Nepál si připomíná výročí prvního výstupu na Mount Everest, který 29. května 1953 zdolali Edmund Hillary a šerpa Tenzing Norkej. Oslavy ale zastiňuje nejtragičtější sezona za poslední čtyři roky, při které zahynulo už jedenáct horolezců. Znovu se tak diskutuje o tom, zda by nepálská vláda neměla začít omezovat počet vydávaných povolení k výstupu na nejvyšší vrchol světa.
Vládní činitelé však zatím žádné omezení počtu povolenek neplánují. Letos jich přitom bylo vydáno rekordní množství a horolezci se cestou k vrcholu dostávali do „dopravních zácp“, které způsobovali vyčerpaní začátečníci zpomalující výstup.
Zpravodajský server BBC upřesnil, že letos vláda vydala 381 povolenek, což znamená, že se na výstup připravovalo asi šest stovek lidí, protože držitelé povolenky s sebou berou doprovod. „Jsou to všechno lidi, co na Everestu hledají něco jiného než skuteční horolezci. Je to byznys a pomalu se začne přenášet na K2. Někdo, kdo jde se čtyřmi šerpy a kyslíkem, není horolezec,“ uvedl ve Studiu 6 český horolezec Radek Jaroš.
Situaci v základním táboře zhoršilo počasí
I když je jako nejčastější příčina letošního vysokého počtu úmrtí uváděno přelidnění, do hry vstupují i další faktory. Hned na počátku jarní sezony začátkem května, kdy se mnozí horolezci sjeli do základního tábora, si s nimi nepříjemně pohrálo počasí.
Do nepálské části Himálaje dorazily dozvuky cyklonu Fani, který předtím zasáhl Indii a Bangladéš, a vláda na nejméně dva dny zastavila všechny horské aktivity. Silný vítr strhl dvě desítky stanů a horolezci, kteří už byli na cestě do vyšších táborů, se zase vrátili do základního tábora.
Pokračující špatné počasí znamenalo, že se zpozdil nácvik a upevňování fixních lan. Dav v základním táboře neustále houstl, nyní je v něm zhruba tisíc lidí. „A pokud tam dál bude tolik lidí, mrtvých bude jen přibývat,“ předpokládá Jaroš.
Dalším důvodem pro tak vysoký počet mrtvých je podle něj nedostatečná aklimatizace lezců na podmínky velehor. „Je třeba si uvědomit, že lidé by měli být pod Everestem měsíc a pomalu se na cestu aklimatizovat. Opakovaně vyjít do prvního tábora a zase se vrátit. Co vím, tak drtivá příčina úmrtí je mořská nemoc, což právě svědčí o špatné aklimatizaci.“
K vrcholu se vydalo přes 250 lidí naráz
Když byla v polovině května upevněna fixní lana, otevřelo se 19. a 20. května první vhodné časové okno pro výstup. V tomto termínu se k výstupu odhodlalo jen několik týmů – většina čekala na druhé výstupové okno od 22. do 24. května. A v té době se podle odborníků zvrtla koordinace davu.
Nejhorší situace nastala 23. května, kdy k vrcholu vyrazilo přes 250 horolezců. V důsledku toho museli pod vrcholkem čekat celé hodiny – jak na cestě nahoru, tak při sestupu. Mnozí z nich už byli vyčerpaní a docházel jim kyslík v lahvích.
Horolezecká pravidla v Nepálu vyžadují, aby expediční týmy doprovázeli při výstupu takzvaní styční důstojníci. Tentokrát jich bylo určeno 59, ale jen pět z nich se svými týmy zůstalo až do závěrečné fáze výstupu. Někteří se pod Everest ani neobtěžovali přijet, jiní odjeli domů po několika dnech v základním táboře. Styčnými důstojníky jsou často běžní vládní úředníci, kteří nemají s horolezectvím žádné zkušenosti, a dělá jim problém vyrovnat se s velkou nadmořskou výškou.
Řešením by podle zkušených horolezců bylo zavedení jistých kritérií včetně povinných zkušeností se zdoláním vrcholků kolem šesti tisíc metrů nad mořem, než budou moci požádat o povolení k výstupu na Everest.
