Střední Asie 25 let od konce SSSR: konec stability?

Změna v čele země totiž dříve nebo později čeká další tamní autoritářské režimy. Nejblíže k ní zřejmě mají v Kazachstánu, kde vládne šestasedmdesátiletý Nursultan Nazarbajev, a případně také v Tádžikistánu, v jehož čele stojí čtyřiašedesátiletý Emomali Rachmon. V obou zemích by se mohl v případě úmrtí vůdců rozhořet boj o moc mezi místními klany.

Klanová struktura je klíčová i v nejuzavřenějším a z hlediska režimu nejtvrdším Turkmenistánu, nicméně tam není otázka případného nástupnictví tak akutní. Současnému vůdci Gurbangulimu Berdimuhamedovovi je devětapadesát, do čela země se dostal po smrti předchozí hlavy státu Saparmurata Nijazova v roce 2006.

Výjimku mezi středoasijskými zeměmi představuje Kyrgyzstán, který je relativně nejsvobodnější, ale také nejméně stabilní. Země v devadesátých letech začala s reformami a vzbuzovala naděje, že by se mohla vydat na cestu demokracie, liberalizace a integrace se Západem. Tehdy byla také označována za „středoasijské Švýcarsko“. Dlouholetý prezident Askar Akajev ale začal postupně přitvrzovat, až ho v roce 2005 smetla takzvaná Tulipánová revoluce.

I Akajevův nástupce, zkorumpovaný a společnost rozdělující Kurmanbek Bakijev, ale v roce 2010 po protestech odstoupil a po období nestability s provizorní vládou je od roku 2011 v čele země Almazbek Atambajev. Ten je ve srovnání s jinými, často nacionalistickými politickými proudy považovaný za spíše umírněného. Režim v Kyrgyzstánu je ale podle organizace Freedom House stále poloautoritářský.

Režimy závislé na surovinách

Destabilizovat mohou Střední Asii i ekonomické problémy, kterými teď oblast prochází. Jejich příčinou je ve velké míře jednostranné zaměření tamních ekonomik, především na těžbu a vývoz surovin, jejichž cena šla v posledních letech dolů. Na exportu ropy či zemního plynu je závislý Kazachstán, Turkmenistán, který má čtvrté největší zásoby zemního plynu na světě, i Uzbekistán, pro nějž je důležitý i vývoz bavlny a zlata. 

Tádžikistán, nejchudší středoasijská země, přežívá díky nelegálnímu obchodu s drogami plynoucímu přes zemi z Afghánistánu. Víc než polovinu jeho HDP pak tvoří příjmy od lidí, kteří odcházejí za prací do Ruska a v menší míře do Kazachstánu. Tádžikistán je v této statistice první na světě.

Hned za ním je sousední Kyrgyzstán, tam představují peníze, které migrující pracovníci posílají domů, asi třetinu HDP. Na oba státy tak výrazně dolehly ekonomické problémy Ruska, které navíc ztížilo práci na svém území migrantům ze států, které nejsou součástí jím vedené Eurasijské ekonomické unie. Kyrgyzstán už proto (stejně jako chudá Arménie) do organizace vstoupil. 

Od Ruska k Západu a zase zpět

Právě k Rusku má teď Kyrgyzstán opět blíž. Během invaze do Afghánistánu měly v Manasu blízko hlavního města Biškeku Spojené státy leteckou základnu, která byla klíčová pro letadla NATO směřující do nebo z Afghánistánu. V roce 2014, po letech tahanic o to, za kolik by si měly USA základnu dále pronajímat, ale bylo zařízení uzavřeno a Kyrgyzstán se začal od Západu odvracet. I zájem Západu o oblast s blížícím se stažením amerických jednotek z Afghánistánu plánovaným na rok 2017 upadá.

Sousední Tádžikistán je pod silným ekonomickým i politickým tlakem Ruska, které má v zemi i svou vojenskou základnu. Turkmenistán vyhlásil v devadesátých letech neutralitu, což tamní režim přetavil v izolacionismus a pasivní zahraniční i obrannou politiku. S ekonomickými problémy a bezpečnostní hrozbou v podobě Talibanu ale země začíná tento přístup přehodnocovat. 

Ekonomicky a politicky nejsilnější Kazachstán se snaží uplatňovat takzvanou multivektorovou politiku – tedy udržovat vyvážené vztahy s Ruskem, Spojenými státy i Čínou, aniž by se ke komukoliv z nich příliš přiblížil. Rusko je i tak jeho nejbližší spojenec, také kazašská ekonomika je s tou ruskou úzce propojená. Rusko si také stále pronajímá kosmodrom Bajkonur.

Na kazašské straně ale zároveň existují obavy z určité ruské nevypočitatelnosti. Z toho, že by Rusko mohlo na severu Kazachstánu, kde žije zhruba 23% ruská menšina, podnítit separatismus a zopakovat ukrajinský scénář – pokud by to uznalo za vhodné.

Zahraniční politiku, která se nezaměřuje úzce na jednoho klíčového partnera, se snaží uplatňovat i nejlidnatější a vojensky či bezpečnostně nejsilnější Uzbekistán. Jako jediný sousedí se všemi ostatními středoasijskými zeměmi, a je tak jakýmsi geopolitickým centrem oblasti. S Kazachstánem také soutěží o vedení v regionu.

