Před sto lety nastoupily USA cestu prohibice. Boj s alkoholem ale vyústil v rozkvět černého trhu

Národní prohibiční zákon navrhl republikánský člen Sněmovny reprezentantů Andrew Volstead. Prezident Woodrow Wilson se návrh pokusil zastavit svým vetem, ale Kongres legislativu i tak v říjnu 1919 schválil. Za alkoholické nápoje byly podle zákona považovány ty, které obsahovaly více než půl procenta alkoholu. Výjimka byla udělena jen pro výrobu a prodej tekutin s obsahem alkoholu, které sloužily lékařským účelům nebo náboženským obřadům.

Prohibice se stala i součástí americké ústavy skrze 18. dodatek, jehož ratifikace byla završena 16. ledna 1920. Přijetí dodatku bylo nutné, protože federální vláda neměla příliš pravomocí regulovat obchod v rámci jednotlivých států.

Prohibiční dodatek obsahoval tři body: „Rok po ratifikaci tohoto článku se zakazuje výroba, prodej nebo doprava omamných nápojů, jejich dovoz a vývoz s clem, jejich použití na území Spojených států a všech územích podléhajících jejich jurisdikci. Kongres i jednotlivé státy mají jednotné právo provést ustanovení tohoto článku v příslušném zákonodárství. Tento článek bude neplatný, nebude-li ratifikován jako doplněk k ústavě zákonodárnými sbory jednotlivých států, jak to předpokládá ústava, během sedmi let od okamžiku, kdy jej Kongres předložil státům ke schválení“.

První „vyschlo“ Maine

Šlo o úspěch hnutí, která propagovala umírněnost v pití a která se ve vyspělých státech objevila podle historiků v 19. století. První zákaz se v USA objevil v roce 1846, a to ve státě Maine. Po občanské válce hnutí za abstinenci nabylo na síle opět v první polovině 20. století a hlavními „tahouny“ byly různé ženské spolky a církev. Postupně začaly zakazovat prodej alkoholu některé státy USA a vše skončilo celostátní prohibicí.

„Panovalo přesvědčení, že alkoholismus vede nejen k úpadku jednotlivce, ale že tím otravuje i tělo celého národu, tedy že v důsledku povede k národnímu úpadku,“ poznamenal amerikanista Jiří Pondělíček z katedry severoamerických studií Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Někteří historici se podle něj domnívají, že se do toho promítal i strach z přistěhovalců. „Mnohdy si s sebou přinášeli vlastní kulturu, což například u lidí z Německa nebo i ze střední Evropy často znamenalo poměrně hojné pití piva. Součástí byl i strach z vznikajících ghett a městských slumů,“ dodal Pondělíček.

Místo snížení spotřeby vyvolala prohibice opačný efekt

V prvních letech prohibice se podle vládních odhadů snížila spotřeba alkoholu o 20 až 30 procent, u lihovin to bylo dokonce padesátiprocentní snížení. Zanedlouho ale tekl alkohol mnohem větším proudem než před prohibicí a propadlo mu mnohem více lidí.

Prohibice vedla k rozkvětu černého trhu, pašování a vzniku pokoutních náleven a palíren. Například jen v New Yorku se jejich počet zvýšil z 30 tisíc na 100 tisíc. Kvalita podomácku vyráběných „dryáků“ ale byla špatná, mezi konzumenty nebyla výjimkou ztráta zraku či smrt.

Období prohibice se také stalo zlatým věkem zločinu. Jedním z center zločinu se stalo i Chicago, v němž působil nechvalně známý Al Capone. Capone a jeho gangsterská organizace kontrolovala nejen Chicago, ale měla vliv dokonce i v New Yorku. Na prohibici si nejslavnější mafián Ameriky vydělal desítky milionů dolarů, nakonec ale skončil ve vězení kvůli daňovým únikům.

„Hodně se mluví o tom, že Al Capone měl v hrsti velkou část politiků, ale nebylo to jenom jeho penězi. Bylo to i tím, že velká část přistěhovalců v Chicagu, mezi něž patřili i ti českého původu, prostě chtěla politiky, kteří proti nelegálnímu nalévání příliš nezasahovali,“ přiblížil amerikanista. „Mnozí, kteří nepřijali prohibici za svou, tak volili takové politiky, kteří alespoň v místním kontextu zajistili, aby bylo vynucování snesitelnější,“ dodal.

Podle Charlese Hansona Towna, autora knihy Vzestup a pád prohibic, se během prohibice zvýšil počet vražd (v souvislosti s černým trhem s alkoholem) o téměř 80 procent a do nebývalých rozměrů narostla další kriminalita. Podle údajů Asociace proti prohibičnímu dodatku přišel stát kvůli prohibici na daních o 860 milionů dolarů (asi 14 miliard v dnešních cenách), další desítky milionů vláda musela vydat na zajištění dodržování zákonů.

„Viděl jsem odhady, že spotřeba alkoholu na začátku třicátých let, před koncem prohibice, byla až trojnásobná ve srovnání s tím, co bylo před prohibicí, a celý objem tvořil černý trh. Takže objem peněz, který se v tom protočil, byl nesmírný,“ nastínil Pondělíček.

Konec „vznešeného experimentu“

Pokračování prohibice se tak zdálo beznadějné, když selhala v hlavním cíli, kterým bylo omezit pití alkoholu. Na popularitě opatření nepřidaly ani některé kontroverzní události. „Například vláda v roce 1926 zvýšila dávku methanolu, která se přidávala do průmyslového alkoholu, protože ten byl hlavním zdrojem nelegálního alkoholu, často byl kraden a po nějaké úpravě přeprodáván. Takže se dávka zdvojnásobila, přidali se ještě nějaké jiné sloučeniny a vedlo to k úmrtí mnoha lidí, některé odhady mluví až o desetitisících lidech v průběhu let,“ popsal amerikanista.

V březnu 1933 byl nejprve zrušen zákaz prodeje piva a vína a v prosinci téhož roku schválením 21. dodatku americké ústavy byla prohibice zcela zrušena. Stalo se tak poprvé, co jeden dodatek zrušil druhý. Skončil tím „vznešený experiment“, jak prohibici nazval někdejší prezident Herbert Hoover. Dodnes ale v USA existují takzvané „suché okresy“, kde platí zákaz prodeje alkoholu.

USA ale nebyly ve své době ve snaze bojovat s pitím ojedinělé, k omezení spotřeby a výroby alkoholu tehdy sáhly i evropské severské státy s výjimkou Dánska. Všechny tyto země od prohibice postupně ustoupily, do dnešních dní ale prodej alkoholu omezují. Neslavně také skončila další slavná prohibice, protialkoholická kampaň, kterou v roce 1985 zahájil v Sovětském svazu šéf státu Michail Gorbačov.