Komerční firmy v USA získávají těla zesnulých a jejich části následně prodávají. Mezi zákazníky patří univerzity či biomedicínské firmy. Americké společnosti dokonce vyváží části lidských těl do desítek zemí světa, kde je nedostatek dárců. Vedle seriózních firem existuje i řada „černých ovcí“, jež nevhodným zacházením s pozůstatky traumatizovaly jejich rodiny.
V posledních desetiletích se v USA etablovala síť firem, které získávají těla zesnulých lidí, následně je rozpitvají a jejich části prodávají. Mezi zákazníky patří univerzity, které používají části těl k výuce lékařů, nebo firmy zabývající se biomedicínským inženýrstvím, jež používají končetiny k testování svých produktů, jako jsou například nové kyčelní implantáty.
Kritici považují tento průmysl za moderní formu vykrádání hrobů a firmy obviňují, že nemají dostatek úcty k mrtvým a využívají lidského zármutku k vlastnímu zisku. Jiní argumentují, že darování těl je pro lékařský výzkum nezbytné a že soukromé společnosti vyplňují mezeru, kterou vytvořily univerzity, jež nedokážou získat dostatek těl pro své vzdělávací a výzkumné programy. Některé z firem jsou navíc obecně respektovány a dodržují přísné etické zásady.
V evropských zemích je ziskový obchod s částmi těl fakticky zakázán, ale volnější regulace v USA umožnila tomuto obchodu vzkvétat. Tamní firmy jsou přezdívány jako „obchodníci s mrtvolami“, ačkoli samy o sobě mluví jako o bankách netransplantovaných tkání.
Novinář agentury Reuters Brian Grow podle serveru BBC v roce 2017 přinesl nejrozsáhlejší pokrytí tohoto tématu a identifikoval pětadvacet komerčních společností, které v USA prodávají části lidských těl. Jedna z nich vydělala za tři roky 12,5 milionu dolarů (259 milionů korun).
„Přiměřená částka“
Obchodování s lidskými těly může fungovat kvůli šedé zóně v americké legislativě, přiblížila Jenny Kleemanová, autorka knihy The Price of Life (Cena života), která vyšla v roce 2024 a tomuto tématu se věnuje. Technicky vzato, americký zákon o jednotném darování tkání (Uniform Anatomical Gift Act) zakazuje prodej lidských tkání, ale zároveň umožňuje účtovat „přiměřenou částku“ za „zpracování“ části těla. Tato legislativa proměnila USA v globálního vývozce lidských pozůstatků.
Ve své knize Kleemanová popsala, jak jedna z největších amerických firem dodávala části těl do více než padesáti zemí světa, například i do Velké Británie. „V mnoha zemích je nedostatek dárců,“ přiblížila Kleemanová. „A těla lze získat z Ameriky,“ dodala.
V USA neexistuje žádný registr daných společností a oficiální statistiky je těžké najít. Agentura Reuters však vypočítala, že v letech 2011 až 2015 američtí soukromí zprostředkovatelé obdrželi nejméně padesát tisíc těl a distribuovali více než 182 tisíc jejich částí.
Spolupráce obchodníků s pohřebními ústavy
Brandi Schmittová je ředitelkou programu anatomických darů na Kalifornské univerzitě, na kterou se obrací řada lidí, kteří chtějí po smrti své tělo zanechat pro vědecké účely. Schmittová přiblížila, že v roce 2024 univerzita přijala šestnáct set „darů celého těla“ a má seznam téměř padesáti tisíc lidí, kteří se již k tomuto účelu zaregistrovali.
Často je darování těla motivováno prostým altruismem, míní Schmittová. Do hry však vstupují i finanční faktory. Pohřby jsou drahé a mnoho lidí láká představa, že o jejich tělo bude postaráno zdarma.
V investigativní práci pro agenturu Reuters odhalil Grow případy, kdy se soukromé společnosti nakládající s lidskými pozůstatky propojily s americkým pohřebním průmyslem. Některé pohřební ústavy fungují jako zprostředkovatelé za provizi.
