Zemřel Stanislav Zindulka. Herec, který chtěl „ukázat člověčinu“

Rodák z Jilemnice se na divadelních prknech objevil již ve svých pěti letech. Na jeviště ho přivedli jeho rodiče, nadšení ochotníci. I on sám chtěl být hercem, že si zvolil tuto vrtošivou profesi, prý nikdy nelitoval. „Vybral jsem si to už v klukovských letech a měl jsem štěstí, že se můj sen splnil. Nikdy jsem nechtěl dělat nic jiného. Samozřejmě byly chvíle, kdy měl člověk krizi nebo mu to nešlo, ale o to víc se do toho zakousl a o to víc ho to pak začalo bavit,“ svěřil se v roce 2012 v pořadu Před půlnocí.  

Po DAMU působil dlouhých dvanáct sezon v Královéhradeckém divadle. „Každé angažmá mělo něco do sebe, ale asi nejvíce vzpomínám na Hradec Králové,“ přiznával později. „To byl začátek, učednická léta, poprvé jsem se dostal do profesionálního divadla. Navíc těsně předtím byla zestátněna divadla a zrušeny kočovné společnosti, takže kočovní herci přišli do oblastních divadel. Díky tomu jsem se setkal se starými bardy, kteří zažili ten nádherný kočovný život plný romantiky, ale i bídy a odříkání. Byly to vzory, z kterých si mohl člověk strašně brát. Hlavně jejich hereckou etiku: jak málo dostávali, ale velice mnoho dávali.“

Dalších dvacet let strávil v Divadle bratří Mrštíků v Brně, kde posléze vyučoval na tamní konzervatoři.  K jeho studentům patřili Oldřich Kaiser, Dagmar Veškrnová nebo Libuše Šafránková.

Učení však musel v osmdesátých letech z politických důvodů opustit. Podobné „trable“ jej provázely až do roku 1989, kdy začal vystupovat v Městských divadlech pražských. Poté si splnil svůj dávný sen a stal se členem Činoherního klubu. Na divadelních prknech především rolí Maxe Silvermana ve hře Herba Gardnera Sbohem, lidi.

„Přinést lidem to hezký“

Zindulku lze označit za „velkého herce malých rolí“. On sám si vážil každé příležitosti: „Když jsem začínal, vypadalo to jinak. Byli jsme na divadle totálně závislí, protože neexistovalo nic jiného – televize byla v plenkách. Denně jsme hráli, zkoušeli, byli na zájezdech. Neexistovalo jako dnes, že někdo řekne: buď mi dáte velkou roli, nebo nic. Já hrál velké role, malé role, třeba i stafáž, ale nikdy jsem nereptal.“

Nezapomenutelný je jeho poštovní zřízenec Josef Pumplmě v seriálu Vlak dětství a naděje. V příběhu z doby protektorátu mohl čerpat i z vlastního života. „Jsou tam dokonce momenty, které jsem sám zažil. Třeba když si hlavní hrdina myslí, že se na něj dobývají Němci a postaví se ve sklepě za dveřmi se sekerkou. Bylo to před 5. květnem, obklíčili nás Němci, vyskákali z obrněných vozů a dobývali se do našeho domu se samopaly. A já vidím, jak táta řekl mámě: podej mi sekyrku, šel a postavil se za dveře. Úplně stejná scéna. Je to až k neuvěření. Nakonec ti Němci zaplaťpánbůh nějak odešli,“ vzpomínal například.

Ale také postava Edy ve filmu Babí léto, kde sekundoval svému celoživotnímu příteli Vlastimilu Brodskému. V souvislosti se sebevraždou, kterou si Brodský zvolil jako odchod z tohoto světa, se v rozhovoru pro ČT24 zamýšlel i nad vlastním koncem. „Člověk to musí přijmout, i když do poslední chvíle neví, jak to přijme. A nevím to ani já,“ podotkl tehdy a dodal v nadsázce: „Je to skoro jako vtip, ale říkám si: Na smrti je pro herce nejhorší to, že tu zkušenost už nemůže herecky zužitkovat.“

Za roli v hořké komedii Babí léto obdržel Českého lva.  Za činoherní mistrovství mu byla před třemi lety udělena divadelní cena Thálie. „Základ divadla je přinést lidem to hezký, co stojí za to, aby vůbec existoval,“ zněla slova, s nimiž ocenění převzal.

Herecký kumšt předvedl také ve filmech Konec básníků v Čechách, Učitel tance, Báječná léta pod psa, Anděl Páně nebo Odcházení. Televizní diváci si jej pamatují i ze seriálů Bylo nás pět, Hříchy pro pátera Knoxe či Četnické humoresky. Do hereckého důchodu nikdy neodešel. Naposledy se na filmovém plátně objevil letos v lednu v dramatu Narušitel o letcích v socialistickém Československu.

Báječný herec i člověk, vzpomínají kolegové na Zindulku

Ondřej Vetchý, herec: „Za tu dobu, co byl v Činoherním klubu jsme ho poznali jako naprosto velkorysého a statečného člověka s vyhraněnými názory, jako chlapa, který se stal nejen součástí našeho kolektivu, ale i jeho v tradičním slova smyslu pilířem. Přestože se prosadil až v pozdějším věku, jeho osobnost se do nás všech strašně otiskla. Byl úžasným kolegou, který nikdy nikoho neunavoval, takže jsme ani nic nevěděli o jeho zdravotním stavu.“

Petr Nikolaev, režisér: „Pana Zindulku jsem měl moc rád. Za prvé to byl velmi hodný člověk a za druhé mi hodně připomínal mého tátu. Zindulka byl dobrý člověk a výborný herec.“

Tomáš Töpfer, herec: „Byl to neuvěřitelně laskavý člověk, báječný kolega. Dokonce jsme se v Brně sešli už v 60. letech, kdy mě učil na konzervatoři, takže na něj mám vzpomínky už od dětství. Je mi to moc líto a myslím především na rodinu,“