Každodenním životem učitelů středních odborných škol v socialistickém Československu se budou zabývat vědci z Mendelovy univerzity. Chtějí promluvit s desítkami bývalých učitelů, bádat budou i v archivech. Tříletý projekt podpořila česká Grantová agentura. Tématu se totiž od sametové revoluce nikdo pořádně nevěnoval.
Před lety sešit, pravítko a tabule s křídami, dnes počítač před každým žákem i učitelem. Technický pokrok ve školách je vidět na první pohled. Co se ale v době normalizace honilo učitelům hlavou, to mohou vědcům povědět jen oni sami. Třeba zástupce ředitele na střední škole Charbulova v Brně Jiří Kučera má za sebou skoro 40 let praxe.
„Některá témata byla tabu, o některých se hovořit nesmělo a po roce 1989 se to uvolnilo,“ popsal Kučera. Vědci plánují mluvit s desítkami učitelů středních odborných škol z bývalého Jihomoravského kraje, který byl za socialistického Československa větší, takže do něj spadaly i části Zlínska, Olomoucka a Vysočiny.
Vědci už za sebou podobný výzkum mají, zpovídali v něm učitele základních škol. Jasně z něj vyplynulo, že na vzdělávání tehdejší režim důsledně dohlížel a prostřednictvím žáků i učitelů naplňoval své cíle, mezi nimi třeba potlačení náboženství ve společnosti.
Ve školách bylo na první pohled i místo pro víru
„Může být překvapivé, že na školách za socialismu existoval předmět náboženství, nicméně nebyl povinný. Z pohledu strany to mělo své důvody. Byla to jedna z možností, jak změřit úspěšnost ateizace společnosti,“ uvedl vedoucí projektu Michal Šimáně z Institutu celoživotního vzdělávání Mendelovy univerzity. Učitelé podle něj museli také hlídat před kostely a zapisovat, kteří žáci chodí na mše.
Cílem režimu bylo podle vedoucího výzkumu odradit co nejvíc dětí od náboženství. Učitelé tak chodili agitovat do rodin, které měly k Bohu blízko. „Snažili se na ně vyvíjet tlak. Čím míň dětí se přihlásilo do náboženství, tím lépe z pohledu KSČ,“ řekl Šimáně.
Pamětníci mizí, vzpomínky se ztrácejí
Výzkumníky bude opět zajímat i pohled učitelů na politické události pražského jara nebo nástup normalizace, ale také jejich rodinný život. „Mně bylo vytknuto, že se nezúčastňuji společenských akcí, což jsem bral jako křivdu, protože jsem se snažil účastnit. Ale pokud jsem měl manželku těhotnou, chtěl jsem být s ní a bylo mi psáno do posudku, že nejsem aktivní,“ popsal Kučera.
Podobné vzpomínky se ale s rostoucím věkem pamětníků vytrácejí. „V současné době je poslední šance takový výzkum realizovat. V podstatě už teď je pozdě. Podle mého názoru se mělo začít někdy před 10 lety, ne-li před 15 lety,“ vysvětlil Šimáně.
Z výsledků probíhajícího výzkumu plánují vědci, stejně jako před rokem, vydat knihu. Ta minulá dostala název Normální život v nenormální době.