Nalezená hlava a „popel“ v sáčku
Mezi mnoha obchody s lidskými těly lze najít případy, které budí hrůzu. Kvůli mírné regulaci v USA často neexistuje žádná právní ochrana. Haroldu Dillardovi bylo 56 let, když mu v listopadu 2009 diagnostikovali agresivní rakovinu v oblasti břicha. Během několika týdnů se bývalý automechanik a údržbář ocitl v hospicu pro pacienty v terminálním stadiu.
Texaského „pana Opraváře“, který téměř každý den nosil kovbojský klobouk a džíny, v posledních dnech jeho života v hospicu navštívili pracovníci společnosti Bio Care. Zeptali se ho, zda by chtěl darovat své tělo vědě, aby ho lékaři mohli použít k nácviku operace výměny kolenního kloubu. Společnost by zpopelnila nevyužité části jeho těla a popel bezplatně vrátila jeho rodině.
„Jeho oči se rozzářily,“ vzpomíná jeho dcera Farrah Fasoldová. „Bral to tak, že ulehčí zátěži pro svou rodinu. Darování těla bylo poslední nesobeckou věcí, kterou mohl udělat,“ dodala. Dillard zemřel na Štědrý den a během několika hodin přijelo před hospic auto společnosti Bio Care a odvezlo jeho tělo. O několik měsíců později dostala jeho dcera telefonát od policie, že našli hlavu jejího otce.
V skladu společnosti policie našla více než sto částí těl patřících 45 lidem. „Všechna těla vypadala, jako by byla rozřezána hrubým řezacím nástrojem, například motorovou pilou,“ popsal tehdy detektiv.
Fasoldová si představovala, že s tělem jejího otce bude zacházeno s úctou, ale místo toho bylo „zohaveno“. „V noci jsem zavřela oči a viděla obrovské červené vany plné částí těl. Trpěla jsem nespavostí,“ svěřila se.
Společnost Bio Care tehdy prostřednictvím právníka popřela špatné zacházení s těly. Dnes již neexistuje a její bývalí majitelé nebyli k zastižení, aby se k věci vyjádřili.
Fasoldová doufala, že začne trestní stíhání. Kromě toho, že tělo jejího otce pravděpodobně rozřezali motorovou pilou, byla nespokojená s balíčkem, který obdržela poštou v plastovém sáčku na zip, jenž podle společnosti obsahoval popel jejího otce. Podle Fasoldové obsah sáčku ani nevypadal jako lidský popel.
Majitel společnosti Bio Care byl původně obviněn z podvodu, ale obvinění bylo později staženo, protože žalobci neprokázali úmysl. Fasoldová kontaktovala okresního prokurátora. Ten jí však sdělil, že společnost Bio Care neporušila zákony.
Neznámá těla propadnou státu
Kontroverzní jsou i dary „pozůstatků státu“. Jedná se o postup, když zemře například člověk bez domova nebo někdo zemře v nemocnici bez známých příbuzných a jeho tělo je darováno vědě.
Úředníci by se nejprve měli pokusit najít příbuzné, a pouze pokud nikoho nenajdou, tak je tělo darováno. BBC však zjistila, že tomu tak nemusí být vždy. Tim Leggett v roce 2024 ve svém domě v Texasu procházel zpravodajskou aplikaci, když narazil na seznam tamních obyvatel, jejichž těla byla takto použita. Byl šokován, když uviděl jméno svého staršího bratra Dalea, řidiče vysokozdvižného vozíku, který zemřel o rok dříve.
Tělo jeho bratra převzala komerční společnost zabývající se vzděláváním lékařů. Tělo Dalea Leggetta bylo jedno z více než dvou tisíc neidentifikovaných pozůstatků, které byly v letech 2019 až 2024 předány Zdravotnickému centru Univerzity severního Texasu na základě dohod s okresy Dallas a Tarrant.
