Polská liberální opozice vyhlíží nadcházející parlamentní volby s nadějí. Po osmi letech vlády konzervativců z Práva a spravedlnosti (PiS) a jejich spojenců má totiž šanci převzít moc. Do čela vlády by se tak mohl vrátit Donald Tusk, předseda nejsilnější opoziční strany Občanská platforma (PO). Čeká se však těsný souboj. A i kdyby se opozici podařilo dát dohromady vládní většinu, bude se muset vyrovnat především se svou vlastní nesourodostí.
Poláci budou o víkendu vybírat složení obou komor parlamentu, Sejmu i Senátu. Pro volby do Senátu, který se vybírá většinovým systémem v jednomandátových obvodech, se hlavní opoziční strany dohodly, že v každém volebním obvodu postaví jen jednoho společného kandidáta.
Stejnou taktiku použila opozice už v předchozích volbách v roce 2019. Společná kandidátka jí tehdy zajistila ve stočlenném Senátu křehkou většinu 51 křesel, která jí umožnila skoncovat s mocenským monopolem PiS, jež po čtyři předchozí roky ovládala obě parlamentní komory.
Stejně jako před čtyřmi lety se ale opoziční strany nedohodly na spolupráci pro volby do poměrným systémem vybíraného Sejmu. Tři hlavní opoziční koalice, které jsou zároveň potenciálními vládními partnery – Občanská koalice, Třetí cesta a Levice – tak půjdou do voleb do dolní parlamentní komory samostatně.
Občanská koalice
Hlavním opozičním uskupením je centristická Občanská koalice (KO) v čele s Občanskou platformou (PO), nejsilnější polskou opoziční stranou. PO vznikla v lednu 2001 v rámci postsolidaritního pravicového tábora. Profilovala se jako ekonomicky liberální strana, postupně se ale posunula více do středu. Její příznivci se rekrutují zejména z mladších městských vrstev.
PO vedla v letech 2007 až 2015 polské vlády, přičemž sedm let byl premiérem Tusk, po jeho odchodu do funkce předsedy Evropské rady v roce 2014 ho na rok vystřídala Eva Kopaczová. Po nástupu PiS k moci se PO dlouho trápila, trpěla ideovou i strategickou vyprázdněností a neschopností najít silného lídra. Její jediným politickým programem byla kritika PiS.
Návrat výrazného a zkušeného Tuska do čela PO v červenci 2021 straně dodal potřebný impuls, například měsíc poté narostla podpora strany v průzkumu o deset procentních bodů. I nyní zůstává jedním z jejích hlavních bodů kritika současného kabinetu – PO tvrdí, že odstranění PiS od vlády je nezbytné pro zvrácení problematických změn v justiční či mediální oblasti a pro odblokování peněz z evropských fondů, které Unie zmrazila právě kvůli obavám o stav právního státu v Polsku. PO slibuje také zavedení práva na potrat do dvanáctého týdne těhotenství.
Podobně jako vládní PiS ale má v programu i řadu sociálních opatření, například bezúročné půjčky na koupi prvního bytu pro lidi do 45 let nebo dávku, jejíž název by se dal přeložit jako „babičkovné“. Jde o příspěvek ve výši patnáct set zlotých měsíčně (zhruba osm tisíc korun) pro matky dětí do tří let věku, které se po rodičovské dovolené vrací do práce.
Kromě PO jsou členy KO ještě středopraví, ekonomicky liberální Moderní, levicová Polská iniciativa a také Zelení. Na společné kandidátce se ale objeví třeba také lídr farmářského hnutí Agrounia nebo bývalý ombudsman Adam Bodnar (nestr.).
Třetí cesta
Druhou opoziční koalicí, která by se mohla při příznivé povolební konstelaci stát součástí nové vlády, je Třetí cesta. Vznikla letos v dubnu a tvoří ji středo-pravá Polská lidová strana (PSL) a centristická strana Polsko 2050.
Křesťansko-demokratická PSL, jejíž historie sahá do devatenáctého století, byla od 90. let juniorním koaličním partnerem v řadě vlád. Tradičně reprezentuje menší města, rolníky a venkov, kde ale její pozice v posledních dvou volebních obdobích přebírá PiS.
Polsko 2050 vzniklo po posledních prezidentských volbách v roce 2019, v nichž na třetím místě skončil jeho zakladatel, bývalý publicista a televizní moderátor Szymon Hołownia. Původně zastával spíše konzervativní hodnoty, napsal i několik knih o víře, se vstupem do politiky se ale posunul do politického středu a jeho strana cílí na liberální městské voliče.
Třetí cesta slibuje například referendum o způsobu regulace potratů, zjednodušení daní, urychlení „zelené transformace“ Polska nebo lepší platy pro pracovníky ve veřejném sektoru.
Levice
Třetím členem potenciální vládní koalice složené současnou opozicí je Levice. Tvoří ji čtyři hlavní strany, které oznámily spolupráci letos v únoru. Její vedení ale oznámilo, že je otevřené dalším členům z řad odborů, feministických skupin či dalších aktivistů.
