Cestu ke svobodě otevřela mladíkovi ze štatlu domluvená svatba

„Vyrůstal jsem v Pellicově ulici a chodil jsem do školy na Mendlově náměstí. Se mnou tam chodily děti z Kamenky – tehdy tam žil, odborně řečeno, subproletariát. Byli to většinou kluci, kteří prošli polepšovnou, na Starém Brně vyhlášení grázlové,“ vzpomíná Ladislav Plch na spolužáky z Kamenné kolonie. Jako kluk ještě netušil, že se po návratu z emigrace ocitne právě tam.

I když od dětství ležel v knihách a technik nebyl, otec měl jasnou představu o jeho budoucnosti a donutil ho studovat průmyslovou školu. Mladík cítil nesvobodu, a proto začal revoltovat. „Začal jsem chodit takzvaně do štatlu (v brněnském hantecu centrum města, pozn. red.). Nechal jsem si narůst dlouhé vlasy, což byla tehdy známka protestu proti rodičovské generaci a proti systému,“ vysvětluje. Mezi takzvané štatlaře patřili tenkrát i studenti JAMU jako Bolek Polívka nebo Jiří Bartoška.

Přeplaval z Jugoslávie do Itálie

Po vynuceném studiu na Vysokém učení technickém se chtěl vyhnout vojně. V létě roku 1967 se proto na dovolené v Jugoslávii rozhodl, že emigruje. Jako student závodně plaval, proto mu nedělalo problém z dnes slovinského Koperu přeplavat do italského Terstu.

„Plaval jsem jen s takovým uzlíkem, který jsem naštěstí neztratil. Když jsem se vyplavil na pobřeží, přespal jsem v lesíku u pláže. Ráno jsem si uvědomil, že se nebudu moci vracet a podařilo se mi vrátit se ilegálně zpátky do Jugoslávie. Na vojnu jsem pak přece jenom šel,“ říká.

Narukoval do Olomouce, vydržel skoro celou vojnu. Nakonec ho propustili dřív, simuloval deprese. „Já jsem technický blbec, ale tam jsem ze sebe dělal blba ještě většího, protože jsem neměl vůbec žádné zábrany. Tam jsem se nestyděl,“ popsal. Pak prý dělal instruktora i dalším kamarádům, kterým radil, jak se vyhnout vojně.

Němcem se stal legálně

Na Západ se nakonec dostal legálně. V roce 1972 se oženil se západní Němkou. Svatba byla ovšem domluvená. „Nějaká soudružka s řetězem na krku, která nás v Brně na radnici oddávala, řekla, že se naše děti dožijí komunismu. Bolek a další se začali smát nahlas. Já jsem pak umíral strachem, že si mě pozvou na Leninku (pozn. v Leninově ulici v Brně sídlila Správa Státní bezpečnosti). Ale oni si asi řekli, že jsem zkrachovalá existence a že nemá cenu mě vyslýchat,“ líčí pamětník.

Nejdřív se živil jako dělník, pak si v Německu udělal maturitu a nakonec vystudoval i vytouženou vysokou školu. „Vystudoval jsem slavistiku a anglistiku. Netušil jsem, že se budu na Západě učit ruštinu, ale byl jsem jako Čech mezi jednookými králem,“ poznamenává Plch.

Po stopách Jacka Kerouacka

Procestoval velkou část světa. „Stopem Spojené státy po stopách Jacka Kerouacka, což byl můj idol, Austrálii, Indii, Himaláje. Díky okolnostem to byl docela zajímavý život,“ říká.

Při cestě vlakem potkal svoji současnou ženu, která pochází z Portugalska. Vystoupila s ním ve Vídni a už neodjela. Žili spolu řadu let v Německu a nakonec s ním a jejich dvěma malými dcerami odjela do Brna.

Proměna Kamenky

„Po konci listopadu 1989 jsem v Německu neměl stání. Říkal jsem, konečně svoboda, už nemám důvod být v emigraci, můžu kdykoli ven,“ vysvětluje. Kamarád jim pomohl najít bydlení, domeček v Kamenné kolonii. Brněnský unikát letos slaví sto let.

„Ještě za mého dětství tam bylo pár nouzových chýší mezi skalnatými svahy, kde se těžil červený kámen nebo písek. Dneska je tam mnoho lidí s vysokoškolským vzděláním, stala se z toho taková bohémská čtvrť se spoustou umělců,“ vysvětluje.

V Kamence žije už pětatřicet let a rád. „Jsem občanem města Brna, žiju ve velkoměstě, ale připadám si tak venkovsky. Máme tu důvěrné, až rodinné vztahy. Všichni žijeme tak nějak spolu,“ uzavírá.