Bez hornin a bohatství, které v nich je, nemá lidstvo budoucnost, domnívá se geolog Venera

„Geologie je velmi rozmanitá věda a zejména pro lidi, kteří rádi pracují v přírodě, má ohromné kouzlo. Dostanou se do nádherných míst a myslím si, že spousta lidí si tu práci skutečně užívá,“ tvrdí Zdeněk Venera.   

Jedním z klíčových témat, kterými se zmíněný obor zabývá, jsou horniny. Ty podle Venery mimo jiné vypovídají mnohé o minulosti. „Můžeme z nich vyčíst stáří a celý způsob, jak se vyvíjely. Jak vznikal kontinent, na kterém žijeme, nebo jaké byly v minulosti klimatické podmínky,“ poznamenal.

Z toho pak vyplývá i jejich přesah do budoucnosti. „Například současnou klimatickou změnu můžeme hodnotit právě podle toho, jak se klima vyvíjelo v minulosti. Známe izotopické obsahy uhlíku, síry, kyslíku (…),“ uvedl.

„To, co máme pod nohama, nám skýtá obrovský potenciál, jak se vypořádávat s problémy, které nám budoucnost přinese,“ řekl dále. „My geologové jsme přesvědčeni, že bez hornin a bohatství, které v nich je, nemá lidstvo budoucnost.“

České zásoby lithia

Venera už dříve uvedl, že Česko je na nerostné suroviny poměrně bohaté, mnoho toho ale netěží. Jde o hnědé uhlí v Sokolovské a Mostecké pánvi, dále černé uhlí, které „se nyní dotěžuje v ostravsko-karvinském revíru, ale je plán ukončit těžbu v roce 2022. Do roku 2017 až 2018 se těžil uran na Rožínce na Českomoravské vrchovině a ještě dříve se těžil v české křídlové pánvi u Stráže pod Ralskem,“ vyjmenoval. Co se týče nerudních surovin, významné jsou podle něj v tomto ohledu kaoliny, které představují cennou produkci.

Venera také poznamenal, že obrovská byla podpora těžby a průzkumu v dobách socialistického Československa. „Pak následovala desetiletí ignorace celého sektoru nerostných zdrojů,“ uvedl s tím, že od roku 2008, kdy se této otázce začala věnovat Evropská unie, i v Česku dochází v daném ohledu k určitému oživení.

Mezi potenciálně nejperspektivnější patří v tuzemsku lithium. „Zásoby lithia, které jsou u nás počítány, tvoří čtyři procenta celosvětových zásob, takže to není málo,“ upozornil Venera. Jednou z otázek však je, zda se ekonomicky vyplatí začít těžit. „Je tady velká konkurence ze světa. Lithium se těží v Bolívii, v Jižní Americe za mnohem lepších ekonomických podmínek, takže naše ložiska jsou trochu diskvalifikovaná. Je ale možné, že na ně dojde,“ řekl.

Významné jsou pak také české zásoby zlata –⁠ a to třeba v Kašperských horách „Tam si ale myslím, že nikdo reálně neuvažuje, že by těžba mohla začít,“ uvedl dále Venera.

Voda jako strategická surovina

Dalším tématem Hyde Parku Civilizace byla například podzemní voda. Venera předloni uvedl, že je namístě strategicky uvažovat o tom, jak by se některé vydatné zdroje hluboké podzemní vody daly využít třeba pro stavbu páteřních vodovodů, protože na dvou třetinách území není této suroviny dostatečná zásoba.

Oblasti s velkými zásobami podzemní vody přitom podle Venery představují rezervu, o kterou by se mělo velmi dobře pečovat. „To znamená mít kontrolu nad tím, jaké odběry jsou povolovány, aby nedošlo k jejich přečerpání, protože to pak může kolektor degradovat a ztratí svoji kapacitu,“ vysvětlil. 

Nakládání vodou v Česku je hodně ovlivněné podobou rozvodové sítě. Ta současná má podle Venery ztráty v nižších desítkách procent. „V posledních letech se to zlepšuje a vodárenské společnosti intenzivně pracují na tom, aby se ztráty snížily. Ale ve srovnání – když řeknu extrém – s Izraelem, jsme na tom opravdu špatně. Tam je péče o vodárenské soustavy extrémně dobrá. Mají na to i opravdu skvělé technologie, které jim samy vyhledávají a samy opravují díry v potrubí. Jsou to věci, které by u nás zasloužily větší pokrok,“ domnívá se. 

Podle Venery voda představuje strategickou surovinu a mělo by se tak s ní i zácházet. Kromě zajištění kvalitní rozvodové sítě je podle něj v tomto ohledu potřeba mnohem více recyklovat. Odpadová či nepitná voda by se podle něj měla využívat například na splachování či zalévání. „To, že u nás je všechno voda jedné –⁠ té nejvyšší –⁠ kvality. Že se používá úplně na všechny účely, je plýtvání,“ domnívá se Venera. 

Zachytávání a ukládání oxidu uhličitého

Dále se rozhovor zabýval také možnostmi ukládání oxidu uhličitého (CO2) pod zemí. V tomto ohledu jsou podle Venery v Česku zásadní dvě geologická prostředí.  Zaprvé jsou to podzemní aquifery, které jsou v dostatečné hloubce, musí to být hlouběji než 800 metrů pod povrchem (a lépe třeba kolem dvou kilometrů). „Aquifery jsou kolektory, horniny, které v sobě obsahují vodu. Většinou to jsou slané vody. V nich, v té patřičné hloubce, se oxid uhličitý může vázat a stabilizovat. Dalším typem struktur jsou vytěžená ložiska zemního plynu,“ vysvětlil.

Zmíněné aquifery se podle Venery nachází například v některých oblastech středních Čech. Na Moravě se pak nacházejí ložiska plynu a tam, kde je vytěžen, vzniká potenciál právě pro ukládání CO2.

Systém se už podle šéfa České geologické služby používá například v Norsku, kde oxid uhličitý ukládají do podmořských sedimentů. Dále se v tomto ohledu jedná i o Německo, Velkou Británii či Nizozemsko. 

Česko je podle Venery v současnosti ve stavu, kdy je prozkoumáno horninové prostředí a jsou vytipované lokality s vytěženými oblastmi zemního plynu, například v okolí Hodonína. Mělo by následovat pilotní ukládání. Venera se domnívá, že ukládání je jedním z řešení, jak se v budoucnu oxidu uhličitého zbavit. Jedná se ale o velmi náročný proces.

Celý rozhovor je k dispozici ve videu výše.