Frankistické Španělsko po smrti „caudilla" obrátilo list. Diktátorův skon odstartoval přerod v konstituční monarchii

Španělskou metropolí Madridem prochází v roce 1975 pohřební průvod se zdobenou rakví, leží v ní zesnulý španělský diktátor Francisco Franco. Bylo mu 83 let. Zatímco jedna část Španělů lemuje cestu pohřebního průvodu, mává vlajkami a hlasitě skanduje „Franco“, ta druhá smrt caudilla –⁠ vůdce, jak si Franco nechával říkat, tiše slaví.

Franco během svého života vládl Španělsku tvrdou rukou. Po krvavé občanské válce, ve které zahynulo zhruba půl milionu lidí, provedl zemi druhou světovou válkou a těšil se podpoře fašistické Itálie a hitlerovského Německa. Po dobu své vlády nechal zatýkat a soudit politické odpůrce a potíral kulturu i jazyk ostatních národů Španělska — Katalánců, Basků nebo Galicijců.

Zároveň se mu podařilo ve Španělsku po občanské válce znovu vybudovat zničenou ekonomiku. Úspěch tamního hospodářství vrcholil zejména v letech 1959 až 1973, kdy se Francova vláda zasloužila o něco, čemu se dodnes říká „španělský zázrak“. To mu přineslo velkou podporu veřejnosti. Nicméně někteří ekonomové připisují obnovu ekonomiky také dalším vlivům, jako byly příjmy z cestovního ruchu či příliv peněz rodinám emigrantů.

Rakev s diktátorovým tělem z Madridu následně zamířila do baziliky v Údolí padlých, monumentálním pomníku mrtvých vojáků španělské občanské války, který nechal před svou smrtí zbudovat sám Franco. Právě zde má jeho tělo spočinout naposledy. Nikdo tehdy však nevěděl, že někdejší diktátor bude za 44 let vykopán a po exhumaci přemístěn do rodinné hrobky na madridském předměstí El Pardo.

Obnova španělské monarchie

Franco ovšem nebyl diktátorem až do své smrti. Dva roky před ní jmenoval do čela země jednoho ze svých nejbližších přátel –⁠ Luise Carreru Blanca. Nový konzervativní premiér tehdy v roce 1973 neměl v úmyslu měnit zavedený chod země a hodlal pokračovat v dosavadním způsobu vlády.

Šest měsíců po jmenování se mu však stal osudným 20. prosinec, kdy se stal obětí pumového atentátu. Na politika nastražili bombu čtyři teroristé z baskické nacionalistické a separatistické organizace ETA, proti kterým často vystupoval. Trhavina explodovala v momentě, kdy se Blanco vracel autem ze mše.

Po Blancově smrti se na premiérský post dostal umírněný liberál Carlos Arias Navarro. Ten chtěl frankistický režim poupravit, učinil několik kroků k jeho umírnění a nastolil proces takzvané apertury (otevírání). Co se týče otázky hlavy státu, Franco se už v roce 1969 rozhodl, že na španělský trůn dosadí jako svého legitimního nástupce královského prince Juana Carlose z rodu Bourbonů.

Diktátor zároveň ve své závěti požádal Španěly, aby vnuka španělského krále Alfonse XIII. na trůnu přijali. Zatímco caudillo později 20. listopadu 1975 umírá, Juan Carlos je dva dny nato korunován králem Španělska coby Juan Carlos I.

Liberální král ve frankisticky naladěném Španělsku

Podle Markéty Kaškové z Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni však povědomí obyvatel o novém králi nebylo valné, společnost byla stále velmi profrankisticky nastavena a Juana Carlose I. vnímala jako slabého vůdce. Po diktátorově smrti tak zůstával režim ve Španělsku autoritativní až do doby, kdy bylo jasné, že vedení země nebude pokračovat ve stopách Francovy diktatury.

Panovník se nicméně podle Kaškové od vůdcova pohřbu snažil o liberalizaci společnosti. Do čela nové španělské vlády pak v roce 1976 usadil bývalého lídra frankistického Národního hnutí Adolfa Suáreze Gonzálese.

Ve stejný rok monarcha rovněž podepisuje zákon o politické reformě, jehož cílem bylo „odstranění monopolu moci ve prospěch demokracie“. Odvážný krok odňal moc vládnoucímu Národnímu hnutí a předal ji do rukou politickým stranám.

Postavení Juana Carlose I. bylo výhodné v tom, že byl legitimním následovníkem, kterého si Franco vybral. Panovník takticky zachoval některé prvky z frankistického režimu, čímž si zajistil loajalitu armády i konzervativních politických elit. Zároveň ale bral ohled na politické oběti i bývalé vězně, což mu vyneslo přízeň Francovy opozice.

