Cizinci v Británii: Brexit vyvolal nejistotu, nikdo neví, co se stane

Důvodem k přesídlení byl pro ně nedostatek pracovních nabídek doma ve Francii a touha zlepšit se v angličtině. V Londýně našla Julie velmi rychle práci v marketingu, zatímco její přítel pracoval jako číšník ve vinárně.

„Přišli jsme sem po referendu a musím říct, že atmosféra nebyla přívětivá. Slýchala jsem hodně narážek na náš přízvuk a národnost. Můj přítel dokonce zažil střet se skupinou Britů, kteří na něj agresivně pokřikovali: Vyhláskuj brexit!“ popisuje Julie. Opustit Londýn se ale v tuto chvíli nechystá. Bojí se, že pokud by odešla, návrat bude buď velmi těžký, či zcela nemožný.

Julie by na rozdíl od jiných cizinců v budoucnu ráda požádala o britský pas. „Hodně lidí nechce o britský pas žádat, protože stojí více než tisíc liber. Mně by to ale nevadilo. Myslím, že dvojí občanství je investice na celý život a práva a svoboda, které s tím přichází, mají mnohem větší hodnotu. Například teď bych byla mnohem klidnější.“

Julie naráží na svou neúspěšnou registraci statusu takzvaného usedlíka, jíž musí všichni cizinci v Británii kvůli brexitu projít. Projekt spustila britská vláda začátkem roku a skládá se ze dvou částí. V první musí žadatel naskenovat pas přes vládní aplikaci vytvořenou pouze pro mobilní operační systém Android (telefony značky Apple používají jinou). V druhé pak vyplní dotazník na webových stránkách ministerstva vnitra. Postup to měl být teoreticky jednoduchý a bezbolestný. Opak je ale pravdou.

„Můj telefon nejspíš načetl pas špatně, takže mi přišel e-mail, že musím svůj pas poslat poštou na tajemnou adresu kdesi v Liverpoolu. To samozřejmě nepřichází v úvahu. Je to můj jediný doklad totožnosti. Kvůli práci často cestuji a nemohu si dovolit, aby byl můj pas kdo ví jak dlouho někde mimo dosah a v tom množství dalších žadatelů se třeba i ztratil,“ poukazuje Julie na administrativní nedostatky systému.

Klesající libra znehodnocuje úspory

Na komplikovanou byrokracii a nedostatek informací si stěžuje i 34letá Lucie Novotná z Prahy, která v Londýně pracuje jako chůva. V zemi žije již devět let a má proto automaticky status rezidenta. Více než současný stav ji proto trápí budoucí administrativa a uznání odpracovaných let v Anglii po návratu domů do Čech. „Na stránkách ambasády v Londýně jsem zatím nic nenašla, ale je to asi tím, že ani vládní orgány v tuto chvíli nic neví,“ uvádí Lucie.

Další dopad brexitu podle svých slov už nyní vidí na úsporách, které s klesající librou ztrácí na hodnotě. „Když jsem se přestěhovala, jedna libra byla zhruba čtyřicet korun. Teď je to o dost méně a rozdíl se dá pocítit už i z dovolených po Evropě, kde dostáváme za libry mnohem méně než dřív.“

Na rozdíl od Julie nemá Lucie přímou zkušenost s xenofobií, ale přiznává, že v mezidobí od referenda po současnost většina jejích původních přátel odešla domů. „Dřív jsem tu měla hodně kamarádů z Čech a jiných zemí EU, všichni ale v posledních dvou letech odešli. Nemyslím si, že brexit byl nutně důvodem jejich odchodu, ale je pravda, že Londýn už není tolik lukrativní destinací. Odráží se to na cenách domů, které jdou teď níž,“ říká Lucie a připomíná zprávy z listopadu loňského roku, kdy britské deníky oznámily největší propad v cenách nemovitostí od roku 2012.

Situace ale neznepokojuje pouze přistěhovalce z pevninské EU. Své si o brexitu myslí i ostrovní sousedé z Irska. Irové mají v britské společnosti speciální postavení, a proto se na ně imigrační zákony většinou nevztahují. „I tak je to ale očistec, protože nikdo neví, co se přesně odsouhlasí a stane,“ uvádí 32letý zaměstnanec americké banky Fidelity Raymond Phelan. Ten v Londýně žije s přestávkami již od pěti let, kdy se jeho rodina přistěhovala z Irska. Bez problémů by tedy mohl zažádat o britské občanství, jako drtivá většina Irů ale tento krok odmítá.

„Brexit naše práva v Británii nijak neovlivní, na to máme dohody, které předcházely členství v Evropské unii,“ uvádí Raymond. Vzhledem ke krvavé historii a odvěkým sporům mezi Británií a Irskem je to podle něho ale také otázka národní hrdosti. „Bojovali jsme za nezávislost proti britské okupaci skoro 800 let a svobodu jsme dostali teprve ve dvacátých letech. Je nemyslitelné, že bychom nyní dobrovolně žádali o britské pasy.“

Podobně jako rodilí Britové se obává spíše o pracovní možnosti a atmosféru v zemi. „Pokud máte evropský pas, je to pojistka. Co mě ale trápí, je dopad na pracovní možnosti a také posun k pravicové mentalitě.“

Irský pas jako vstupenka do EU

Jeho názor sdílí i 28letý Brit Richard Murphy-Burke, který je momentálně v procesu žádosti o irský pas. Je tedy jedním ze sta tisíc Britů, kteří se v loňském roce přihlásili k irské státní příslušnosti. Murphy se narodil v Británii, jeho matka ale pochází z Irska, a proto má i on automatický nárok na irské občanství. Důvodem pro tento krok je podle jeho slov nejistota ohledně vízové povinnosti a cestování po Evropě.

Richard tvrdí, že dopad brexitu pociťuje již nyní a to hned v několika oblastech. „Jsem student, takže se obávám o přístup do evropských akademických databází a financování našich projektů. V práci jsme museli zajistit otevření nových filiálek po Evropě, abychom mohli dále poskytovat pojištění v zemích EU. A konečně si také všímám, že nás cizinci, kteří zde žijí, vidí teď v jiném světle.“

Murphy je nicméně přesvědčen, že ti, co brexitem nejvíce utrpí, nejsou firmy ani střední třída. Slabá libra, dražší potraviny a omezení pracovních práv podle něho v největší míře zasáhne ty, kteří jsou již teď ekonomicky znevýhodněni.

„Je to opravdu škoda. Myslím, že Británie nechala svou ostrovní mentalitou ovlivnit postavení země v globálním měřítku,“ uzavírá zklamaně.