Rafaela Treistmanová se 7. října 2023 ocitla v epicentru hrůzných událostí. Navštívila hudební festival Supernova na izraelském území nedaleko hranic Pásma Gazy, kam poté vtrhli palestinští teroristé. Jedna z přeživších útoku Hamásu byla hodiny zavřená v malém protileteckém krytu s dalšími desítkami lidí, přesto se teroristé dostali dovnitř. Přežila pod těly těch, kteří zemřeli. Byla jsem v rohu krytu a ven se dostala po pěti hodinách, popsala v Interview ČT24.
Přítel Rafaely Treistmanové, který s ní byl na festivalu, štěstí neměl. Třiadvacetiletý Ranani Glazer zemřel. V krytu, ve kterém se Treistmanová ukrývala, bylo celkem čtyřicet lidí a přežilo pouze deset – včetně ní. „Byli jsme si jistí, že se odtamtud nedostaneme. Neviděli jsme východisko. Někteří lidé záměrně vyšli ven, aby mohli zemřít rychleji. Byl to obrovský masakr, co se odehrálo,“ řekla brazilská občanka a pro Českou televizi postupně popsala hrůznou zkušenost.
Festival Supernova se pořádal jen šest kilometrů od hranic Pásma Gazy. „Nebyla to první taková akce, která se tam konala. Poblíž hranice žijí lidé, myslela jsem si, že je to tam bezpečné a netrápilo mě to. Skutečně jsem si nepředstavila, že bych se ocitla v teroristickém útoku. V Izraeli se samozřejmě dějí takové věci, jsou tam různá náboženství, ale neměla jsem strach,“ uvedla Treistmanová, která má židovské kořeny a jako Židovka se dle svých slov i cítí. Proto chtěla začít nový život v Izraeli.
Přes Silnici smrti
Na taneční party poté ve velké míře začaly létat rakety. Treistmanová a další návštěvníci začali hledat nejbližší protiletecký kryt. „Můj přítel žil v Izraeli sedm nebo osm let. Já tam žila čtyři roky a jak šel čas, tak jsem si zvykla na to, že někdy létají rakety. Ale v ten den to bylo trochu děsivé. Viděli jsme jen pláň, kde nebyly kryty. Běželi jsme na silnici, které se teď říká Silnice smrti. V Izraeli je hodně bunkrů, které jsou betonové a jsou při cestě. Jeden jsme našli, ale pořád jsme si nedělali starosti,“ popsala.
Poté přišly pro Treistmanovou a ostatní lidi v krytu nejhorší chvíle. „Po několika minutách jsme slyšeli výstřely a někteří lidé se smáli a slavili, to byli teroristé. Byla slyšet policistka, která volala do vysílačky, že je postřelená a že jsou na místě teroristé z Hamásu. Poté ji zavraždili. Teroristé věděli, že jsme v krytu. Hodili tam slzný plyn, granáty, koktejly Molotov a šrapnely. V krytu se nedalo dýchat. Pak vběhli dovnitř a začali střílet. Venku ještě spálili některá těla. Kouř se dostával do krytu a všude byla také krev. Přítel byl celou dobu klidný a vysvětloval mi, že to jsou teroristé a mrtvá těla nás vlastně chrání. Byla tam žena, která na mě padla,“ uvedla žena, která má kořeny v Polsku a část rodiny zemřela při holocaustu.
Přítel Treistmanové po chvíli vyšel z krytu ven. „Zastřelili ho u vchodu do krytu. Já jsem tam pak zůstala ještě pět hodin. Uctívám svého přítele. Když pomyslím na jeho jméno, je to pro mě velmi těžké, že ho nemůžu znovu oslovit. Chci říct světu, že byl hrdina stejně jako ostatní, kteří byli chladnokrevně zavražděni,“ sdělila.
Jak zmínila Treistmanová, zachránila ji vlastně mrtvá těla ostatních. „Byla jsem v rohu krytu, leželi na mně mrtví lidé. Teroristé těla nekontrolovali jedno po druhém, i když jsme se toho obávali. Po pěti hodinách jsem viděla muže v civilu, který se dostal do krytu a pak vyšel zase ven. Ten muž se jmenoval Daniel a vyběhl těsně před příchodem teroristů a schoval se do restaurace. Potkal následně policisty a přesvědčil je, ať jdou ke krytu. Danielova přítelkyně a kamarád zemřeli,“ popsala Treistmanová.
„Když šli teroristé dovnitř, vlastně jsem se jich nebála. Byla jsem spíš zhnusená tou jejich nenávistí a skutečností, že jsem byla celá od krve. Nedokázala jsem to zpracovat, že viděli lidi v takovém stavu – roztrhané na kusy – a smáli se. Bylo to opravdu odporné,“ dodala přeživší říjnového útoku.
Po útoku kolovaly zprávy, že teroristé měli užít drogy, a proto slavili, když vraždili. „Drogy podle mě nejsou tím důvodem, proč to udělali, ale projevila se jejich povaha. Drogy jim k tomu možná ještě pomohly. Byli nelidští. Nemohu je popsat jako zvířata, protože ta zabíjí pro potravu, ale tihle lidé to dělali pro zábavu,“ řekla Treistmanová s odporem k útočníkům.
První dny po masakru byly pro ni těžké. „První den, když jsem se dostala domů, jsem musela jít zase do krytu, protože jsem slyšela sirény. První měsíc jsem měla pocit, že snad ani nežiju, že jsem jakási živá chodící mrtvola. Nemohla jsem jíst. Znechutil mě ten pach spálených těl ve vlasech, i když jsem si je umývala opakovaně. Hodně jsem zhubla.“
Jako poslání
Treistmanová se o svém traumatu snaží mluvit, i proto přijela do České republiky a dalších zemí. To, že mluví o tragické události, bere jako „své poslání“ a vysvětluje události 7. října, aby se nešířily nepravdivé informace. „Hledám nějaký smysl. Nemá cenu se přesvědčovat, že trauma zmizí. Problém se možná trochu zmenší, ale s některými věcmi budu muset žít do konce života. Nemá smysl být člověkem, kterým jsem byla předtím. Přijímám to, jaká jsem teď, i když to jsou hrozné pocity. Chodím na terapii, setkávám se se skupinami lidí, kteří byli na festivalu,“ uvedla.
Na závěr se vyjádřila i k výrokům brazilského prezidenta. Luiz Inácio Lula da Silva přirovnal tažení Izraele v Gaze ke zločinům Adolfa Hitlera a holocaustu. „Na začátku války jsem natočila video s brazilským ministrem zahraničních věcí a prezidentovi jsem řekla, že by se měl stydět za to přirovnání a že šíří nenávist. Vymýšlí si čísla, lže a neuznal ani mrtvé Brazilce a nepřijal ty, kteří festival přežili. Stát se neozval ani mně a nepomohl mi,“ uzavřela Treistmanová.