Nová ústava

Díky četným reformám a Suárezově nové vládě se roku 1977 konaly první demokratické volby od začátku španělské občanské války. O rok později byla pomocí referenda odhlasována nová ústava, jež v zemi znovu zavedla konstituční monarchii a potvrdila tak legitimitu královského mandátu Juana Carlose I., který tím pádem už nebyl „pouze“ Francovým nástupcem.

Pro monarchu, jenž chtěl Španělsko změnit v demokracii západního střihu, se 6. prosince vyslovilo 91 procent voličů v čele s Katalánci a Basky. Ti se v budoucnu mohli těšit na autonomní status a rozvoj rodného jazyka.

Nová ústava také oficiálně rozpustila vládnoucí stranu Falanga a umožnila tvorbu politických stran, odborů a například také právo na stávku. Suárez po tomto úspěchu vítězí i ve volbách o pět let později, z vysoké politiky ale předčasně odchází a v roce 1981 podává demisi.

Odpůrci se pokusili o vojenský puč

Frankismus ve Španělsku však nadále přežíval. Znovu se výrazně projevoval na přelomu 70. a 80. let, kdy ve společnosti sílila nespokojenost. Ta pramenila například z ekonomické krize, vzniklé v důsledku změny režimu, nebo z teroristických útoků baskické ETA, které neustávaly. Náladu nevylepšily ani rozpory a vnitrostanické boje ve španělské vládě, jež vyústily ve dříve zmíněnou demisi.

V armádních kuloárech mezitím zesílily propučistické nálady, které vyvrcholily v roce 1981 během hlasování poslanců o novém premiérovi. Podle britského deníku The Guardian tehdy do madridské budovy parlamentu pronikla skupina zhruba 200 ozbrojenců a civilistů v čele s podplukovníkem Antoniem Tejerem Molinou.

Jejich cílem bylo provést státní převrat a znovu nastolit v zemi vojenskou diktaturu. Jako rukojmí drželi přítomné politiky, mezi kterými byl i Suárez. Incident neunikl zrakům veřejnosti, vpád ozbrojenců zaznamenalo i televizní vysílání.

Puč, který je v novodobé historii označován také jako akce 23-F, se ovšem nezdařil. Podle BBC hrál v incidentu stěžejní roli televizní projev krále Juana Carlose I., který ho odsoudil a prohlásil, že „žádná taková akce nebude tolerována“, což přivedlo španělskou veřejnost na stranu uvězněných poslanců. Pokus o převrat trval celkem osmnáct hodin, Molina a ostatní pučisté se vzdali a propustili veškeré rukojmí.

Franco budí v obyvatelstvu vášně dál

Někdejší diktátor je nicméně předmětem sporů dodnes. V roce 2018 španělská levicová vláda Pedra Sáncheze schválila vyzdvižení Francových ostatků z útrob baziliky v Údolí padlých a nařídila jejich exhumaci. Stejně jako řada Španělů považovala za nedůstojné, aby byl caudillo pohřben na stejném místě jako téměř 34 tisíc obětí z obou táborů španělské občanské války.

Exhumaci se marně snažila zabránit řadou stížností k soudu diktátorova rodina i jeho příznivci. Například diktátorův nejstarší vnuk Francisco Franco y Martínez-Bordiu označil nařízení za politickou lest socialistické strany a znesvěcení. Proti vládnímu rozhodnutí ve své době rovněž protestovala řada diktátorových příznivců.

Z vyzdvižení ostatků, které proběhlo o rok později, nesměly být pořizovány fotografie ani audiozáznamy. U vchodu do baziliky byly nainstalovány detektory kovů a nad náhrobkem vztyčena plachta. Španělská média si všimla toho, že Francův vnuk přinesl k bazilice frankistickou vlajku. Nebyl s ní ale vpuštěn dovnitř.

U hřbitova Mingorrubio, kam byl Franco přemístěn, se ve stejný den sešlo na dvě stě odpůrců exhumace. Podle deníku El País provolávali „Ať žije Španělsko, ať žije Franco!“. V rukou měli transparenty a červeno-žluté vlajky s nápisy „Byl jsi náš spasitel!“.

S takovými hesly naopak nesouhlasila dlouhá řada odpůrců represivního režimu ani potomci těch, kterým fašistická vláda vzala život. Španělský premiér Pedro Sánchez v projevu zdůraznil, že přemístění ostatků „ukončilo morální urážku“ obětí občanské války. Zároveň dodal, že se jedná o další krok k usmíření ve společnosti.