Čtyřmi hlavními stranami hnutí jsou Nová levice (vznikla v roce 2021 spojením částečně postkomunistického Svazu demokratické levice a sociálně-liberální, proevropské strany Jaro, kterou založil europoslanec a LGBT aktivista Robert Biedroń), radikální uskupení Spolu a dále Polská socialistická strana (PPS) a Unie práce (UP).
Levice slibuje mimo jiné mohutnou podporu sociálního bydlení, péče o děti a zelené energetické transformace nebo rovněž výraznější sekularizaci země. Zaměřuje se také na práva žen, zlepšení jejich postavení ve společnosti a přístupu k péči o reprodukční zdraví. Levice odmítá referendum o potratech s tím, že interrupce je základní ženské právo, které by nemělo být předmětem veřejného hlasování.
Na rozdíl od Občanské koalice a Třetí cesty ale nejde v případě Levice o volební koalici, nýbrž jen o volební spolupráci. Subjekty sdružené v koalici Levice podávají společnou kandidátku pod hlavičkou strany Nová levice. Pro vstup do Sejmu jim stačí získat pět procent hlasů, zatímco volební koalice musí získat nejméně osm procent.
Polarizující Tusk a přelévání hlasů
I když opozici a zejména KO pomohl návrat Tuska do čela PO, je to právě jeho osobnost, která by zároveň mohla úspěch opozice ztížit. Jak totiž upozorňuje Aleks Szczerbiak z University of Sussex, Tusk je pro Poláky jedním z nejméně důvěryhodných politiků.
„Vzhledem k tomu, že byl předsedou vlády sedm z osmi let, kdy byla PO v úřadu (premiéra), jen málo politiků (než Tusk) ztělesňuje lépe předchozí vládu, která podle mnohých Poláků postrádala sociální citlivost a byla odtržená od jejich potřeb,“ uvádí Szczerbiak. „Tusk je také velmi polarizující postava, má své oddané příznivce, ale i zuřivé odpůrce ve voličském jádru PiS, takže jeho zviditelnění může ve skutečnosti přesvědčit některé zdráhavější příznivce vládnoucí strany, aby přišli a volili.“
Další překážkou pro zisk vládní většiny může být pro opozici paradoxně vysoká popularita KO, upozorňuje Szczerbiak. Z velké části jde na vrub Třetí cesty a Levice, které by tak mohly mít problém se vstupem do Sejmu. Týká se to především Třetí cesty, která musí jako volební koalice získat nejméně osm procent hlasů.
Posilující krajní pravice a vládní referendum
Důležité také bude, jak výrazný zisk nakonec zaznamená poslední z opozičních koalic – krajně pravicová Konfederace, která se v průzkumech pohybuje na třetím až pátém místě a je považovaná za černého koně voleb. Pokud by se jí výrazně zadařilo, mohlo by se stát, že ani dosavadní vládní koalice, ani středová opozice by nezískala většinu, a osud budoucí vlády by závisel právě na libertariánské a nacionalistické Konfederaci, například ve formě podpory menšinové vlády.
Jednoho z jejích lídrů Slawomira Mentzena v minulosti nechvalně proslavil výrok, že „chce Polsko bez Židů, homosexuálů, potratů, daní a Evropské unie“. Navrhoval také kriminalizaci interrupcí. Před nadcházejícími volbami sice vystupuje umírněněji, i tak ale Konfederace razí řadu radikálních kroků, jako je třeba zrušení povinných plateb do důchodového systému a na zdravotní pojištění. Slibuje rovněž jednotnou dvanáctiprocentní daňovou sazbu nebo daňové úlevy pro podnikatele.
V neposlední řadě bude úspěch centristické opozice záležet také na tom, jak voliči zareagují na témata, která v kampani nastolila vláda. Kabinet totiž zároveň s konáním voleb prosadil referendum se čtyřmi otázkami, které se týkají reformy migračních pravidel EU, zvýšení důchodového věku, privatizace státního majetku či odstranění bariéry na hranici s Běloruskem. Opozice ho označuje za neférové s tím, že jde jen o snahu vlády vyburcovat voliče.
Složité vládnutí
I kdyby se liberální opozici podařilo tyto nástrahy překonat a vytvořit vládní většinu, nečeká ji zřejmě jednoduché vládnutí.
Jak upozorňuje Szczerbiak, případná vláda sestavená nynější opozicí by téměř jistě neměla třípětinovou většinu, která by jí umožnila přehlasovat veto prezidenta Andrzeje Dudy podporovaného PiS. Až do roku 2025, kdy by se měly konat další prezidentské volby, by ji tudíž čekalo obtížné soužití s hlavou státu z protivníkova tábora.
Čelila by také ústavnímu soudu, který může posuzovat ústavnost přijatých zákonů, přičemž všichni jeho současní členové byli do funkcí jmenováni za vlád PiS.
V neposlední řadě by se musela vyrovnat se svou vlastní různorodostí. I když by se liberální opozice vyhnula nějaké formě nucené spolupráce s krajně pravicovou Konfederací, nebude zřejmě možné vládu sestavit ani bez jedné ze tří zbývajících opozičních koalic, a vládu by tak tvořily kromě středových stran také konzervativní agrárníci či radikální levice. Dohoda na společném programu, který by šel za pouhé zvrácení politiky předchozích vlád PiS, tak zřejmě bude problematická.
