejradši Pane, vy jste vdova! A mně se nejvíc líbil Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky,“ doplnil Zelenka.

Vorle, máte smysl pro humor

Jedinečný mix humoru, sci-fi nápadů, absurdních situací, parodie i specifického černého humoru, anebo poetický, baladický svět pohádek. Tak se Václav Vorlíček nesmazatelně zapsal do české kinematografie.

Narodil 3. června 1930 v Praze. „Už jako sedmnáctiletý jsem věděl, že chci dělat film,“ vyprávěl o svých uměleckých začátcích. Tehdy „drápkem uvízl“ jako komparzista ve filmu Josefa Macha Na dobré stopě a film ho chytil, když chodil pozorovat dokončovací práce. 

Když ho poprvé nevzali na FAMU, šel rovnou na Barrandov a dostal se do štábu režiséra Martina Friče. Po roce už ho na FAMU přijali, absolvoval v roce 1956. Na Barrandov se pak vrátil a zaměstnán tam byl do roku 1992, kdy oficiálně odešel do penze. 

Podívejte se: Václav Vorlíček hostem pořadů České televize

Jako samostatný režisér debutoval v roce 1960 snímkem pro děti Případ Lupínek. Do širokého povědomí vstoupil parodií na komiksové seriály Kdo chce zabít Jessii?, kde s filmem propojil typické kresby Káji Saudka a vpustil komiksové postavy mezi lidi. Parodie mu seděla, což potvrdil i v případě filmu Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky.

Jessie ale byla pro Vorlíčka přelomem v kariéře. Jednak proto, že následně poslechl Fričovo památečné uznání: „Vorle, máte smysl pro humor, držte se ho!“. A především proto, že tady začala spolupráce kongeniální dvojice Václav Vorlíček - Miloš Macourek.

Mistr pohádek i seriálů

„My jsme se naší prací neskutečně bavili,“ vzpomínal Vorlíček na svého přítele, spisovatele a scenáristu, který zemřel v roce 2002. V jejich dílně vznikla řada bláznivých komedií, na svou dobu průkopnických, co do filmových triků. I když se ani oni za minulého režimu nevyhnuli „povinné úlitbě“ v podobě „vínové“ trilogie, udělali z ní alespoň vesnickou komedii s Vladimírem Menšíkem.

K tomu nejlepšímu, co bylo v tomto žánru natočeno, patří jejich Pane, vy jste vdova!, Dívka na koštěti, Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách nebo Což takhle dát si špenát či Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko. 

Vrcholem jejich televizní tvorby se staly i ve světě úspěšné pohádkové seriály Arabela a Arabela se vrací. Populární byly také sci-fi seriály Létající Čestmír a Křeček v noční košili.

Fantazie tandemu V + M měla rozlet. A v době, kdy se ještě triky dělaly „na koleně“, dokázali s kameramany realizovat létání, mluvící hlavy, postavy bez hlavy, přeměny ve zvířata, mizení vodníků v umyvadle, zmenšování a jiné vymyšlenosti. K počítačovým trikům přišel až v roce 1991 při druhé Arabele.

Neodmyslitelně k sobě patří také spojení Vorlíček a pohádky. Tou ve světě neslavnější a autorovi nejmilejší jsou Tři oříšky pro Popelku. Diváci si oblíbili i Prince a Večernici, Kouzelný měšec, Jezerní královnu, Jak se budí princezny či Krále sokolů.

K filmu šel Vorlíček prý proto, že chtěl vyprávět příběhy, což se mu splnilo. „Byl to život tak trochu dobrodružný, ale nemusím litovat ani jediné minuty, kterou jsem tomu věnoval,“ vyznal se.

V roce 2017 získal na filmovém festivalu v Karlových Varech cenu za umělecký přínos české kinematografii. Zaplněný sál ho tehdy odměnil za jeho celoživotní práci dlouhým potleskem vstoje. „Musím přiznat, že při práci na všech filmech jsem se výborně bavil,“ řekl tehdy publiku.