„Byl jsem rozzlobený,“ sdělil Tim Leggett. „Nechtěl být předmětem diskusí ani nechtěl, aby na něj lidé ukazovali prstem,“ dodal. Jeho bratr byl tichý muž, který většinou „chtěl být jen sám“ a jeho averze k technologii ztěžovala udržování kontaktu. Tim Leggett přesto říká, že jeho bratr byl člověk jako každý jiný a zasloužil si důstojnou smrt.
V prohlášení pro BBC se Centrum zdravotních věd Univerzity severního Texasu „hluboce omluvilo“ postiženým rodinám a uvedlo, že „přeorientovává“ svůj program na vzdělávání a „zlepšuje kvalitu zdraví rodin a budoucích generací“. Od loňského zveřejnění kauzy propustilo zaměstnance, kteří na program dohlíželi.
Dobrovolná akreditace a „černé ovce“
I přes tyto a další případy hraje darování těl klíčovou roli ve vědeckých objevech. Schmittová z Kalifornské univerzity zdůraznila, že lidské pozůstatky se používají k výuce lékařů nebo k nácviku složitých operací. Často je to poprvé, co student medicíny pracuje se skutečným masem a krví – což je zkušenost, kterou nelze nahradit studiem učebnicí. „Tito studenti budou v budoucnu pomáhat lidem,“ dodala.
Schmittová poukázala na řadu technologií, které byly podle ní vyvinuty až po testování na tělech. Patří mezi ně náhrady kolenních a kyčelních kloubů, robotická chirurgie a kardiostimulátory.
Některé soukromé firmy zabývající se sháněním lidských pozůstatků tvrdí, že jsou nespravedlivě démonizované. Kevin Lowbrera, který pracuje pro jednu z takových společností, prohlásil, že z její akreditace Americkou asociací tkáňových bank vyplývá, že musí dodržovat pokyny, jak se s mrtvými těly zachází a jak se skladují. Akreditace je dobrovolná – přihlásilo se k ní sedm společností – a soukromý zprostředkovatel ji k legálnímu podnikání nepotřebuje.
Problém není v poctivých společnostech, jako je ta jeho, míní Lowbrera, ale v těch nepoctivých. „Stále existují programy, které nejsou akreditované. Lidem pořád říkám, aby se od nich drželi dál,“ dodal. Podle něj by bylo špatně kvůli několika černým ovcím regulovat celé odvětví až tak, že by celé zaniklo.
Přísnější legislativa či dobrovolnická kampaň
Podle Schmittové by USA mohly následovat evropské země a zakázat komerční společnosti v tomto odvětví. Připustila, že se zpracováním těl jsou spojeny určité náklady – například výdaje na dopravu a konzervační chemikálie, a je podle ní rozumné, aby si společnosti tyto náklady účtovaly. Ovšem představa, že by se na tom dalo vydělat, mnoha lidem připadá odpudivá.
„Možnost prodávat lidské pozůstatky nebo na nich vydělávat podle mě diskredituje altruistickou myšlenku darování pro vzdělávací účely,“ dodala Schittová. Navrhla, aby USA pro části lidských těl přijaly legislativu, která rámuje darování orgánů a zakazuje jejich prodej.
Kleemanová však upozornila, že pokud by USA zakázaly darování těl za účelem zisku, tak by nebylo dost mrtvých těl. „Pokud nechceme, aby se s těmito částmi těl obchodovalo, musíme najít způsob, jak přimět více lidí k altruistickému darování,“ míní autorka.
Vyzvala proto univerzity, aby zahájily intenzivnější propagační kampaně a přímo žádaly o darování těl. Dosud podle ní neexistuje stejná osvětová kampaň jako například v případě darování orgánů. Jakmile bude tento nedostatek vyřešen, mohly by podle ní USA zakázat darování pozůstatků za účelem zisku.
