Mír mezi Arménií a Ázerbájdžánem může zhatit podmínka, která v dohodě ani není

Největší pozornost přitáhl k možné mírové dohodě mezi Arménií a Ázerbájdžánem projekt nazvaný Trumpova cesta k mezinárodnímu míru a prosperitě (TRIPP), tedy případný americký pronájem dopravního koridoru, který přes jižní arménskou oblast Sjunik spojí Ázerbájdžán s jeho exklávou Nachičevan.

Právě tento projekt byl součástí dokumentů, které v srpnu v Bílém domě podepsali arménský premiér Nikol Pašinjan a ázerbájdžánský vůdce Ilham Alijev, a vyzdvihoval ho i Trump. TRIPP je ale stále jen na papíře, a jak upozorňují analytici a média, jeho realizace je s ohledem na zatím nedostatečně specifikované detaily nejistá.

Stejně nejisté ale zůstává i formální uzavření samotné mírové dohody mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Navzdory Trumpovým prohlášením totiž v srpnu představitelé obou zemí pouze parafovali text dohody, čímž sice odsouhlasili její znění, ale dosud ji neuzavřeli.

Územní nároky

Dohoda o nastolení míru a mezistátních vztahů mezi Arménskou republikou a Ázerbájdžánskou republikou, jak se dokument oficiálně nazývá, mimo jiné praví, že země vůči sobě nemají žádné územní nároky, nebudou je v budoucnu vznášet, zdrží se vůči sobě použití síly a budou respektovat své postsovětské hranice.

Arménie tím tak potvrdila, že se vzdává všech nároků na území Náhorního Karabachu, který stál v centru téměř čtyřicetiletého konfliktu.

Otázkou však podle BBC zůstává, jak se zachová Ázerbájdžán. V Baku jednak působí organizace s názvem Západoázerbájdžánská komunita, jež označuje Arménii za „západní Ázerbájdžán“ – podle médií už ale Alijev nařídil její rozpuštění.

Kromě toho Ázerbájdžán od let 2021 a 2022, tedy od období po druhé válce o Náhorní Karabach, okupuje i část arménského území a zatím není jasné, zda se z něj hodlá stáhnout.

Některá vyjádření představitelů Baku naznačují spíše opak – například loni v březnu ázerbájdžánský vicepremiér označil řeči o tom, že by jeho země okupovala jakékoli arménské území, za „zcela neopodstatněné“ před „vymezením státní hranice“.

Vymezení hranic

Právě vymezení vzájemných hranic, které je dalším bodem návrhu mírové dohody, by tak mohlo být komplikované. Jerevan sice učinil ústupek, když loni na jaře vrátil Ázerbájdžánu čtyři strategicky umístěné vylidněné vesnice, které okupoval od první války o Náhorní Karabach z devadesátých let minulého století.

Jak ale uvedl analytik Tigran Grigorjan z Regionálního centra pro demokracii a bezpečnost v Jerevanu, Baku pravděpodobně nebude souhlasit s vymezením hranic v oblastech, kde okupuje část arménského území. Grigorjan už dříve konstatoval, že se obě země na jednotné mapě hranic zřejmě neshodnou.

Text mírové dohody dále výslovně zakazuje rozmístění sil třetích stran podél společné hranice, což se může týkat Ruska, které dříve v regionu nasadilo své jednotky a stále má v Arménii vojenské a bezpečnostní zájmy včetně vojenské základny.

Evropská unie má zase na hranicích misi, která monitoruje porušování příměří a jejíž stažení opakovaně požaduje Baku.

Konec žalob

Parafovaný dokument kromě toho předpokládá navázání diplomatických styků, které obě země po rozpadu Sovětského svazu kvůli válce o Náhorní Karabach ani nenavázaly, a rovněž to, že obě strany stáhnou či jinak urovnají veškeré vzájemné nároky či stížnosti a žádné další nebudou v budoucnu zvedat.

Jak upozorňuje BBC, toto ustanovení vyvolává v obou zemích nevoli. V Arménií ho vnímají jako další velký ústupek ze své strany – jako stažení současných mezinárodních žalob obviňujících Ázerbájdžán z válečných zločinů a ničení památek.

V Ázerbájdžánu ho zase berou jako upuštění od požadavků na odškodnění ze strany Arménie za okupaci oblastí kolem Náhorního Karabachu a za zničení tamních měst a infrastruktury, tedy jako vzdání se reparací.

V dohodě dále chybí mezinárodní záruky a další postup řešení sporů pro případ, že by ji jedna ze stran porušila. Dokument také ignoruje situaci desítek Arménů z řad vojáků i civilistů, které Ázerbájdžán stále zadržuje a jejichž případné propuštění žádný z dokumentů podepsaných v Bílém domě nezmiňuje.

Chybějící podmínka

Nejdůležitější pro zdar nebo nezdar dohody ale zřejmě bude jiný zásadní bod, který v ní není: Baku totiž podmiňuje definitivní podpis mírové smlouvy změnou arménské ústavy.

Nelíbí se mu, že preambule ústavy odkazuje na deklaraci nezávislosti z roku 1990, která se zase odvolává na akt přijatý v roce 1989 parlamenty sovětské Arménie a autonomní oblasti Náhorní Karabach, v němž se mluví o „znovusjednocení Arménské SSR a Náhorního Karabachu“.

Arménský premiér Pašinjan odmítl, že by z preambule ústavy vyplývaly územní nároky vůči Ázerbájdžánu, slíbil nicméně, že se pokusí novou ústavu prosadit. K tomu je však třeba referendum, které se zřejmě neuskuteční dříve než v červnu příštího roku. Tehdy se v Arménii mají konat parlamentní volby, s nimiž by se dalo hlasování o ústavě spojit.

Jerevan ale zároveň odmítá měnit základní zákon pod vnějším tlakem a tvrdí, že plány na novou ústavu jsou součástí širšího reformního procesu zaměřeného na posílení státních institucí.

Nejistý výsledek

I výsledek případného referenda je těžké předvídat. „Dává to Pašinjanovým nacionalistickým a proruským odpůrcům dvojí cíl, proti kterému by mohli mobilizovat voliče: premiéra usilujícího o nové funkční období a mírovou dohodu, kterou chtějí sabotovat,“ komentuje možné spojení referenda s volbami – respektive jeho případné načasování před či po nich – analytik Thomas de Waal z centra Carnegie.

Změna ústavy je v Arménii velmi nepopulární a kvůli únavě z vládnutí, nepopulárním ekonomickým opatřením i obratu k méně demokratickému vládnutí klesá i obliba premiéra Pašinjana, shrnuje analytik Nima Khorrami.

„Pro mnoho Arménů jsou už mírové rozhovory zprostředkované USA vnímány jako podkopávání suverenity a odpůrci pravděpodobně označí ústavní změnu za vynucenou reformu, čímž prohloubí polarizaci před volbami v roce 2026,“ dodává s tím, že organizovaný bojkot opozičních stran nebo mocné Arménské apoštolské církve by mohl referendum zneplatnit.