Obě země jsou ale na sobě závislé obchodně, s Turkmenistánem je pak zase Uzbekistán propojený skrze produktovody. Uzbekistán také hraje důležitou roli v Afghánistánu – díky svému silnému bezpečnostnímu aparátu a vztahy s tamními elitami. Mezi lety 2001 a 2005 měli v Uzbekistánu leteckou základnu američtí vojáci.

Vliv Číny sílí

Kvůli hospodářským problémům Ruska stoupá ve Střední Asii ekonomický a v menší míře i politický vliv Číny, byť i ta ekonomicky zpomalila. V posledních dvou desetiletích Čína mohutně investovala do středoasijské energetiky a infrastruktury. Obchodní výměna se zestonásobila.

Další čínské investice slibuje projekt One Belt, One Road (OBOR, Jeden pás, jedna cesta), který by měl po souši ekonomicky propojit Čínu se Střední Asií, Blízkým východem a Evropou (druhou částí projektu je námořní cesta).

Kazachstán se vidí jako hlavní tranzitní země OBOR, Uzbekistán zase preferuje Čínou vedenou Šanghajskou organizaci spolupráce jako své klíčové regionální bezpečnostní uskupení (coby protiváhu k Rusku). Turkmenistán je na Číně závislý, protože tam vyváží nejvíc plynu. I Tádžikistán a Kyrgyzstán vítají čínské investice, pro Tádžikistán je Čína hlavním obchodním partnerem.

Čína samotná se zajímá v první řadě o důležité státy Kazachstán a Uzbekistán, zatímco své investice v Tádžikistánu a Kyrgyzstánu vnímá spíše politicky – jako stabilizační socioekonomický faktor.

Nestabilní Kyrgzstán totiž hostí poměrně početnou diasporu Ujgurů, muslimů žijících zejména v neklidné čínské příhraniční autonomní oblasti Sin-ťiang. Čína se proto obává, že případná nestabilita by se z obou středoasijských muslimských zemí mohla přelít i na její území.

Ferganská kotlina jako ohnisko střetů

Právě hraniční oblast Kyrgyzstánu, Tádžikistánu a Uzbekistánu, Ferganská kotlina, je hlavní oblastí neklidu ve Střední Asii. Vztahy Uzbekistánu a Tádžikistánu jsou komplikované od občanské války v Tádžikistánu (1992 až 1997), během které Uzbekistán podporoval vládní síly proti opozici, ale pak se s tádžickým režimem rozkmotřil. Poznamenává je i chování Tádžikistánu ke čtrnáctiprocentní uzbecké menšině, která se ocitá na okraji společnosti. Čtvrtina hranice mezi Kyrgyzstánem a Uzbekistánem zůstává sporná, v Kyrgyzstánu jsou uzbecké enklávy a v Uzbekistánu zase enklávy kyrgyzské.

Kyrgyzské město Oš zažilo v roce 2010 krvavé střety mezi Kyrgyzy a uzbeckou menšinou a plná etnických střetů a hraničních sporů je i tádžicko-kyrgyzská historie. V uzbeckém městě Andižan zase ozbrojené síly v roce 2005 zmasakrovaly odpůrce režimu.

Kromě etnických střetů v hustě obydlené Ferganské kotlině představuje pro Střední Asii s obnovou Talibanu a dalších radikálních hnutí hrozbu také islámský extremismus. Přestože nebezpečí nelze podceňovat, středoasijské režimy ho často zveličují a zneužívají tuto hrozbu pro potírání těch, kdo by mohli ohrozit jejich vládu. Kromě politické diskriminace představuje problém také diskriminace na základě etnického klíče, jako třeba útlak uzbecké menšiny v Kyrgyzstánu.

Právě útisk společně s ekonomickými problémy přitom může k radikalizaci některých místních obyvatel přispět. Například v Uzbekistánu je vysoká nezaměstnanost doprovázená selhávajícím sociálním a vzdělávacím systémem – a přitom je téměř čtyřicet procent tamní populace mladší 25 let. S podobnými problémy se potýkají i další středoasijské země.

Opomíjené klimatické změny

Střední Asii mohou v neposlední řadě destabilizovat i následky klimatických změn, kterým se zatím nedostává odpovídající pozornost. Ledovce ve velehorách Kyrgyzstánu a Tádžikistánu tají, což vede k sesuvům půdy, lavinám, vylévání ledovcových jezer a dalším katastrofám, které ohrožují životy obyvatel i tamní zemědělství.

Tání ledovců sice přechodně může vést k navýšení vodních zdrojů v těchto dvou státech, v dlouhodobém horizontu ale hrozí nedostatkem vody na dolních tocích řek. S tím souvisí další problém, a sice rozpad zásobovacího systému z dob SSSR.

Státy na horních tocích řek, Kyrgyzstán a Tádžikistán, zásobovaly vodou na dolních tocích ležící Kazachstán, Uzbekistán a Turkmenistán, aby tyto země měly dostatek vláhy pro zemědělství. Tyto tři státy bohaté na energetické zdroje zase zásobovaly dvě horské země elektřinou, aby jejich obyvatelé v zimě nezmrzli.

Teď už je ale pro Kazachstán, Uzbekistán a Turkmenistán výhodnější prodávat plyn a elektřinu jinam než do chudého Kyrgystánu či Tádžikistánu. Následkem toho spotřebovávají Kyrgyzstán a Tádžikistán víc vody pro své elektrárny, aby pokryly svou potřebu, a posílají méně vody „dolů“. Právě nedostatek vody či orné půdy také přispívají k napětí ve Ferganské kotlině.