Na „cestě za lepší budoucností“ zemřelo podle OSN za posledních deset let přes 63 tisíc běženců. Poslední zpráva Mezinárodní organizace pro migraci navíc hovoří o tom, že většina z nich utonula, skoro polovina z těchto obětí pak přišla o život ve Středozemním moři. Situace se navíc v posledních letech zhoršuje.
Vesnice Cutro na pobřeží Kalábrie se z tragédie z loňského února ještě stále nevzpamatovala. Ve čtyřmetrových vlnách tehdy ztroskotalo plavidlo, které převáželo z Turecka do Evropy 180 migrantů. Větší část z nich cestu nepřežila.
Záchranných prací se tehdy účastnil i místní rybář Vincenzo Luciano. „Skočil jsem oblečený do vody a vytáhl malého chlapce, protože jsem myslel, že žije. Byly mu tak dva tři roky,“ vzpomíná. Chlapec nepřežil, stejně jako mnoho dalších lidí.
Toto neštěstí u pobřeží Itálie přispělo k nejtragičtější roční bilanci od okamžiku, kdy OSN začala počítat oběti mezi lidmi, kteří prchají před válkou, pronásledováním nebo chudobou do jiných zemí. Od roku 2014 zahynulo při snaze utéct do bezpečí víc než 63 tisíc lidí, jen loni jich pak zemřelo přes osm a půl tisíce.
To, že jsou údaje velmi alarmující, potvrzuje mluvčí Mezinárodní organizace pro migraci Jorge Galindo. „Vidíme, že i po deseti letech lidé dál umírají při hledání lepšího života,“ uvedl. Podle poslední zprávy instituce jsou tato čísla navíc pouze zlomkem z celkového počtu obětí – převážně proto, že přesná a ověřená data získává OSN jen těžko.
I u zdokumentovaných obětí se podaří ztotožnit jen třetina těl. Mimo jiné kvůli tomu, že jejich identifikaci nepovažují úřady často cílových zemí za prioritu. Týká se to i Itálie. Právě potopení dvou přeplněných lodí u jejích břehů, během nějž zemřelo přes šest set lidí, přimělo OSN, aby začala tyto oběti systematicky počítat.
Z dostupných dat vyplývá, že šedesát procent všech zemřelých utonulo. Nejvíce z nich – konkrétně 28 tisíc – pohltily vlny ve Středozemním moři. Další tisíce migrantů se pak utopily při snaze překonat hranici mezi Mexikem a Spojenými státy.
Počet mrtvých narůstá také v kanále La Manche, kde je občas pobřežní stráž okolnostmi donucena k nekompromisnímu zásahu. „Zdá se, že se Francouzi snaží donutit člun k návratu, protože kdyby to neudělali, je padesátiprocentní šance, že se utopí,“ přiblížil bývalý velitel britské pobřežní stráže Kevin Saunders.
Vlády jsou mnohdy nečinné, upozorňují analytici
Jiné vlády od podobných záchranných misí spíše ustupují. Pro srovnání – zatímco v roce 2014 vznikaly dlouhodobé operace typu Mare nostrum, postupně je evropské státy ukončují. Oficiálně z obav, že jen podporují pašování lidí.
Evropská unie začala místo toho předávat zodpovědnost za hlídání hranic a pobřeží severoafrickým zemím. Ty ovšem nepatří mezi vzory v dodržování lidských práv. „Pokud chceme, aby se příštích deset let skutečně lišilo od minulého desetiletí, musíme zajistit, aby lidé měli více příležitostí se stěhovat a žádat o azyl,“ upozornil mluvčí Mezinárodní organizace pro migraci Galindo.
Takováto ochota se ovšem podle analytiků zdá být v nedohlednu. Nečinnost úřadu se snaží vynahradit třeba neziskové organizace, které však musely v posledních letech svou činnost utlumit. Mnohdy byly na vině byrokratické a právní překážky, jež jim kladly mnohé vlády – například právě italská či řecká.
To migranty ale neodrazuje. Navzdory všem nebezpečím si hledají z Afriky do Evropy jinou cestu – ta hlavní teď vede Atlantským oceánem přes Kanárské ostrovy.
