Maturoval v krytu. Nejvíc stoletého Josefa Straku nabíjejí kamarádi

Josef Straka, kterému nikdo neřekne jinak než Pepa, se narodil před sto lety ve slovenské Myjavě. „Tatínek byl mistr na stavbě, takže jsme se vždycky stěhovali tam, kde byla práce. Pracoval u velké firmy, která dělala inženýrské stavby,“ vysvětluje pamětník a ukazuje na fotografiích mosty, které jeho otec stavěl. Děti za ním často chodily na stavbu, firma dokonce pořádala focení zaměstnanců i s rodinami.

Rodina se postupně stěhovala do Plzně, Jindřichova Hradce, Pastvin v Orlických horách a zpět do Banské Bystrice, kde žila krátce před začátkem války. Odtud matka s dětmi utíkala do Čech – k babičce do Chudenic u Klatov. „Babička vařila z toho, co zemědělství dalo. Mouka, brambory, máslo, podmáslí, mléko. Chodili jsme na to na pole. To už jsem chodil do třetí třídy. Sekalo se kosou, vázalo do panáků a sváželo do stodol,“ vzpomíná na dětství spojené s prací v zemědělství.

Práce v Německu

Na střední školu už chodil v Brně, kde tatínek dostal novou práci na stavbě Obřanského mostu. Nejdřív se vyučil zámečníkem, později nastoupil na stavební průmyslovku. Ve druhém ročníku byli studenti povoláni na práce do Německa.

„Nasadili nás v Kolíně nad Rýnem, kde jsme byli půl roku na takových pracích jako Nothilfe,“ popisuje pamětník technickou pohotovostní službu podřízenou pořádkové policii v třetí říši. „Chodili jsme k vodárně, kde jsme kopali jámy na potrubí. Plynárny a vodárny to uzavíraly, protože celé úseky města byly vybombardované. Viděl jsem třeba uražený kandelábr, z něhož unikal plyn a šlehaly plameny,“ dodává.

Do krytu prý chodili každý večer. „V deset hodin jsme brali všechno důležité s sebou. Vyfasovali jsme cigarety, i když jsem nekouřil – bral jsem je pro tatínka. To byl kontraband, který jsem nosil do krytu,“ směje se.

Maturita v krytu

Stavařinu měl v krvi. „Tatínek byl stavař, takže to bylo skoro automatické, že musím pokračovat v té profesi,“ říká a ukazuje výkresy, které dělal na střední škole.

Vzpomíná také na atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. „Když jsem byl na průmyslovce, odebíral jsem časopis Architektura a tam vyšla fotografie s Heydrichem. Nevím proč, ale napsal jsem tam: ‚Chcípl ta svině.‘ Kdyby na to přišli, už bych nežil,“ říká.

Maturoval na konci války, kdy bylo Brno bombardováno. „Já jsem maturoval v krytu. Vzhledem k poměrům to byla spíš formální záležitost. Zvládli jsme to rychle,“ dodává.

Osvobození Brna z první linie

Těsně před osvobozením Brna kopali s dalšími studenty protitankové příkopy. „Když přišla fronta, stálo dělo na Soběšické a mířilo na Královo Pole. Stál jsem vedle a velitel rozkazoval pálit. Rusové přijeli od Bílovic po železničním mostě,“ líčí události posledních válečných dní.

V roce 1947 nastoupil základní vojenskou službu. Nejprve narukoval do Banské Bystrice k jezdectvu, ale během dvou let byl několikrát převelen. Po návratu pracoval u zemědělských staveb, oženil se a narodily se mu dvě dcery. Pak ho povolali na cvičení – a u armády už zůstal. Do důchodu odcházel v hodnosti podplukovníka.

„Byl jsem povolaný jako dozor na stavbu protiletadlových zařízení okolo Brna. Stavěli jsme palebná postavení s děly, která by v případě vzdušného napadení bránila město,“ vzpomíná. Později pracoval i na stavbách a dostavbách kasáren.

Před sametovou revolucí možnost cestovat neměli, ale po roce 1989 se s manželkou vydali poznávat Evropu. Dnes je obklopen rodinou a přáteli, kteří s ním oslavili sté narozeniny. „Jsem šťastný člověk. Děvčata o mě pečují, mám kamarády, ti mě nabíjejí. Nemám zdravotní problémy. Co mi chybí, je čas,“ usmívá se. „Stále se dozvídám nové věci, které mě překvapují. Mladým bych poradil: studujte, studujte od malička a snažte se mít znalosti. Abyste věděli, o čem ten svět je,“ uzavírá.